Neděle 28. února 2021, svátek má Lumír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 28. února 2021 Lumír

Rusevová: Divadlo mi chybí moc. Není to jen obživa, ale i určitý rituál

Seriál   8:52
Díky otci Radanu Rusevovi má Anežka Rusevová (34) bulharské geny. Bulharsky ale neumí. Němčinu však ovládá tak, že v Berlíně absolvovala dva semestry herectví na prestižní škole. Loni s kolegy na protest proti poměrům opustila stálé angažmá v Kladně, nyní ve Studiu DVA zkouší hru Tři grácie z umakartu.

Anežka Rusevová | foto: Lenka Hatašová

Vstoupila jste do nového roku s nějakým předsevzetím?
Předsevzetí si nedávám. Já mám spíš vždycky takový slavnostní pocit, že je nový rok, a vždycky jsem plna očekávání, co asi přinese. Loni jsem měla pocit významného začátku roku, říkala jsem si: 2020, takové krásné číslo. Začal skvěle, ještě jsem byla plna změn a rozhodnutí, které jsem s koncem roku 2019 musela udělat, plna odhodlání začít něco nového a ono ejhle…

Takže vlastně je takovým mým „předsevzetím“ nemít očekávání. A neplánovat. Protože nikdo neví, co bude. Ale i když se budu snažit nemít očekávání a neplánovat, nějakou vnitřní motivaci člověk mít musí, jinak by neměl k čemu směřovat. A to bychom to tady mohli rovnou zabalit. Život musí jít dál.

Jak jste prožívala rok předešlý? 
Na začátku roku jsem dala výpověď v Městském divadle Kladno a moje výpovědní lhůta skončila 1. března 2020. Skvělé načasování, že? Stát se na prahu pandemie hercem na volné noze… První lockdown jsem strávila na chalupě, což byla taková zvláštní jarní „dovolená“. Zároveň jsem ale poprvé pocítila velký strach, takovou zvláštní bezmoc, co s námi bude, že jsme najednou v něčích rukou. 

Samozřejmě jsem měla velký strach o mámu, naše zdraví, živobytí, ale vlastně nejvíce mě znepokojovaly uzavřené hranice. Měla jsem z toho zvláštně nepříjemný až klaustrofobní pocit. Ledacos si při tom člověk uvědomil. Především jak moc k životu potřebujeme svobodu a svobodné rozhodování. Nařizování, omezování, omezení volného pohybu, nemožnost scházet se, „social distancing“ – to není nic pro mě. Čímž ale nechci říct, že bych nařízení záměrně porušovala, to vůbec. Naopak se stále snažím být zodpovědná, protože jedině tak se snad brzy vrátíme k normálnímu životu.

Dokázala byste zbilancovat, co vám rok 2020 dal, ale i vzal?
Snažím se na ten rok nahlížet pozitivně, v rodině jsme zůstali zdrávi, máme co jíst a není válka. Mám pocit, že na to mnohdy lidé zapomínají. Ale samozřejmě i mě, bytostného optimistu, pocity zoufalství, nejistoty, zmařené práce, nemyslím jen té mé, ale všech lidí okolo, kterým pandemie vzala či radikálně ohrozila jejich živobytí, doženou. Bohužel na mě všechno tohle dopadá a mám tendenci to prožívat i za druhé.

K mému překvapení mi ale rok 2020 přinesl i zajímavá setkání a pracovní nabídky. Od jara jsme s talentovaným režisérem Jakubem Čermákem na etapy zkoušeli imerzivní divadelní představení s názvem Happy end v hotelu Chateau Switzerland, které jsme stihli odehrát v Klášteře svatého Gabriela v Praze v polovině září. To byl takový malý zázrak. Následně mi zavolal Michal Hrubý z Divadla Studio DVA a obsadil mě do hry Tři grácie z umakartu. A ještě jsem si zahrála ve třetí řadě hororu Haunted natáčeném pro Netflix. Takže to není tak špatná bilance. Mám být za co vděčná.

Anežka Rusevová

Anežka Rusevová

Herci jsou jednou z profesí, kterých se značně dotkla pandemická restriktivní opatření. Jak celou situaci vnímáte vy?
Co vám mám povídat, je mi smutno. Pamatuju si, jak tuším desátého března zavřeli divadla, měla jsem ten den hrát v Brně. Zavřeli divadla! To zní tak absurdně. Říkala jsem, to bude tak maximálně na čtrnáct dní, to nemůžou zavřít na dýl. To jsem ale byla naivní, že. Nejhorší je, že už to celé trvá tak dlouho a člověk nemá vidinu konce. 

V Dostojevského románu Z mrtvého domu se říká: Člověk je tvor, který přivykne všemu. Vztáhnu-li si to na aktuální situaci, je to to, co mě nejvíc děsí. Že i když divadla zase otevřou, lidi si odvyknou do nich chodit, protože si přece doma zvykli pustit si radši seriál. O filmový průmysl se tak nebojím. Ale až doteď by mě nikdy nenapadlo, jak křehká je existence živého umění. Divadlo, koncerty, noční klubová scéna, to vše přece bez diváků či návštěvníků nemá smysl. Přesto se divadla a umělci všemožně snaží přežít a vzniklo taky mnoho skvělých a nových forem například Kulturu nezastavíš, Televize Naživo a mnohé další.

I já jsem se setkala s formátem, se kterým bych za jiných okolností třeba vůbec nepřišla do styku. Na jaře v rámci Festivalu francouzského divadla Sněz tu žábu jsme s režisérkou Lindou Duškovou uvedli online inscenaci současného francouzského textu Niternosti. Byl to vlastně live stream inscenace z Divadla Nod, která využívala i prvky filmových triků. Sice nejsem úplně příznivcem online či streamovaných inscenací, protože zážitek z živého představení to zkrátka nenahradí, ale i díky vyspělé technice je to pro divadla alespoň nějaká možnost komunikace a kontaktu s diváky.

Seriály pod lupou

Herci vzpomínají

Nemocnice na kraji města:
Ladislav Frej
Eliška Balzerová
Hana Maciuchová
Iva Janžurová
Zdenka Procházková

Sanitka:
Zlata Adamovská
Tomáš Juřička
Ivana Andrlová
Pavel Zedníček

Arabela:
Oldřich Vízner
Dagmar Patrasová
Ondřej Kepka

Byl jednou jeden dům:
Eva Hudečková
Václav Postránecký
Zdeněk Srstka

Chlapci a chlapi:
Ivan Vyskočil
Mário Kubec
Kamil Halbich

My všichni školou povinní:
Michaela Kuklová
Vlasta Žehrová
Gabriela Vránová
Šárka Vaculíková

Ulice:
Martin Finger
Dana Syslová
Patricie Solaříková
Michaela Badinková
Lucie Pernetová

Pojišťovna štěstí:
Kateřina Brožová
Tereza Kostková
Yvetta Blanarovičová

Rapl:
Igor Orozovič
Lucie Žáčková
Dana Černá

Ordinace v růžové zahradě:
Martin Zounar
Sofie K. Filippi
Daniela Šinkorová
Jan Čenský
Petr Rychlý
Ján Jackuliak

Cesty domů:
Jana Janěková starší
Radúz Mácha
Miluše Šplechtová

Krejzovi:
Martina Hudečková
Ernesto Čekan
Václav Rašilov

Letiště:
Bohumil Klepl
Anna Šišková
Jana Stryková

Zahradnictví:
Ondřej Sokol
Anna Fialová
Gabriela Míčová

Modrý kód:
Štěpán Benoni
Mahulena Bočanová
Sabina Laurinová
Ondřej Rychlý
Eva Janoušková
Michaela Dittrichová

Specialisté:
Václav Šanda
Roman Štabrňák
Petra Nesvačilová
Jakub Štáfek

Slunečná:
Roman Tomeš
Filip Tomsa
Martina Preissová

Slovácko sa nesúdí:
Vlasta Peterková
Jana Švandová

Vyprávěj:
Alžbeta Stanková

Helena:
Sandra Pogodová

Neviditelní:
Kryštof Hádek

Nevinné lži:
Barbora Kodetová

Jak dlouho už jste vlastně nestála na divadelních prknech? Jak moc vám chybí?
Naposledy jsem stála na jevišti v Divadle Bez zábradlí ve Hře, která se zvrtla. A před diváky ve zmiňované inscenaci Happy end v hotelu Chateau Switzerland v půlce září. Divadlo a hraní mi chybí moc. Není to pro mě jen obživa, je to určitý rituál. Také mi dává určitou disciplínu. Díky němu jsem v kondici. Byla jsem zvyklá odehrát třeba patnáct představení do měsíce, a najednou člověk sedí doma. 

Ale ne tak docela. Od listopadu zkouším ve zmíněném Studiu DVA hru Tři grácie z umakartu v režii Ondřeje Sokola. Je to hořká komedie o dvou sestrách, které se setkávají po mnoha letech, protože jedna kdysi emigrovala a od té doby spolu nemluvily. Já hraju dceru jedné z nich, vyrostla jsem v paneláku, mám mindrák, mám před svatbou a ukradnu svatební šaty. Je to moje vůbec první spolupráce se Studiem DVA, s Ondřejem Sokolem a na jevišti se poprvé setkávám se Zlatou Adamovskou a Ilonou Svobodou. Takže jsem z toho všeho dost nervózní. Ale tak hezky nervózní, a zároveň je to v těchto dnech taková moje velká radost. Sice nikdo nevíme, kdy ta premiéra bude, ale já prostě věřím, že bude! Živě! A s diváky! A asi i s pěknou trémou, po tak dlouhé době zase na jevišti. (smích)

Vzpomenete si, kdy jste měla největší trému v životě?
Asi u přijímaček, když jsem se hlásila na DAMU.

K vašim profesorům na DAMU patřila i Jaroslava Adamová. Zažila jste její legendární létající popelníky?
Ne ne, popelníky už nelítaly, ale i tak jsme dost trpěli. (smích) Když jste se ptala na tu trému, tak jsem ještě zapomněla, že hrát před paní Adamovou, to byla teprve tréma! Byli jsme její poslední ročník, který učila. Začala nás učit v jednaosmdesáti.

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka na ni?
Úplně ji vidím. Měla takové tmavé brýle, oranžové vlasy a kouřila jednu cigaretu za druhou. Když někdo kuňkal, a třeba i během klauzur nebo představení, z hlediště se ozval hrozivý hlas: Neslyším! V prvním ročníku jsme zkoušeli Jak je důležité míti Filipa. Dost nás potrápila, to snad brečeli i kluci. Ale myslím, že věděla, co dělá. Některé rady si pamatuji dodnes. Když jsme hráli v Disku, tak mě vždycky před premiérou chytla za ruku a řekla: Anež, hlavně mysli!

Vaš otec, herec Radan Rusev, odešel před více než dvaceti lety, když vám bylo dvanáct let. Stačil vůbec zaregistrovat, že půjdete v jeho profesních šlépějích?
Ano, na chalupě jsme s kamarády hráli vždy v létě pohádky a táta nám pomáhal. Premiéra pak byla v hospodském sále, hlásil to i starosta v obecním rozhlase. Velká událost. Pak mě viděl v dětské roli ducha matky v Cymbelínovi ve Stavovském divadle. Bylo mi osm. Tam jsem v portále začala snít, že chci být herečka… Říkal mi horečka. Myslím, že to ve mně trochu viděl.

Hlas vašeho otce zná z dabingu snad každý. Co to s vámi dělá, když ho slyšíte v nějakém filmu vy?
No… to je velmi zvláštní pocit. Ten hlas poznám vždycky. To mně vždy přeběhne mráz po zádech. Bohužel hodně kreslených pohádek nebo filmů bylo kvůli digitalizaci předabováno, takže už jeho hlas tak často slyšet není. Nejvíc mi jeho hlas zní v uších jako Oslíček Ijáček a pak v pohádce S čerty nejsou žerty. Sice v ní nehrál, ale předabovával několik postav. Úplně vidím, když si Ondřej Vetchý poprvé dává pivo a přijde k němu ten pán a tátovým hlasem promluví: Cožeee, tak tobě nechutná naše pivo? Vochutnat, to u nás znamená vypít, hochu!

Vaše příjmení napovídá, že máte bulharské geny.
Ano, táta byl napůl Bulhar. Jeho otec pocházel z Bulharska, z města Veliko Tarnovo. Jmenoval se Atanas Rusev, přišel do Čech ve třicátých letech. Byl to gynekolog a občasný básník. Bohužel s tatínkem neměli moc dobrý vztah, vídala jsem ho tedy zřídka a ani vzdálené příbuzné v Bulharsku neznám. Prý tam táta měl sestřenici. Nikdy jsem v Bulharsku nebyla, mám to ale v plánu!

Umíte něco bulharsky?
Ani slovo. Myslím, že ani táta neuměl.

Anežka Rusevová

Zato němčinou vládnete natolik dokonale, že jste v Berlíně na Hochschule für Schauspielkunst Ernst Busch absolvovala dva semestry herectví. Jak vzpomínáte na Berlín? Máte tam dodnes přátele?
Berlín je moje zamilované město. Někde v srdci je to moje druhé doma. Poprvé jsem tam byla ještě na gymplu a pak na měsíčním intenzívním kurzu němčiny na Goethe Institutu. Když jsem pak byla na DAMU, naskytla se ve třetím ročníku možnost odjet na stáž přes Erasmus, a jako zázrakem se podařilo, že jsem se ocitla na této prestižní herecké škole. Nepřeháním, když řeknu, že to byl jeden z největších zážitků v mém životě. Neumím si to vysvětlit, čím vším to bylo, prostě jsem se ocitla ve správný čas na správném místě. 

Pokusila jsem se posléze na tu školu přihlásit k regulérnímu studiu, byla jsem v posledním kole. Ale v té době už jsem končila DAMU, řekli mi, ať jdu hrát, že už jsem jednu školu vystudovala. Do Berlína se ale od té doby vracím docela pravidelně. A dodnes tam mám, a to bych to dříve nikdy do Němců neřekla, velké přátele. V roce 2011 jsem tam hrála v projektu Hotel Hollywood v divadle Ballhaus Ost. Jezdím také na různé workshopy, byla jsem na kurzech filmového herectví před třemi lety v Hamburku a naposled v srpnu v Berlíně. A od loňského roku mne zastupuje berlínská agentura Actors and Faces.

Jistě jste sledovala populární seriál Babylon Berlín. Jaké to je vnímat reálie z pozice občasného Berlíňana?
Občasný Berlíňan, to je dobrý termín. Ano, tak nějak se cítím. Seriál Babylon Berlín jsem zkoukla asi za dvě noci. Obdivuji ho. Je to mix detektivky a politického thrilleru na základě historických událostí. Je to o událostech Berlína z konce Výmarské republiky, před nástupem Hitlera v roce 1933. Myslím, že současná německá kinematografie je na té nejvyšší úrovni. Seriál dokonale vystihuje i politický chaos té doby. 

Takový i pro mě Berlín je. Fantastické chaotické město. Východ, západ, zeď, zuby času, moderní architektura, kebab, multi-kulti, jak Berlíňani říkají. Na náměstí Potsdammer Platz, dějišti dnešního Berlinale, je taková dlouhodobá výstava fotografií, fotky z 20. let, kdy tam stával Hotel Esplanade, kde se scházely filmové hvězdy typu Marlene Dietrich, pak vybombardované náměstí po druhé světové válce, pak neutěšená pustá pláň v 50. letech, protknutá neslavnou zdí v letech šedesátých, a dnes tam stojí nejmodernější architektura. Je to město tak neskutečně dynamické a neustále se měnící. Moji přátelé vždy říkali, že Berlín je dobré místo pro život. Před deseti lety, a já věřím, že i dnes. I když se neustále mění.

V němčině jste dokonce nastudovala monodrama.
Ano, to byla taková šťastná náhoda. Jedna má tehdejší spolužačka, režisérka, tenkrát hledala herce do projektu pro divadlo v Norimberku. Napsala to na Facebook a já jí napsala, že mám zájem. Klaplo to! Od té doby nedám na Facebook dopustit. Nejsem žádný influencer a ani jím být nechci, ale pochopila jsem, že i pro naši branži jsou sociální sítě v podstatě nezbytné. 

Díky této náhodě jsem tedy v Gostner Hoftheater v Norimberku nastudovala tři inscenace a jedna z toho bylo monodrama Scherbenpark, podle románu ruské imigrantky Aliny Bronsky. Hodil se jim můj východní akcent. Bylo to o holce, která coby imigrantka zažívá úskalí v ruském ghettu, ve kterém vyroste. Do toho jí otčím zavraždí matku a ona její smrt chce pomstít. 

Dodnes si myslím, že to byla moje největší herecká výzva. Monodrama jsem do té doby nikdy nehrála. Natož v němčině. Sedmatřicet stran německého textu. Dodnes to nechápu. Ale když něco hodně chcete… Bylo to srdeční představení, zahrála jsem si to i na třech německých festivalech a nikdy na to nezapomenu.

Anežka Rusevová

Pojďme překročit hranice zpět na východ. Jak se má Vendula v seriálu Ulice?
Vendula se má dobře. V seriálu Ulice si za těch pět let našla své stálé místo. A navzdory pandemii se její příběh může odvíjet dál. Natáčení Ulice bylo pozastaveno na jaře, ale teď na podzim ne. Produkci, štáb i herce to stálo velké úsilí, ale natáčení se i přes veškerá hygienická opatření, nemoci a karantény podařilo udržet.

Našla jste mezi kolegy z tohoto nekonečného seriálu opravdové přátele?
Jednoznačně ano. Mám tam přátele. Mám velké štěstí, že můžu točit s Jaruškou Obermaierovou, Václavem Svobodou a Honzou Řezníčkem. Jsme skvělá parta a scházíme se občas i mimo natáčení! Stejně tak mám ráda i lidi ze štábu. Je tam přátelská atmosféra.

Do povědomí diváků jste se ale dostala nejspíš už díky roli v seriálu Ohnivý kuře, který se odehrává v gastronomickém prostředí. Jaký je váš vztah k jídlu a vaření vůbec?
No ještě před Ohnivým kuřetem jsem se objevila jako kníratá Máňa Sumečková v seriálu Vinaři 2. Ale Ohnivý kuře byl, myslím, povedený seriál. To propojení s jídlem a vařením byl šťastný a pro diváky atraktivní tah. 

Ptáte se mě na jídlo. Ano, jídlo miluju, bohužel… Moc ráda i vařím. Už mám pár jídel, která umím uvařit dost obstojně. Nějakou českou klasiku a miluju italskou kuchyni. Pak se občas pustím i za hranice svých schopností, hlavně do asijských jídel, a na ta si pak radši zajdu do nějaké restaurace. Tedy za normálních okolností. Teď si je radši objednám.

Spousta vašich kolegů se v období karantény pustila do otužování v ledové vodě, jak na své odolnosti a kondici pracujete vy?
Řeknu vám to takhle. Mě do ledové vody nedostanete. Prostě ne! Obdivuji každého, kdo se do toho pustí, ale zároveň mám pocit, že je to teď taková zvláštní móda. Jistě to už mnoho lidí dělalo předtím, akorát to nijak nezveřejňovali. Každopádně jim fandím!

I já se snažím na kondici nějak pracovat. Když nemůžu hrát divadlo, alespoň hodně chodím. Mám roční štěně erdelteriéra, a ať chci nebo ne, ten mě k pohybu donutí! Také s ním chodím na cvičák. A poslední měsíc podle jedné aplikace cvičím jógu. Zatím se snažím téměř každý den.

Anežka Rusevová

Anežka Rusevová

Jak už jste zmínila, před časem jste se zúčastnila protestní akce a spolu s dalšími kolegy jste opustila stálé angažmá v kladenském divadle. Bylo to pro vás náročné rozhodnutí?
Ano. V angažmá jsem tam strávila bezmála čtyři roky. Kladenské divadlo je bohužel známo tím, že jeho existencí vždy zmítaly, zjednodušeně řečeno, politické tlaky. Hrozilo, že se z divadla stane takzvaná stagiona, tedy divadlo bez stálého hereckého souboru. Asi se v tom nechci moc pitvat, bylo to pro mnohé velmi bolestivé. I pro mne. 

Na konci sezony 2018/2019 byl odvolán ze dne na den, bez udání relevantních důvodů, náš jednatel Jan Krafka. Bylo vypsáno naprosto neadekvátní výběrové řízení, které vyhrála jediná kandidátka, jejíž jméno bylo známo vlastně předtím. Následovala protestní výpověď uměleckého šéfa, obou dramaturgyň i některých členů souboru. Já čekala v nějaký pozitivní zvrat, a nakonec jsem výpověď jednoznačně podala také.

Podle všeho to ale vypadá, že se vám po tomto odvážném kroku začalo ještě víc dařit.
Nevím, jestli se mi začalo dařit víc. Dařilo se mi hezky i na Kladně. Odehrála jsem si krásné role. Nebylo to úplně jednoduché rozhodnutí, možná jsem trochu zariskovala. Ráda ale zkouším něco nového a počkám, kam mě to zavane. Do Kladna se nakonec původní vedení na podzim vrátilo, a s ním se vrací i inscenace Jak umřít na rokenrol. Takže se definitivně s kladenským divadlem neloučím. Zároveň ale čekám na nové výzvy!

Jaká je vaše životní filozofie?
Já nevím, jestli mám životní filozofii. Jsem velký snílek. Věřím ve sny. Věřím, že náhoda neexistuje. Že všechno se děje z nějakého důvodu. Ale člověk by neměl jen nečinně čekat a měl by jít štěstí naproti. Nedávno se mi po letech dostala do ruky kniha Alchymista od Paula Coelha. Říká se v ní, že když si něco moc přejete, celý vesmír se spojí, aby vaše přání splnil. Tak nějak. Snažím se být prostě dobrým člověkem.

Vystudovala jste Arcibiskupské gymnázium, patří do života i víra v Boha? Jak se to projevuje?
Moje babička byla věřící, chodívala jsem s ní do kostela na Jiřího z Poděbrad. Jsem i pokřtěná. Na Arcibiskupské gymnázium v Praze 2 mě vlastně rodiče přihlásili, protože jsme bydleli blízko. A protože v té době platilo za nejlepší gymnázium v Praze. Tak jsem to tak zkusila. A přesto, že jsem propadala z matiky, jsem strašně ráda, že jsem vystudovala právě tuto školu. A ne kvůli tomu gymnáziu, ale v Boha věřím. Věřím, že je. Když je mi hodně špatně, občas se chodím do kostela pomodlit, jen tak sama. Mám ráda kostely, uklidňují mě. A podobný pocit zažívám i v divadle. I to je chrám.

Autor:

Jarní prázdniny 2021

Týdenní jsou na základních a středních školách rozloženy v termínech od 1. února do 14. března. Přinášíme úplný přehled prázdninových termínů podle okresů.

  • Nejčtenější

Bondgirl Rosamund Pike žije v Česku. Překvapili ji opilí rafťáci v Krumlově

Britská herečka Rosamund Pike (42), známá například z bondovky Dnes neumírej, se kvůli natáčení s celou rodinou...

Partner na mě nesměl sahat a mluvit, popsala průběh těhotenství Jágrova ex

Expartnerka Jaromíra Jágra, bývalá modelka, nyní podnikatelka Veronika Kopřivová, je v šestém měsíci těhotenství. Otec...

Modelka Cara Delevingne zažádala o státní podporu

Britská modelka a herečka Cara Delevingne (28) je také ředitelkou úspěšné společnosti Harvey White Properties. A...

Princ Charles jako první z rodiny navštívil svého otce v nemocnici

Princ Charles (72) navštívil svého otce prince Philipa (99) v londýnské nemocnici, kde je hospitalizován od úterý....

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Lady Gaga při venčení ukradli psy, zpěvačka nabízí půl milionu dolarů

Zpěvačka Lady Gaga nabízí půl milionu dolarů (asi 10,8 milionu korun) za navrácení svých psů. Dva francouzské buldočky...

Dvaadvacet znaků, že s tímhle mužem vás místo pohádky čeká jen utrpení

Premium Některé ženy jako by se zhlédly v popelce. Věří, že oříšky přinášejí prince. Jenže nakonec jsou z nich spíš veverky –...

Inflace požírá uložené peníze. Kam s nimi, aby jich zmizelo co nejméně?

Premium Naspořili jste 200 000 korun, uložili je na účet, těšili se na úroky a po roce zjistili, že jste zbohatli o celých 340...

Biolog Zrzavý: Covid se postará, abychom umírali i na něco jiného než rakovinu

Premium Podle amerického psychologa a genetika Roberta Plomina mají zděděné geny daleko větší význam při utváření naší...

  • Další z rubriky

Snažím se být užitečná a nepřestávat pracovat, říká Yvetta Blanarovičová

Premium Studovala operní zpěv a hru na housle v Žilině, ale toužila po divadle. A tak si Yvetta Blanarovičová tajně podala...

Ukradení buldočci Lady Gaga se našli. Zda vyplatí odměnu, není jasné

Dva psi, které tento týden při venčení ukradli zloději americké zpěvačce Lady Gaga, se našli a jsou v pořádku. Na...

HEADLAJNER: Exkluzivně s Babišem. Odpovíme na vaše komentáře

Zamrzlý Bohuš Matuš, potomek berana a kozy požírající faktury, houfnice DITA i hrozící lockdown a kratší pracovní týden...

Princ Harry vtipkuje v televizi o rodině, královna povzbuzuje národ

Princ Harry prozradil, jaké bylo první slovo jeho syna Archieho, jakou přezdívkou mu říká manželka Meghan, i čím jeho...

Napište deníček o lásce a vyhrajte láhev prosecca
Napište deníček o lásce a vyhrajte láhev prosecca

Romantika, trapas, legrace, vášeň, sex… to všechno možná máte spojené se vzpomínkou na nějakou svou lásku. Pojďte se o svůj příběh podělit s...

Gabriela Koukalová: Exmanžel mě podváděl a myslím, že utrácel mé peníze

Bývalá světová šampionka v biatlonu, dnes moderátorka televizního pořadu Showtime, Gabriela Koukalová přiznává v...

Bondgirl Rosamund Pike žije v Česku. Překvapili ji opilí rafťáci v Krumlově

Britská herečka Rosamund Pike (42), známá například z bondovky Dnes neumírej, se kvůli natáčení s celou rodinou...

VIDEO: 5 triků, jak v obchodě otevřete mikrotenový sáček. Rychle a bez nervů

Suché ruce a mikrotenové sáčky - často náš největší nepřítel v obchodech. Někdy je to v oddělení pečiva či ovoce a...

Zemřel český DJ Thomas Coastline. Bylo mu 35 let

Zemřel známý český DJ Thomas Coastline, vlastním jménem Tomáš Malina. V minulosti prodělal rakovinu tlustého střeva. O...

Chci kratší pracovní týden a pět týdnů dovolené, říká Maláčová

Válka o kurzarbeit dospěla do fáze podepisování podmínek mírové dohody. Alespoň to tak působí z úst ministryně práce a...