Jaký máte názor na uprchlíky?
Strašně se bojím, aby z toho zase nevyšla nějaká fraška. Vždycky jsem říkala svůj názor a novináři z toho udělali to, že vítám všechny imigranty a jsem úplně blbá. Jsou imigranti, co chtějí opravdu utéct z války. Ti přijdou na ambasádu zažádat o azyl, a když jim ho dají, přijdou do Německa nebo do Čech. Když se budou učit jazyk, přizpůsobí se mentalitě v té dané zemi, budou chodit do práce a platit daně, myslím, že takovým lidem se má pomoci. Ale jsou tu i imigranti, kteří nás mají jen jako přestupní stanici do Německa. Takové bych vzala do náklaďáku a vrátila je zpátky tam, odkud přišli. Problém je také to, že Evropané, hlavně Poláci, nabídnou těmto lidem za tisíc euro odvoz do Německa a pak je vyhodí u nás, nebo náklaďák zapálí a nechají je zemřít. Hlavně, že z toho mají prachy.
Jde tedy podle vás i o velký byznys?
S imigranty to je velký kšeft. Upřímně řečeno teroristé, kteří by tu chtěli něco provést, jsou už dávno za vodou. Oni nepotřebují přejít pět, deset hranic a dostat se do České republiky, aby tady čekali na azyl do Německa. Myslím si, že obyčejným lidem, kteří se chtějí zařadit, jako jsem to udělala já, by se mělo pomoci. Já se za imigrantku nepovažuji. Přišla jsem, potkala tu svého exmanžela, vdala se, přizpůsobila se. Dnes mohu říci, že jsem víc Češka než jakákoli jiná žena odsud. Mám spoustu kamarádů, stejných jako jsem já, kteří tu žijí už více jak 20 let. My nejsme imigranti, ale cizinci, kterým se tu líbilo, a proto tu zůstali. Kdyby ti imigranti byli jako my, tak tu mohou zůstat. Ale pokud jen čekají na dávky a nechodí do práce, poslala bych je zpět.
A co vy, jezdíte někdy vůbec zpět? Myslím tím do Turecka, odkud pocházíte.
Domov je pro mě v Čechách. Turecko beru už jen jako rodiště. Na návštěvy domoviny už nemám čas. Naposledy jsem tam byla, když jsem natáčela jeden pořad. Hodně často teď v létě navštěvuji Chorvatsko, protože mám ráda potápění, takže ho beru jako svou druhou rodnou zem. Poslední dobou mě spíš najdete v Německu. Má rodina tam žije přes 20 let. Mám tam maminku, bratra i sestru. Já se synem žijeme v Čechách. Takže když chci vidět rodinu, sednu do auta a jedu do Berlína.
Vaším přítelem je o tři roky mladší Němec Jens Wulf. Cestujete spolu hodně?
Hodně a často. Dalo by se říct, že většinu času trávíme v zahraničí. Teď jsme byli spolu v Itálii. Většinou jsou naše dovolené velmi nečekané a pestré. Když jedeme na hory, vezmeme to přes moře. Když jedeme k moři, tak to bereme přes zámky, sídla a hory. Když pojedeme do Ameriky, vezmeme to přes Čínu. Jak se říká, když miluješ, není co řešit. Jen nikdy nevím, co si mám s sebou zabalit.
Jste herečka a břišní tanečnice. Čemu se ještě věnujete?
Hrála jsem ve filmech Český Robinson nebo Boží pole, ale to byly takové menší role. Myslím si, že ve filmu a v televizi pracují lidé, kteří nepotřebují mnoho peněz. To, abych pracovala v seriálu, věnovala tomu všechno a ve výsledku dostala nula nic, na to nemám čas. Potřebuji vydělávat, abych mohla platit složenky. Pro mě je divadlo větším uměním než film, kde to je jen „klapka, stop a jedem dál“. Sice si moc nevyděláte, ale na druhou stranu filmovým hercem v Čechách může být každý blbec. V divadle je to úplně jiné. Vylezete na jeviště a už to nezastavíte. Navíc reakce diváků přichází ihned. A abych se uživila, začala jsem ještě podnikat. Mám svou vlastní kavárnu a salon krásy.
Anife Hassan Vyskočilová s přítelem
Není v těchto oborech velká konkurence?
Je, ale mně to nevadí. Naopak to beru jako velkou výzvu. Otevřela jsem kavárnu, kde vaříme snídaně, pečeme skvělé domácí koláče, buchty nebo bábovky. Lidé k nám chodí kvůli mně a já je nemůžu zklamat tím, že jim někde koupím obyčejný štrúdl. Takže po večerech peču a straně mě to baví. V létě navíc grilujeme. Kavárnu mám na dvorku, kde se ve 12. a 13. století objevovaly čarodějnice, které chodily z vedlejší rotundy. To místo je opravdu magické a já si ho na první pohled zamilovala.
Zákazníci se chodí s vámi i fotit?
Češi ke mně skoro nechodí. Většinou jsou u nás cizinci a ti vůbec nevědí, kdo je obsluhuje. Neznají mě, což mi vůbec nevadí. Doporučují mou kavárnu, protože jim u mě chutná. Už se mi stalo, že mě navštívil pán a řekl, že přišel na doporučení kamaráda z Austrálie. A to je pro mě více, než abych se ukazovala v nějakém seriálu. Moje kavárna má něco do sebe, něco tím za sebou nechávám. Do toho mám salon krásy, kde zaměstnávám ty nejlepší kosmetičky a kadeřnice. Dokonce tam také prodávám nábytek. Když se vám u mě zalíbí zrcadlo nebo hrneček, ze kterého pijete, můžete si ho rovnou koupit. Takže je tam všechno na prodej mimo mě. Mě si rezervoval přítel, takže jsem jen jeho.
Plánujete s přítelem svatbu?
Svatbu nechystám, ani nechci. Rozhodla jsem se, že v mém věku to nestojí za to, abych kupovala nové šaty a byla nevěstou. Nevěsty mají být mladé a krásné. Sice nejsem ošklivá, ale stará jo. Takže svatební šaty by pro mě byly směšné. Ani to nemám zapotřebí, nemám ten pocit, kdy bych si říkala: „Tak teď pojď se mnou a praštíme do toho!“ Nám to takhle vyhovuje, máme se rádi. Nemusím na to mít papír, abych mohla říkat, že to je můj muž. Stejně to už všichni vědí, že je můj. Tak proč to ještě psát?
Být kavárnicí, to je pro vás splnění snu?
Ano, vždycky jsem si přála v něčem podnikat. Nikdy jsem totiž nebyla holkou, která jen sedí doma a čeká, až z nebe spadne pečeně. Vždy jsem pracovala, ale chtěla jsem, aby něco bylo opravdu mé. Takže když jsem napsala svou knihu, která měla úspěch a i teď se prodává, zrealizovala jsem si za ty peníze něco, co mě naplnilo. Jsem ráda, když chodím každý den do práce, potkávám lidi, kteří mě mají rádi. Zkombinovala jsem tedy divadlo s podnikáním a funguje to.
Není tedy už nic, co byste si ještě ráda zahrála? Už chcete být hlavně kavárnice?
Existuje hra Caveman, kterou bych si chtěla zkusit v ženském provedení. Moderuji hodně akcí a protože mám kořeny v Jugoslávii, Bulharsku a Turecku, mohu mluvit jako různé národnosti. A lidé čůrají smíchy, když tak mluvím.
18. února 2013 |
