Zenklova ulice v Praze 8 před pár lety prošla velkou rekonstrukcí, během níž zmizely kostky a nahradil je asfalt. A proti tomu Belgická ulice v Praze 2. Tu také nedávno opravili a od té doby jezdí lidé místo po asfaltu po dlažbě.
„V Belgické ulici jde o lokalitu, kde dlažba historicky byla. Přání městské části bylo ji sem navrátit. Po dohodě s památkáři jsme proto přistoupili k obnově původních povrchů. V ulicích, kde je dopravní zátěž velmi vysoká, pro změnu dochází k nahrazování kostek živičným povrchem. To je příklad Zenklovy ulice či nábřeží Edvarda Beneše vedoucího k Letenskému tunelu,“ uvedla mluvčí TSK Praha Barbora Lišková.
Dává to smysl. Cestou po městě objevíte spoustu lokalit, kde by dlažba vůbec být nemusela. Asfalt by určitě uvítali třeba na nábřeží vedoucím kolem nemocnice Na Františku, případně cestou z Olšanského náměstí na Floru v Praze 3. Tam zatím zbavili kostek jen horní část.
„Kostky v daných ulicích pocházejí z doby, kdy to byl zcela obvyklý materiál, který nijak nevadil běžnému, minimálnímu provozu,“ sdělil dopravní inženýr Institutu plánování a rozvoje Praha Jakub Zajíček. Ovšem teď už na řadě míst opravdu smysl nedávají.
(Ne)výhody asfaltu
Živičný povrch má tedy především tu výhodu, že cesta po něm je tišší a pohodlnější. Pokud ho tedy už několikrát nerozbili, aby něco opravili pod povrchem.
VIDEO: Podjet kalhotky, přejet záplatu. Triky, jak získat na semaforu zelenou |
„Asfalt, pokud ho pak vyloženě neopravíte v celé ulici, v celé ploše, už nikdy nevypadá jako nový,“ říká architektka z Kanceláře veřejného prostoru IPR Praha Rozálie Kašparová.
S tím souvisí i to, že oproti kostkám má mnohem nižší životnost. Mezi výhody můžeme zařadit, že tolik neklouže a také se lépe čistí.
Tři základní druhy dlažebních kostek
Když se procházíme po skladu na Kačerově, vidíme miliony nových či použitých kostek, přičemž rozdělené jsou podle druhů. V Praze se nejčastěji používají tři.
První je řevnická dlažba, kterou můžeme potkat především v historickém jádru metropole. Jde o velké, obvykle dohněda zbarvené kostky, které jsou z křemence.
Dále vídáme v ulicích velké šedé kostky, které jsou vyrobené ze žuly.
A trojici nejčastějších kostek uzavírají ty o velikosti 10 na 10 centimetrů, také ze žuly. „Typické jsou pro spádové části Prahy, například na Žižkově. Kladou se do kroužků, aby lépe odolávaly tlaku,“ vysvětluje mluvčí TSK Barbora Lišková.
Před skladem na pražském Kačerově stojí panák složený z různých druhů dlažby.
„Jako materiál mají kostky trvanlivost i vysokou odolnost vůči zatížení - mimo jiné se nevyjíždějí takzvané koleje. Ale nerovnost povrchu (diskomfort a hluk) i nebezpečí smyku u některých druhů za mokra jsou dnes sledované fenomény, proč se jich spíš rádi zbavujeme,“ vysvětluje dopravní inženýr Jakub Zajíček.
Ve stručnosti tak shrnul zásadní výhody i nevýhody dlažby.
Mezi největší přednosti určitě patří životnost. „Kostka se používá pořád dokola, je to v podstatě udržitelný materiál. Naopak asfalt, když ho jednou rozbijete, tak pak už ho v tom místě nebo jinde nepoužijete. Kostka je výhodná i v tom, že když vám třeba praskne trubka pod silnicí, tak vy jste tu kostku schopni vyndat, opravit to, co se vám rozbilo pod kostkou, pak to zase jenom zadláždit a vypadá to, jako byste tam tu díru neudělali,“ říká architektka Rozálie Kašparová.
Dlažba v Praze je plná děr, můžou za to řidiči aut i turisté lační suvenýrů |
Všimněte si, že křižovatky, přes které vedou tramvajové koleje, bývají také vydlážděné, ačkoliv všude v okolních ulicích je asfalt. To je právě z důvodu jednodušších rekonstrukcí.
„Zatímco opravu úseku, kde je dlažba, jsme schopni zvládnout i v řádu hodin, častokrát bez výluky nebo zásadního omezení provozu tramvajového provozu, v případě tratí s asfaltovým povrchem je nutná výluka v řádu dnů nebo týdnů, v závislosti na délce úseku a rozsahu oprav,“ sdělil vedoucí komunikace pražského dopravního podniku Daniel Šabík.
„Oprava tratě s kostkami je navíc nejen kratší, ale i levnější. U té s asfaltovým povrchem je nákladnější, s výrazně hlučnějšími a prašnějšími stavebními pracemi,“ dodal.
Koleje bývají v křižovatkách zasazené v kostkách. Zjednodušuje to opravy.
Poslední důležitou výhodou je vzhled dlažby. Respektive atmosféra, která z ní vyzařuje.
„Hodně zásadní v tomto jsou památkáři, kteří vyžadují kamennou kostku tak, aby se zachovával pražský charakter. Samozřejmě domy jsou úžasné dědictví, na druhou stranu to, co domy obklopuje, je to, co jim dělá okolí, zázemí. I vzhled ulic je opravdu důležitý. Kdybyste šel uličkami Starého Města po asfaltu, bude to mít úplně jinou atmosféru,“ upozorňuje architektka Kašparová.
Nevýhodou kostek je pak zaprvé kluzkost. Zadruhé složitější čištění, například nedopalků ze spár. A to, co vadí většině lidí - drncání.
VIDEO: „Pusťte mě k tomu!“ Reportér Smlsal šel zrychlit opravy hlavního tahu Prahou |
„Kameny jsou štípané, to znamená, že mají nepravidelný tvar. Tím pádem jsou i hrbolaté, a nejsou tak pohodlné pro pohyb,“ vysvětluje Rozálie Kašparová.
Není to ale jediný důvod, proč se nám po kostkách jezdí nepříjemně.
„Také záleží na podloží a na tom, jak dlouho je tam dlažba položená. Protože u některých komunikací může docházet k propadům, jelikož tam jsou inženýrské sítě, které mohou tvořit kaverny. Proto když se potom přistupuje k obnově, tak se používá beton nebo živice do spodních částí,“ doplňuje Barbora Lišková z Technické správy komunikací.
Nejpohodlnější dlažba je v okolí Národního muzea
Ovšem existuje místo, kde kostky nejsou štípané, ale řezané. A jízda po nich je mnohem pohodlnější.
Řezaná dlažba v okolí Národního muzea.
„To jsme udělali u Národního muzea. Když kámen nařežete, tak ho máte úplně rovný. Což je na druhou stranu velmi kluzké, takže ho potřebujete zase zpětně i nějak obrousit, aby nebyl tak úplně dokonale rovný,“ popisuje architektka z IPR Praha Rozálie Kašparová. I tak je ale na pojezd příjemný.
Takový povrch ocení i cyklisté či koloběžkáři. „My bychom třeba rádi, aby ve vydlážděných ulicích byl pro cyklisty pruh z hladkých řezaných kostek, ale zatím se nám to nepovedlo vyjednat. Diskuze s památkáři jsou v tomto ohledu hodně vášnivé až vyhrocené,“ líčí architektka.
Při dláždění vám zvoní v uších
Reportér Matěj Smlsal se pak přidal k dělníkům v centru Prahy, aby si zkusil, jak náročné je ulici vydláždit. Každý zvládne v průměru 15 metrů čtverečních za den. V daném úseku pracovali tři dlaždiči, není se tedy čemu divit, že opravy trvají tak dlouho.
VIDEO: Mačkáte ho víckrát? Takto fungují semafory pro chodce |
Vždy je důležité hledat kostky vhodné velikosti. Při pokládání je důležité mít dole dostatek štěrku a poté každou kostku zatlouct, z čehož jednomu zvoní v uších. Obzvlášť pak lidem bydlícím v okolí stavby. Na výsledek se podívejte ve videoreportáži.
