Kalfus se zasadil o to, že Velkou aulu v Karolinu ozvučí nové varhany. Ty nahradí dosavadní nástroj z roku 1968, který již dosluhuje. Nový hudební nástroj vyrobí německá firma Orgelbau Vleugels a univerzita za něj zaplatí 18 milionů korun. Pokud všechno půjde podle plánu, jeho píšťaly v Karolinu zazní již příští rok.
Jaké jsou povinnosti „dvorního“ varhaníka Univerzity Karlovy?
Teď jste mě dostala do takové choulostivé situace, protože zaměstnancem univerzity nejsem. Nejsem ani absolventem, ale k univerzitě a k jejímu prostředí mám velký vztah. V podstatě tam působím už pětadvacet let. Hraji při promocích, imatrikulacích i slavnostních zasedáních nebo třeba při předávání funkcí a inauguraci nového rektora. To všechno jsou situace, kdy je potřeba, aby varhany zněly. K tomu se ještě občas naskytnou nějaké koncerty.
Varhany v kostelích se od sebe liší, v kraji jsou historické i nové |
Velká aula v Karolinu bude i díky vám příští rok osazena novými varhany. Usiloval jste o ně dlouho?
Ano, a pořád jsem narážel na názory jako: „Staré varhany nám stačí.“ Nebo: „Ale vždyť to je dobrý.“ Popravdě řečeno, až když nastoupil profesor Zima na rektorát, tak se celá věc dala do pohybu. Je mým přáním, aby během funkčního období profesora Zimy byly varhany postavené a zazněly. Už na to máme jen rok a půl.
Proč bylo podle vás nutné pořídit do auly nový nástroj?
Současné varhany mají již teď takové nedostatky, že je nejvyšší čas postavit nové. Zaprvé, podle mého názoru je současná pozice nástroje nevhodná. Aby varhany zněly v aule, tak v ní také musí být umístěny. Ne ve vedlejším prostoru, jako je to teď. A samozřejmě je to také otázka kvality, materiálu a výrobních postupů. Dnes se staví mnohem lepší nástroje. Zpracování z minulého století je překonané.
Současné varhany tedy nejsou umístěny přímo v aule?
Ano. Když teď člověk navštíví aulu Karolina, tak uprostřed balkonu vidí varhany. Ale to je pouze atrapa, která nehraje. Teprve asi dva metry za ní je posazen současný nástroj. Koncepce budoucích varhan vypadá tak, že větší část píšťal je předsunuta před balkon do auly. Nástroj má být jakoby přilepen na zeď, jako vlaštovčí hnízdo.
Jak vlastně bude vypadat instalace nových varhan?
Firma varhany vyrobí a sestaví v dílně, aby zjistila, jestli všechno souhlasí. Pak je výrobci rozeberou a přivezou do Karolina, kde je znovu postaví jako lego. Čistě stavba varhan nebude velmi časově náročná, potrvá nějaké tři neděle. Ale pak nastane velice obtížné období, protože varhany je třeba takzvaně intonovat neboli přizpůsobit prostoru, ve kterém se nacházejí. To zabere šest týdnů. Firma možná bude muset pracovat přes noc nebo víkendy, protože není možné aulu na šest týdnů zavřít. Budeme nuceni se trefovat do určitých mezer, kdy se tady nic nekoná.
Zní to docela složitě...
Tohle je skutečně velký problém, ale já věřím, že se nám ho již podařilo nějak zvládnout. Už jsme naplánovali, že se první týden v květnu příštího roku budou demontovat současné varhany a pak přijdou na řadu stavební úpravy. Začátkem srpna už přivezou z Německa nový nástroj. Problém je, že kvůli koronaviru byla spousta akcí v Karolinu zrušena nebo přesunuta na další rok. Najít termíny, kdy firma bude moct pracovat, je velmi náročné. Aula je v podstatě zaplněná až do konce roku 2021. Takže se budeme muset trefovat do mezer.
V rozhovoru pro Univerzitu Karlovu jste se před pár lety zmínil, že v případě nového nástroje uvažujete o dvou hracích stolech. Vyšlo to?
Přesně tak, nový nástroj je specifický tím, že bude mít dva hrací stoly. První bude stát v blízkosti samotných varhan a druhý má být mobilní. Ten se bude využívat třeba při koncertech v aule. V Karolinu byl vždycky problém s tím, že když se hrál varhanní koncert, tak publikum vůbec nevidělo interpreta. Vznikala proto divná situace, kdy lidé umělce vlastně poslouchali z dálky. Setkal jsem se i s otázkami, jestli je hudba z CD, zda vůbec někdo na varhany hraje. Představení je vždycky zajímavější, když interpreta vidíte. Taky nejdete na koncert, aby vám houslista hrál odněkud z vedlejší místnosti. Chcete ho vidět.
Takže už nebudete při hraní neviditelný? Těšíte se, že uvidíte publikum?
Kontakt s posluchači je vždycky příjemný, takže se na něj těším. Ze současné situace, kdy jsem tu sám a posluchači mě nevidí, se moc neraduji.
V rozhovoru pro univerzitu jste také zmínil, že na obrazovkách pečlivě sledujete dění dole v aule a reagujete na ně hudbou. Je těžké takhle improvizovat?
Mám dlouholetou praxi a už si s tím dokážu poradit. Ale je pravda, že většinou musím dělat dvě činnosti. Zaprvé sledovat co se děje dole v aule, třeba při promocích nebo imatrikulacích. Tomu pak přizpůsobuji své hraní. Nemůžu si hrát, jak chci, a nechat tam třeba pana rektora pět minut stát a čekat, až si dohraju svoji skladbičku.
Stalo se vám v Karolinu někdy něco neočekávaného?
Třeba loni – a ten zážitek byl tak intenzivní, že si ho dodnes pamatuji a rád na to vzpomínám. Měla promoci 3. lékařská fakulta. Děkan fakulty v projevu k absolventům zmínil, že je to padesát let, co Američani přistáli na Měsíci. Mluvil o tom, že si Neil Armstrong nechal do skafandru pouštět hudbu Antonína Dvořáka, konkrétně nahrávku Novosvětské. Když jsem to slyšel, tak mě napadlo: „Co jinýho zahrát než právě Novosvětskou?“ Projev jsem tou skladbou doplnil a vzbudilo to nadšení. Vypadalo to, jako když jsme to dopředu plánovali, ale byla to naprosto spontánní akce.
Slyšela jsem, že jste si i měřil vzdálenost a čas v aule, aby kroky účastníků ceremonie vyšly do hudby...
To bylo na inauguraci rektora. Při hodně slavnostních událostech se mnou hrají ještě pozounéři. Kdybych sám improvizoval, tak asi by nebyl problém se přizpůsobit tomu, jak rektor půjde. Ale protože se jednalo o skupinu asi deseti muzikantů, tak to nešlo. Chtěl jsem mít jasno, jak by ta skladba měla být dlouhá, proto jsem si předtím prošel rektorovu trasu. Pak jsem pro žestě a varhany napsal krátké fanfáry, aby to přesně na čas vyšlo. Je to pro mě i taková výzva. Vždycky jsem se snažil, aby hudba byla na stejné úrovni jako řeč, která je slyšet z úst rektora a děkanů, a nebyla slabším článkem slavnostní akce.
Jste velice pečlivý.
Snažím se. Přiznám se, že mi záleží i na tom, aby lidé neodcházeli z auly s pocitem: „Kdo to tam hraje? Bylo to hrozné.“ Aby Univerzita Karlova mohla být hrdá, že doprovod je dobrý.
Jeden sen – nové varhany – se vám nejspíše splní. Máte nějaké nové cíle?
Já se přiznám, že celá ta záležitost je strašně náročná, že zatím takhle nepřemýšlím. Neustále musím něco řešit s tou německou firmou. Jsou to kolikrát věci relativně banální, třeba jak dostat určité díly do varhanního patra, jelikož některé z nich váží třeba tři sta kilo.
