Vystudoval jste uměleckoprůmyslovou školu. Ta sice s uměním souvisí, nespecializuje se však jen na to výtvarné. Jak jste se k umělecké profesi dostal?
Od malička jsem měl zálibu v kreslení a malování. Už jako dítě jsem všude chodil se štosem papírů a tužkami. I do volnočasových kroužků jsem chodil všude tam, kde to nějak souviselo s tvůrčí prací. To mě bavilo. Postupem času jsem do toho pak vstoupil sám. Nejsem umělec z obrovské galerie, jedu takzvaně na volné noze. Občas si říkám, že by se hodila rada nějakého odborníka. Ale postupně tím proplouvám.
„Cesta za mým snem“Začínající malíř a kreslíř Martin Málek se zpočátku věnoval kresbě, převážně tvorbě portrétů. Aktuálně se zaměřuje spíše na malbu, která bude mít hlavní slovo i na jeho druhé autorské výstavě v Praze, která se koná od 14. 4. do 18. 5. v pražském ateliéru Lavino. Mnohé z jeho obrazů spatřily světlo světa i za dobrým účelem. Několik portrétů ve spolupráci s nadací Dívka s. z. věnoval těžce nemocným dětem, peníze z aukčního prodeje malby „Strom života“ zase na obnovu života v otrávené řece Bečvě. „Pro rodáka z Valašského Meziříčí, kde k události došlo, to byla tak trochu osobní povinnost,“ řekl. |
Jak to potom probíhá v branži? Kolik si začínající umělec může říct za obraz?
Cena nemusí být vždy otázkou slavného jména. Moje obrazy jsou oproti dílům jiných začátečníkům o něco dražší. I tak o ně ale lidi mají zájem. Není problém prodat obraz za 12 tisíc, nedávno jsem prodal malbu i za 25 tisíc. Samozřejmě, člověk si může koupit obyčejný obraz někde v obchodě za 500 korun, ale jsou to obyčejné tištěné plakáty. Tady do toho člověk dává kus sebe i své práce a svého času. To ví ale většinou jen lidé, kteří se v umění pohybují. Na druhou stranu je otázka, co je to vlastně umění. (úsměv)
Panuje ve výtvarném umění velká konkurence? Bylo těžké se prosadit?
Teď je to zhruba rok, co je umění součástí mého příjmu. První vernisáž jsem měl po půl roce, teď bude další. Na druhou stranu občas se ještě trochu hledám. Měl jsem možnost komunikovat s vrstevnicí, která sice vystudovala vysokou uměleckou školu, ale přitom zažívala něco podobného. Po studiu tvrdě narazila a musela se s tím prostředím sama seznámit a hledat si kontakty. Bohužel v umění je prostě konkurence velká.
Vaše poslední výstava nese název „Cesta za mým snem“. Co všechno musí člověk obětovat, aby tohoto snu dosáhl?
V první řadě se musí připravit, že na začátku půjde s penězi dolů, protože odejde z původního zaměstnání nebo ho začne vykonávat nějakou formou zkráceného úvazku. Dál jsem si musel najít i nějaké prostory, nelze to pořád dělat doma, to je další investice. Je to vlastně podobné, jako když člověk rozjíždí vlastní byznys.
Na druhou stranu moje motivace byla obrovská. Překvapilo mě, kolik lidí je ochotných si můj obraz koupit. A motivují mě i moji blízcí, kteří vidí v mé práci talent a potenciál, a snaží se mi pomoct. Za to jsem nesmírně vděčný.
Hlava na Pražský hrad, srdce na Staromák
Z Valašského Meziříčí jste se přesunul do Prahy. Je tu lepší atmosféra pro uměleckou tvorbu?
Myslím, že ano. Na druhou stranu hrozně záleží na regionu a přístupu města k umění. Třeba u nás ve Valašském Meziříčí je gobelínka (Moravská gobelínová manufaktura, pozn. redakce), umělecká škola a bývaly tam sklárny. Takže tam umění žije taky.
Jeden svůj obraz jste Praze dokonce zasvětil. Jde o malbu „Fénix nad Prahou“. Můžete ho trochu popsat?
Ten obraz vznikl na přání mého kamaráda architekta, který zároveň dělá průvodce po Praze, úžasný člověk. Dílo se pojí s historií Prahy, jejímž ochráncem býval za vlády Karla IV. právě pták fénix. Jedná se o akryl na plátně. Nejvíc práce mi dala právě stará mapa Prahy, na níž jsou zaznamenané původní kostely, hřbitovy atd. Hlava fénixe směřuje na Pražský hrad, srdce na Staroměstské náměstí a ocas na Vyšehrad.
Fénix nad Prahou, akryl na plátně
Nepřináší s sebou tyto obrazy na přání, kromě promyšlených maleb jako právě „Fénix nad Prahou“, i nějaké kuriózní zážitky nebo požadavky?
V malování ne. Ale řešil jsem na policii hackerský útok na mou osobu. Někdo si vytvořil falešné webové stránky a snažil se z lidí lákat údaje k platebním kartám. Ale jinak mám rád výzvy, takže jdu do všeho.
I abstrakt by měl být živý
Jaká je tedy Vaše hlavní inspirace? Zhlížíte se v některém ze slavných umělců?
Já vždy říkám, že se inspiruji vším kolem mě. Všude s sebou tahám papír a tužku. Často někde jdu a prostě mě něco napadne. Musím si to hned nakreslit, protože co si nenakreslím, to pak nevím. Dost často se mi ale stává, že mám takto pak rozdělaných víc obrazů, a jelikož si nenapíšu, co všechno na ně chci udělat, dál už vznikají zcela spontánně. Ale z autorů možná Alfons Mucha, ten taky začínal úplně z ničeho.
Martin Málek
|
A co byste naopak nazval typickou inspirací, která jde pouze z Vás? V čem jste originální?
Já se vždy snažím do obrazu dát živost, i abstrakt by měl takový být. A pak zlatá barva, plátkové zlato. To je směr, kterým chci jít i do budoucna. Samozřejmě ne u každého obrazu to jde.
A jaký je Váš oblíbený obraz z těch, které jste doposud namaloval?
Určitě „Zrození“. Ten mám i hodně naceněný, a jen tak někomu ho prodat nechci. Vtipné je, že je to ve výsledku tak trochu zmetek. To se občas stává. Člověk začne kreslit, nelíbí se mu to, upravuje, a najednou z toho vznikne něco úžasného. Pak mám ještě oblíbenou malbu Orangutan. Myslím, že je velmi realistická.
Mě osobně na malbě „Orangutan“ zaujalo, že plátno jste napnul na rám z ekologických, smrkových lišt. I Váš další obraz, „Deštný prales“, je zasvěcený ochraně přírody a klimatu. Jak se stavíte k činům ekoaktivistů, kteří svůj nesouhlas vyjadřují právě ničením uměleckých děl?
Nemyslím si, že je to správná cesta. Samozřejmě když přijdete a chrstnete rajčatovou polévku na Monu Lisu, tak na to lidé slyší. Takže chápu, proč si vybírají zrovna umění. Ale nelíbí se mi to.
Malby „Deštný prales“ a „Orangutan“
Už mnohokrát jste se spojil s různými organizacemi, nebo daroval obrazy do aukcí, jejichž výtěžek šel na dobré účely. Vnímáte tedy umění jako něco, co nemusí být nutně komerční, ale naopak může působit dobro a fungovat jako pojítko mezi lidmi?
Rozhodně. Správné umění má v lidech vyvolávat jakékoliv emoce. Ať už pozitivní nebo negativní. Navíc já jsem zrovna za takové akce vždycky moc rád. Obdarovaní jsou vždy nadšení. Navíc v těchto chvílích nejde kolikrát ani o peníze, ani o vyšší význam umění, ale o pomoc a radost toho obdarovaného.
A jaké jsou teď Vaše plány do budoucna?
Úplně ideální by teď bylo sehnat galeristu nebo kurátora. To by mi určitě pomohlo, protože bych chtěl začít fungovat i v cizině.
