Víte už, co to bude?
Monika: Víme, že to bude chlapeček. Už nám to paní doktorka třikrát potvrdila, takže k žádnému překvapení nedojde.
Toužil jste vždycky po synovi?
Petr: Asi jako každý chlap jsem toužil po synovi. Ale nebylo to pro mě úplně prioritou, že bych si řekl, že musím mít kluka za každou cenu. Určitě jsem za to rád a moc se těším.
Máte už ve hře nějaká jména?
Monika: Přiznám se, že máme, ale ještě je nechceme úplně prozrazovat, ani rodině jsme neprozradili. Protože nemáme jasného favorita. Takže asi bude překvapení, jak to nakonec dopadne. Každopádně to bude české jméno, aby se hodilo k našemu příjmení.
Kdo z rodiny se nejvíce těší na hlídání?
Monika: Obě babičky se těší stejně, už se nemohly dočkat. Pár let dozadu jsme slyšeli: Kdy to miminko a kdy to vnoučátko konečně bude? Takže jsme jim konečně udělali radost.
Budete muset připravit nějaký hlídací harmonogram, aby se vám příbuzenstvo nepopralo?
Petr: Tím, že bydlíme v Olomouci a moje rodina pochází z Ostravy a Monči zase kousek od Bruntálu, máme to takový trojúhelník. Bude se muset určitě nějak naplánovat, aby ani jedna z rodin nestrádala.
V čem budou podle vás největší strasti rodičovství?
Monika: Máme na sebe dost času, rádi se věnujeme sami sobě. Samozřejmě jak přijde miminko, tak se nejvíce obáváme, že se všechno obrátí naruby. Ale s tou změnou se počítá a těšíme se na to. Už jsme k tomu tak nějak dospěli, že je potřeba zase jít o krok dál.
Monika Vaculíková Kolouchová a Petr Kolouch
Nebojí se nastávající táta přebalování?
Petr: Abych řekl pravdu, tak asi ani ne. Teď už je doba taková, že tuto činnost vykonávají oba dva z rodičů. Já jsem měl nedávno příležitost u toho pozorovat svého bratrance, takže nějakou průpravu mám a nebojím se toho.
Z čeho má nastávající maminka největší respekt?
Monika: Asi ze zodpovědnosti. Zodpovědnosti o to miminko. Je to přece jenom živý tvor a bude na nás úplně závislý. Toho se trochu bojím, ale myslím, že to zvládneme, jako všichni rodiče. Moc se na to těším, na obavy teď moc není místo.
Plánovali jste, že budete mít miminko letos?
Petr: Neplánovali jsme to nijak dopředu, že by to měl být rok 2020. Ale vzhledem k tomu, že jsme měli svatbu loni v létě, tak to z toho tak nějak vyplynulo. Někdy na konci zimy jsme se rozhodli, že bychom to už tedy mohli zkusit, protože jsme si říkali, že to třeba nemusí hned vyjít. No a ono to vyšlo hned napoprvé! (smích) Takže velké štěstí a jsme za to strašně rádi.
Jak na novinku reagovali kolegové hokejisti?
Petr: Tak určitě mi gratulovali. Možná tam byly nějaké narážky, jestli to bude zase další hokejista v rodině. To je asi tak všechno, co mi k tomu řekli. Zapili jsme to a čekáme na narození.
Až si bude syn vybírat, jestli bude po rodičích model, nebo hokejista, v čem byste ho spíš podporovali?
Monika: Určitě ve sportu. Tedy doufám, že sportovní nadání a soutěživost bude mít po tatínkovi, protože po mě by to asi nedopadlo dobře. K modelingu určitě ne.
V čem spolu vy dva doma soutěžíte?
Petr: Ha, nejvíce asi v kartách. (smích) Ale jinak spolu nesoutěžíme. Tvoříme takový ten harmonický pár, který se nějak podporuje a nezdravá soutěživost tam vůbec není.
Kdo umí lépe uvařit?
Monika: Lépe uvařit? Vždycky, i na svatbě, jsem říkala, že lépe vaří manžel. Ale teď ho musím prásknout, že hodně dlouho nevařil. Takže by mi mohl zase po dlouhé době uvařit, aby to byla pravda. Jinak doma samozřejmě vařím já.
Co je vaše specialita?
Petr: Ty brďo, nemám asi nějakou specialitu. Spíš si najdu recept, potom to uvařím a náhodou se mi to povede. (smích) Ale myslím, že dělám výborné čokoládové suflé.
Kdo toho druhého z vás dokáže více překvapit?
Petr: Více překvapit? Tak to vůbec nevím.
Monika: Po těch letech už to moc překvapení není. (smích) Ale jo, překvapujeme se, snažíme se vždycky si něco vymyslet. Ať už na výročí, nebo na narozeniny. Aby ten druhý měl radost a byl překvapený.
Loni jste se brali. Po kolika letech vztahu?
Monika: Po pěti. Teprve po pěti letech nastala ta chvíle, vzali jsme se a rok jsme manželé.
Petr: Teprve. (smích)
Co podle vás udržuje jiskru v manželství?
Petr: Takové maličkosti, kdy člověk dělá radost tomu druhému. Snažíme se, aby náš vztah byl nevšední, děláme si ze všeho legraci, dennodenně máme domácí pohodu. To je základní klíč k tomu úspěchu.
U vás asi Itálie nehrozí.
Monika: Jsem úplně nehádavý typ, takže se vždycky na všem tak nějak domluvíme. Samozřejmě že jednou za čas to může nějakým způsobem vybuchnout a dojde k hádce, ale myslím si, že opravdu zřídkakdy. Spíš se domlouváme.
A když hádka, tak proto, že manžel odmítá uvařit...
Monika: (smích) Taky. Těch důvodů moc není. Nehádáme se, uvidíme, co potom přijde s dítětem, že? To jsou úplně jiné starosti. Doufám, že to zvládnem.
Máte nějaké společné koníčky, ke kterým byste pak chtěli syna vést?
Petr: Určitě cestování. Máme rádi dovolenkování, chození po horách a taky sport.
Bylo složité ve vašem vztahu zkrotit divokost? Každý jste rád chodil na párty...
Monika: Myslím, že úplně asi nebylo. U partnera došlo k určitému omezení, protože předtím chodil na párty docela často. Ale od té doby, co jsme spolu, tak začal sekat dobrotu.
Petr: Jo? (smích) I teď si spolu rádi vyrazíme na nějakou párty. Že bych se nějak omezoval? To asi ne. Spíš Monča se hodně omezuje, když je teď těhotná. Je to pro ni složitější, ovšem není to velká překážka. Nicméně určitě nejsme nějací velcí pařmeni.
Na závěr se zeptám: pijí hokejisti vskutku tak, jak se říká?
Petr: Samozřejmě, že ne. (smích)
Monika: A navíc jak byl teď koronavirus, tak manžel se mnou byl poctivě doma, na pivo nechodil. Takže já jsem byla spokojená.
