Tančící dům na Rašínově nábřeží v Praze proslavil Česko i ve světě a po zhruba osmnácti letech své existence konečně naplňuje prvotní ideu autorů návrhu na neobvyklou budovu a třeba i představu prezidenta Václava Havla, jenž bydlel hned vedle.
Ti si v nároží Resslovy ulice na prázdné parcele po vybombardovaném činžáku vysnili "dům plný kultury" už v roce 1986. A nakonec tu v "roztančené stavbě" z roku 1996 vznikly kanceláře.
Nový majitel Tančícího domu - Pražská správa nemovitostí (PSN) - chce architektonický skvost propojit se současným uměním.
"Rádi bychom dům více otevřeli veřejnosti. Jeho část už pronajímáme Galerii Art Salon S, která v něm prezentuje současné umění," říká František Jiránek z PSN.
Pět pater pak bude majitel i nadále pronajímat jako kanceláře.
Největší změna se chystá v nejvyšším patře, kde byla doposud luxusní restaurace.
"Současný pronajímatel plánuje brzy otevřít uměleckou restauraci, která bude v souladu s galerií. Chceme, aby v domě lidé mohli strávit klidně část dne. Zhlédnout umění, dát si kávu v kavárně, navštívit knihkupectví, obchod s designovými kousky nebo si dát oběd v nové restauraci," přibližuje Jiránek.
To, že by mohl nastíněný koncept fungovat, se ukazuje v oblíbenosti galerie, která tu na zkoušku funguje zhruba dva měsíce.
"Lidé mají o umění v Tančícím domě zájem, a proto zde galerie zůstane nastálo. Chystáme pestrý program v oblasti českého umění a designu," říká ředitelka galerie Silvia Tesárová.
Nárožní dům, jenž letos dosáhl plnoletosti a jehož předlohou byla slavná taneční dvojice Ginger Rogersová a Fred Astaire, navrhli americký architekt kanadského původu Frank O. Gehry a Vlado Milunić, Čech chorvatského původu.
"Vždycky mě mrzelo, že nebyl přístupný lidem. Tančící dům si kdekdo fotí, ale nikdo nezná jeho úžasnou story. Až nyní jsem konečně spokojen," říká Milunić a myslí tím příběh, kdy dva architekti, každý z jiného konce světa, postavili něco, co do té doby nemělo ve východní Evropě obdoby.
A právě tento příběh lze nyní zhlédnout na výstavě umístěné v suterénu domu.
Reportáž o Tančícím domě se srpna 2013, kdy byl na prodej:
12. srpna 2013 |
Začátky provázely protesty a znechucené ušklíbání
Vznik budovy provázely protesty či znechucené ušklíbání, a autoři dokonce museli osobně čelit davu lidí, aby obhájili její existenci. Nakonec se stala neotřesitelnou ikonou české moderní architektury, a dokonce symbolem doby plné naděje a tvůrčí nespoutanosti.
S přičiněním prezidenta Havla nakreslil Milunić několik skic a vytvořil model domu, který měl být parafrází na sametovou revoluci – dlouho očekávaným nádechem svobodné společnosti.
Odvážné až bizarní návrhy však vyvolaly v konzervativní společnosti napětí.
"Investor se proto rozhodl povolat architekta, který je na nebi výš než já, aby svou autoritou pomohl zlomit odpor," popisuje Milunić. Volba padla na slovutného Francouze Jeana Nouvela. Jenže tomu se parcela zdála příliš malá. Je přece architektem velkých komplexů. Proto odmítl.
Naštěstí byl zrovna v Ženevě americký architekt Gehry. Češi za ním s Milunićovým projektem zajeli a on spolupráci přijal. Gehry přitom patří mezi nejuznávanější architekty světa. Znám je především organickými stavbami, jako je třeba Guggenheimovo muzeum ve španělském Bilbau či Walt Disney Concert Hall v Los Angeles.
Byl rok 1992 a práce na projektu se rozjela. Mnoho věcí se zkoušelo. Rozevláté prosklené šaty tanečnice Ginger byly na tehdejší dobu technologicky a tvarově příliš náročné. Proto se Gehryho spolupracovník obrátil na francouzskou leteckou společnost, jež uměla převést prostorový model do digitálního světa.
"Tak se stalo, že Tančící dům byl vůbec první budovou na planetě zadanou stavební firmě v 3D počítačovém programu, a ne formou dvourozměrných výkresů," tvrdí Milunić.
Projekt byl hotový v roce 1994 a za velké pozornosti se začalo stavět. Belgický stavbyvedoucí pak nakonec rozhodl, že fasáda domu bude tvořena 99 atypickými panely, které posléze vyrobila fabrika v Malešicích. Pak přišel rok 1996, potemnělé nebe ozářil ohňostroj a Tančící dům se slavnostně otevřel.
Záhy získal nejvyšší ocenění v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. A stal se ikonou.
