Marii (jméno je redakcí změněno) nebyl nijak cizí ani drogy, které ji právě na ulici dopomohly. V posledních letech se jí ale podařilo obrátit svůj život k lepšímu. Přestala brát drogy, má dlouholetou přítelkyni, pracuje pro jednu z neziskovek, která jí dříve pomohla, a přemýšlí o založení centra pro lidi bez domova.
„Vracet zpátky se nehodlám a snažím se svou minulost využít. V životě se ale vždycky může stát něco, co vás zase sejme,“ říká.
Jak dlouho už jste bez domova?
Já teď už na ulici nežiji. Za člověka bez domova jsem se vlastně nikdy neoznačovala a ani jsem o sobě tak nepřemýšlela. Spíš bych asi řekla, že jsem squaterka a člověk, který přemýšlí alternativně, trochu jinak. Z domova jsem odešla ve dvaceti letech. Od té doby jsem byla asi deset let opravdu na ulici a pak se to tak různě střídalo. Žila jsem u mámy, venku, ve squatu, jak to zrovna přišlo.
Kolik vám je a kde žijete?
Včera mi bylo 39 let a žiji s přítelkyní na ubytovně.
Jak se vám to stalo, že jste se dostala na ulici?
Byly za tím drogy a ne úplně ideální situace v rodině, se kterou jsem se nedokázala sžít. Byla jsem mladá a myslela jsem, že všechno zvládnu sama, najdu si podnájem, práci a že bude všechno lepší. Ale nebylo.
Dnes ale tyto zkušenosti předáváte dalším lidem. Rozmlouváte jim třeba právě ty drogy, že?
Minulost se dá zúročit. Zvláště u mladých má totiž význam udělat na ně bububu. Dříve byly drogy jiné, než jsou teď. Dnes jsou hodně v kurzu taneční drogy nebo marihuana. A já jim dokážu mnohem lépe vysvětlit, kam až to může dojít, než když si v knížce přečtou poučku, že drogy jsou špatné. To ví každý, víte to i vy a já jsem to tehdy věděla taky. Je to ale jenom věta, která nikoho nepřesvědčí, aby to nedělal.
Jak se žije minoritám v Praze?
|
Aktivní jste ale i jinak.
Dáváme teď dohromady pražskou akční skupinu lidí bez domova, kteří se chtějí vyjadřovat k tomu, co se kolem nich děje, a dát najevo svůj názor. Dohromady nás přivedl právě projednávaný zákon o sociálním bydlení, který je podle nás opravdu důležitý. Časem bychom chtěli oslovit i nějakou městskou část a otevřít denní centrum, které by vzniklo takhle zespoda. Jinak jsem ale teď nově zaměstnaná v neziskovce Jako doma, která pomáhá ženám bez domova, také provádím po Praze přes Pragulic.
Když se řekne bezdomovec, lidé si pod tímto pojmem určitě nevybaví někoho, jako jste vy.
To je ale právě část toho problému. Veřejné mínění je takové, že lidi bez domova nic nedělají a každý jen fetuje a chlastá. A že to jsou právě drogy a alkohol, co je dostalo na ulici, a že si za to tudíž mohou sami. Jenže to není tak úplně pravda. Jednak to zdaleka nedělají všichni a leckdy jsou alkohol a drogy jen důsledkem jejich problémů. Navíc lidé, kteří jsou na tom opravdu špatně a které většina lidí vnímá jako typické bezdomovce, jsou jen špička ledovce. Lidí bez domova je hrozně moc. Jsou jich plné ubytovny, azyláky, ale přežívají i u známých a kamarádů. Je to takzvané skryté bezdomovectví a týká se obzvláště žen.
Drogy a alkohol předchází špatná minulost
Co si myslíte o názoru, že se lidé na ulici příliš nesnaží navrátit do normálního života?
Není to úplně fér. Spousta lidí na ulici pracuje a pracovat chce. V jejich situaci to ale jde špatně a jediná práce, která jim je nabízena, je typu úklid ulice za 50 korun na hodinu. Každá práce je samozřejmě dobrá a užitečná, ale při takové si člověk sebevědomí nevypěstuje a hlavně dluhy nepoplatí. Většinová společnost se zaměřuje na to, že lidé na ulici pijou a fetují, ale už nepřemýšlejí, že za tím musí být i nějaká minulost, anebo je jim to jedno. Drogám a alkoholu téměř vždy předchází nějaký problém. Například domácí násilí, agresivita rodičů, nějaké trauma a další. Drogy a alkohol jsou jen takovou cestičkou, jak si tu příšernou situaci ulehčit.
Takže jsou spíše důsledkem než příčinou bezdomovectví?
Ano. Ti lidé se na ulici dostat nechtěli a chtějí se vrátit zpátky. Čím déle na ní ale jsou, tím méně na to mají sil. Do toho se motají dluhy, nedostatek práce a instituce, kde se na vás dívají přes prsty. Místo toho, aby s vámi měli trpělivost a nabídli možnosti, jak z toho všeho ven, pro vás udělají jen to základní, co mají v popisu práce. Na pouhém přijímání téhle základní pomoci jsou navíc lidé čím dál více závislí.
Jak to myslíte?
Během dvaceti pěti let od pádu komunismu si tady lidé bez domova vypěstovali závislost na sociálních službách. Není se ale čemu divit. Když se najíte a ošatíte v neziskovkách, spánek si zajistíte v azylových domech a všechno tohle máte téměř zadarmo, řeknete si, že se sebou vlastně nic dělat nemusíte. Chybí tady více chráněných dílen a organizací, jako je Jako doma či Pragulic, které vracejí sebevědomí a pomáhají najít smysluplnou práci.
Nechcete ale říct, že všichni bezdomovci chtějí pracovat, jen nemohou.
Samozřejmě, že ne. To nechtějí ani všichni ti, kdo mají vlastní bydlení. Bezdomovectví si s sebou ale nese velké stigma. Stačí říct, že je člověk bez domova nebo že bydlí na ubytovně či v azylovém domě, a to je vše, co je potřeba, aby vás do práce nevzali. Řeknou si, kdo ví, co to je za člověka, proč se na ten azyl dostal, a už se nekoukají, jestli něco umí nebo jaké má zkušenosti.
„Žena se na ulici musí zbavit svého ženství“
Mají to ženy na ulici těžší než muži?
Rozhodně. Celé je to pro ně spojené s násilím, ať už psychickým, nebo fyzickým. Právě kvůli němu totiž většina z nich o domov v první řadě přišla. Na ulici si pak bohužel většinou znovu najdou partnera, který k násilí nemá daleko, protože potřebují ochránit před ostatními chlapy z ulice. Je to složité. I když jí ten muž ubližuje, ví alespoň, co od něj může čekat, což o těch ostatních neplatí. Přitom to většinou začíná nevinně. Nabídne jí třeba jen, že s ním může bydlet někde ve squatu, ale už si ten chlap v hlavě přehrává scénář, že s ní bude spát.
To zní znepokojivě.
Bezpečné prostředí pro ženy ulice prakticky neexistuje. S výjimkou právě organizace Jako doma, která se o něj snaží, a kam muži nemůžou. Aby žena mezi chlapy na ulici přežila, musí si vytvořit takovou masku a zbavit se svého ženství. Aby si z ní, když to řeknu hnusně, každý neudělal žíněnku. Mezi lidmi bez domova je navíc žen mnohem méně než mužů, takže kolem sebe často nemají žádnou podporu.
Co dalšího je pro ženy jiné?
Problém je i hygiena. Žena se musí jednou v měsíci koupat víc než muži a denní centra nejsou oddělená, ale většinou namixovaná. Představte si, že jste žena, za kterou je ve frontě dvacet chlapů a paní vám dá tři vložky na den. Vám je trapné si o ně vůbec říkat, natož říct, že to máte tenhle měsíc silné a potřebujete jich víc. Ženy se bojí pro pomoc do center vůbec přijít. Je tam totiž hrozně chlapů, a jak říkám, většina žen se na ulici dostane právě kvůli násilí ze strany partnera. Když je pak v centru každý druhý chlap plácne přes prdel a ptá se jich, za kolik s ním půjdou, není divu, že z nich mají strach.
Dokážu si živě představit, že v ještě horší situaci jsou matky.
To ano. Když se máma dostane na ulici, skončí děti ve většině případů v dětském domově. Je to vše propojené. Násilí, alkohol, drogy, ulice. Která ženská by si nedala panáka, když přijde o svoje děti. Děcka vám seberou a slíbí vám, že až najdete bydlení a práci, že si je budete moci vzít zpět. Zkusíte to. Jednou, dvakrát, desetkrát. Žádáte o pronájem, sháníte práci, ale ono se to pořád nedaří. Nemáte střechu nad hlavou, takže ani děti, naopak ale máte exekuce a dluhy. Logicky jste z toho na dně, takže začnete pít.
To zřejmě situaci moc nevylepší.
Najednou to nejde tím směrem, kudy jste chtěli jít, ale spíš na druhou stranu. A sociálka si neřekne, že to pro tu ženu musí být těžký, když přišla o děti, ale spíš podívejte se na ni, má děti v Klokánku a chlastá, to je teda máma. To by měl změnit nový zákon, který snad přinese více sociálních bytů. Pak se těmhle příběhům půjde lépe vyhnout.
Člověk musí chtít sám přestat
Jak je to s přátelstvím na ulici?
Když jste na ulici, ztrácíte najednou normální kamarády. Kdo by se taky bavil s dvacetiletou holkou, která je na ulici a fetuje, když jde sám třeba studovat vysokou školu. Vy ale potřebujete s někým mluvit, takže je kolem vás najednou čím dál víc lidí z ulice a ostatní se vám hrozně vzdalují. To je pak jeden z největších problémů, když se snažíte vrátit do normálního života. Nemáte s ostatními žádná společná témata ani zážitky a nemáte se o čem bavit. Není se čemu divit, když jsem si já tamhle v parku šlehala, tak vy jste byl na horách a lyžoval. Máte pocit, že jste na všechno sám.
Co vám pomohlo změnit náhled na život, přestat z drogami?
Člověk to musí chtít sám změnit, ale zároveň mít také spoustu štěstí. Já jsem potkala svou drahou polovičku, se kterou jsme dnes čtyři roky, a velmi mi pomohly také holky z Jako doma, ve kterých jsem získala podporu. Když začínaly, bydlely jsme zrovna s přítelkyní v azylovém domě a tam si nás našly.
Jak Jako doma ženám bez domova pomáhá?
Usnadňují člověku znovu získat respekt, motivaci a sebevědomí. Pomáhají tak ženám cítit se zase člověkem. Projektů mají více. Už je to třeba skoro čtyři roky, co fungují Kuchařky bez domova, které vaří veganské jídlo, které pak prodávají na trzích i jinde. Cílem je kamenné bistro, které se otevře na podzim v Brožíkově ulici.
V čem je ale ten rozdíl proti jiným organizacím?
Všechno tam funguje na principu participace, kdy je potřeba něco dát, aby člověk něco získal. Pro lidi na ulici je to často těžké přijmout. Jsou zvyklí být klientem a jít si pro věci zadarmo. Je to první a potřebný krok a snad se to časem otočí.
Je na ulici něco dobrého?
Ulice je džungle, kde je všechno těžší, ale i tam se dají najít přátelé. Vztah s nimi může být o to silnější, protože zažíváte něco podobného, cítíte to spolu a jste si oporou v těžkých chvílích. To třeba bydlící člověk asi nepozná.
Podívejte se do jedné komunity pod mostem v Liberci:
6. srpna 2015 |
