Miluji škubánky s mákem.

Sacharidy a tuk, bílkovin minimum. V malém množství jako dezert OK, jako hlavní jídlo je to chudé a přitom kalorické. Prostě plnidlo žaludku a tukových buněk.

A přitom na tom předchozí generace vyrostly.

Chápu, že škubánky někomu chutnají, pro mě jsou však odjakživa jednou z nejhorších "nočních můr", co se jídelníčku týče (spolu s koprovkou se na žebříčku mého osobního jídelního hororu dělí o první místo).

To ale není důležité. Důležitější (a pro mě poněkud alarmující) je podobnost tohoto článku s tím, co s ohledem na jídelníček psával protektorátní tisk (konkrétně např. List paní a dívek).

V kostce řečeno šlo o doporučování "hospodárných pokrmů" (např. jak zavařovat ovoce bez cukru a sladit kompot až při podávání, a to nejlépe jakousi náhražkou, ne cukrem, neb ten "stejně není zdravý; jak upéct bábovku bez vajec...); příp. tehdejší filmové týdeníky horující pro sběr "vysoce výživově hodnotných" kaštanů (přičemž tuto jejich vysokou výživovou hodnotu rozpoznali až moudří nacisté, zatímco za předchozích, nemoudrých, režimů, se jimi krmily ledat tak srnky či domácí zvířectvo). Také jsem slyšela o jednom horlivém českém kolaborantovi, jenž koncem války, kdy už ani ty brambory nebyly k dostání, pobíhal po městě v rajtkách a lepil po nárožích plakátky o jejich "škodlivosti".

Suma sumárum je to vše podle principu "z nouze ctnost". Mně osobně se tento princip dost oškliví. Nejsem bůhvíjak náročný strávník, natožpak "kulinární snob", když mám hlad, spokojeně si namažu chleba sádlem, a nazdar. Ale učiním tak proto, že MNĚ to chutná, že JÁ to tak chci. Ne proto, že mě někdo pobízí ke skromnosti.

A jen tak na okraj: První a třetí z uvedených receptů nepovažuji za "levné" ani "jednoduché" (už jen kvůli poměrně obsáhlému soupisu ingrediencí). Levné, bepracné a časově nenáročné je koupit kilo mrkve a podusit ji na másle; koupit kousek hovězího a udělat obyčejnou pečínku; nastrouhat pár brambor a udělat placky či bramborák; atp.

Ingrediencí spousta, ale většina z nich patří do kategorie "je doma". Nebo rozhodně bylo u našich babiček.

Babičky tak asi byly naučené proto, že to byla ta "z nouze ctnost", ale jak já se na tahle jídla u babičky vždycky těšila!

Než skubanky, tak radši bramborové sisky s makem.

Já to mám naopak. Raději ty škubánky. Ale každému co jeho jest. :)

Úplně jsem na to dostala chuť...

Já jsem na to taky dostal chuť.

Já teda znám bramborový placky vyválený vhodnější do tenka a poražených na sucho. Sádlem se potírají až hotové. Trochu se bojím, že ty z receptu budou tuhý a žvejkavý.

přesně tak, a my jsme je pekli na plotýnce na plynovém vařiči...opéct, omastit sádlem, a pak na sladko nebo na slano.

Někdy jsme stejným způsobem opékali brambory, ty jen se sádlem.

Samostatnou kapitolou jsou palačinky, lívance, bramboráky...ty už se smažily.

A párkrát za dětství si pamatuju koblížky, smažené po jednom v malém smalťáčku....mňam.

Byly to super chvíle, odbírali jsme to vždycky jak se to postupně smažilo...nedělní snídaně, nebo někdy i k večeři.

Celé dětství jsme rostli na levných jídlech. Přišla jsem o zuby ve 42 letech. Táta jako válečný invalida pobíral důchod 350kč a maminka uklízela a měla 700kč. Díky tátovu rybaření jsme se mohli krmit rybami a slepicemi, když kapra vyměnil za slípku. UF!

hmm, a spousta lidi bude tvrdit, ze jsme se za komancu meli lepe.... ach ta pamet naroda.