Všichni si vás pamatují jako hledače Štěchovického pokladu. Jak jste se k němu vlastně dostal?
Úplně náhodou. Po revoluci jsem na Sychrově hledal takzvané Rohanovo zlato z drážďanské banky. Tehdy se mělo za to, že jej před bombardováním ukryli na Sychrov. Dostali jsme tehdy povolení ministra vnitra Langoše hledat společně s Útvarem rychlého nasazení. V té době jsem měl bezpečnostní agenturu. Pak v novinách vyšel článek o nějakém sudetském Němci, šlo o Helmuta Gaensela, že vyzvedne Štěchovický poklad do čtrnácti dnů. Ministerstvo nás pak do Štěchovic poslalo, abychom hlídali celý prostor. Zůstal jsem tu dodnes.
Když jsem četl poslední rozhovor s vámi, tuším, že byl z roku 2008, říkal jste v něm, že končíte a pálíte dokumenty. Evidentně jste ale neskončil...
Ta slova, která jsem tehdy říkal, byla špatně pochopena. Řekl jsem, že jsem skončil s pátráním. K vyzvednutí pokladu už totiž mám všechno, co potřebuji. Nicméně je pravda, že v té době jsem byl v takové kritické situaci. Potřeboval jsem si urovnat život, zaplatit dluhy. Přesto jsem toto období překlenul a vrátil se. A to i díky lidem, které problematika Štěchovic zajímá. Sehnal jsem si sponzora, který byl ochotný závěr mého výzkumu financovat. Vždycky jsem se snažil, abych měl vše podložené, a dneska mám důkazy přímo v rukách a můžu je prezentovat.
Hovoříte o sponzorovi, kdo to je a kolik vám na hledání pokladu poskytl?
Jméno vám prozradit nemůžu, ale je to člověk, kterého zajímá historie. Peníze si vydělal poctivě vlastníma rukama, jestli to chcete slyšet. A co se týče částky, jde o dva miliony korun.
To znamená, že víte, kde takzvaný Štěchovický poklad je?
Ano, víme. Jsou tu čtyři úložiště. Máme listinné důkazy. Máme i korunní svědkyni, kterou nikdo předtím neměl. Ta třeba viděla, jak sem jezdil K. H. Frank na inspekci štoly. Frank přitom po válce popíral, že někdy v Hradištku byl. Nepřijde vám to zvláštní?
A nemůže to být tak, že všechno, co v Hradištku bylo ukryto, odvezli Američané v roce 1946?
V roce 1946 si Američané odvezli 32 beden bezcenných archiválií z takzvané Frankovy štoly. To všechno ale byla jenom návnada. Němci chtěli odlákat pozornost od dalších štol s mnohem cennějším obsahem, které chceme teď otevřít.
Když tenhle rozhovor někdo bude číst, automaticky si řekne, že tohle Josef Mužík tvrdil už mockrát. V čem je to dnes jiné?
Víte, celou dobu, celých 24 let, jsem bojoval se skupinou, která měla miliony dolarů. Ve srovnání s nimi jsem byl jenom příštipkář, ale ani peníze jim nepomohly. Neměli totiž tolik vytrvalosti jako já. Neměly ji ani všechny bezpečnostní složky, které to tu prozkoumávaly před rokem 1989. Všichni hledali špatně. Porovnávali třeba letecké snímky z roku 1948. Jenže Němci tu vytvořili systém, který mohl být letecky vidět až v roce 1953. A to třeba nikoho nenapadlo, jenom mě.
Jaký systém?
Jsou to znaky v krajině, které vytvářejí speciálně vysázené stromy a upravené části lesa. Ze země to neuvidíte, ale i z letadla budete mít problémy. Navíc potřebujete být ve správné výšce, fotografovat pod správným úhlem a ve správném vegetačním období. Když jsem právě prohlížel letecké fotografie z roku 1953, v krajině jsem jasně rozeznal stromy vysázené ve tvaru obráceného hákového kříže, říšské orlice či dýky s vlnitým ostřím. To není náhoda, ale důmyslně vytvořený orientační systém, který ukazuje místa pokladu a co je ve štolách uloženo.
Tyto informace čerpáte odkud?
Jak říkám, je to čtyřiadvacet let výzkumu. Všechno mám podložené důkazy (sahá do desek a vytahuje fotokopie dokumentů z roku 1986 určené generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ a prezidentu republiky, pozn. red.). Něco vám z tohoto dokumentu přečtu: "…dle různých poznatků se v oblasti Štěchovic nalézá: nebezpečná munice a trhaviny, celkem 1 200 tun třaskavin a 200 sudů s uranovým materiálem, historické materiály ČSR, 52 dřevěných beden s neznámými písemnými materiály a dalších pět beden ukrytých z příkazu K. H. Franka z dubna 1945, neznámé materiály, které byly přiváženy ze západního a středního Německa pod ochranou pancéřových vozidel v době od 24. 12. 1944 do ledna 1945 či vagony maďarského pokladu. Tři vagony z Hlavního říšského úřadu bezpečnosti, kyjevská a charkovská bibliotéka, kolem třiceti tun zlata, kolem tří tun stříbra v cihlách, archiv NSDAP..."
Proč už se poklad nepodařilo najít, jestli tam tedy je? Vždyť existují moderní přístroje…
Jenže ty vám nepomůžou. Měl jsem tu experty z Calgary s radary, které si převezli letadly. Vyzkoušel jsem družice, vyzkoušel jsem všechno. Proto to stálo skoro 25 milionů korun.
Za ty peníze byste si mohl užívat někde jinde…
…třeba v Karibiku a jezdit na lodi. Ale to nechci. Tento rok je finále, ať chcete, nebo ne. Už nepotřebuji nic hledat.
Jak vás poslouchám, vy si vůbec nepřipouštíte neúspěch?
Nepřipouštím. Kdybyste měl za sebou to, co já, taky byste si nepřipouštěl neúspěch. Více než na sto procent vím, že to tam je. Všechny informace, průzkum a měření mi dávají zapravdu.
Když víte, kde poklad je, a máte peníze, co vám brání v tom jej vyzvednout?
Jedna jediná věc. Uzavřít smlouvu s premonstráty o pronájmu pozemků. Tento týden bychom ji měli připravit. Čekal jsem na to skoro dva roky. Poklad bychom chtěli vyzvednout během léta. Tento měsíc se třeba budeme potápět za přehradou.
Pokud si zaspekulujeme a připustíme, že tam něco najdete, co s tím budete dělat?
Dám to státu, aby se mohli přihlásit původní vlastníci.
Takže vám nejde o peníze?
Jde mi hlavně o to, abych po těch letech ukázal světu, že jsem měl pravdu. A i deset procent nálezného, která mi budou příslušet, je tolik peněz, že to nikdy nebudu schopen utratit. Plánuji už třeba projekt, do kterého chci investovat. Mám tu připravený pozemek, kde chci zbudovat zlatokopeckou osadu. Bude to kolová stavba, s rančem a artefakty z hledání Štěchovického pokladu.
