Její maminka nepatrně přimhouří oči, na tváři se jí rozlije úsměv a odpoví: „Harryho. Chceš mi udělat radost,“ odpoví bělovlasá paní. Lehce pootočí hlavu směrem, kde si pamatuje, že by měl být stůl, a vyšle ještě jemnější úsměv k bobtailovi. Ten nadzvedne hlavu a zavrtí ocasem. Neví, že ho jeho paní poslední rok téměř nevidí a přes šumění v uších jen obtížně slyší, když k ní pes Harry přibíhá.
Alena Maříková chundelatého bobtaila toho dne na tričku nemá. To, že se její matce horší sluch a zelený zákal v obou očích postupuje víc než rychle, zjistila před dvěma lety. „Než jsem si zkusila, jaké to je vidět a slyšet jako mamka, nebyla jsem jí moc platná. I když jsem zdravotní sestra,“ říká paní Alena.
Vyčerpaná po deseti minutách
Při přednášce jedné z pražských organizací zaměřených na péči o seniory si loni na podzim vyzkoušela speciální brýle simulující zelený zákal. „Po deseti minutách jsem byla vyčerpaná, jak dřív po dvanáctihodinové službě v nemocnici,“ popisuje Alena Maříková.
Jak se asi cítí lidé o několik desítek let starší či handicapovaní lidé, zažili před prázdninami také zaměstnanci benešovské Nemocnice Rudolfa a Stefanie.
Při akreditovaném kurzu Gerontologického ústavu si během osmi hodin zkusili, jaké to je, když se nemohou spolehnout na svůj zrak či sluch. Nebo co to znamená mít sníženou svalovou sílu a omezen kloubní rozsah. „Oblékly jsme se do takzvaného gerontoobleku – vesty s dlahami a závažími, které dost ztěžovaly i sebemenší pohyb,“ popisují účastnice kurzu. Většina z nich byly zdravotnice nebo sociální pracovnice. „S brýlemi napodobujícími zelený zákal například zkoušely číst jízdní řád. Nebo také chodit po schodech nahoru a dolů,“ vypráví dál mluvčí benešovské nemocnice Markéta Zikmundová.
Dost těžké bylo také se soustředit na cokoliv, když sluchátka, která měly na uších, nekontrolovatelně šuměla nebo pískala. „To je simulace tinnitu, tedy ušních šelestů, zvonění, pískání, lupání nebo hučení. Obvykle to slyší jen ten člověk. Může to trvat pár minut, ale i desítky a dost to vyčerpává,“ popisuje Alena Maříková.
Než jsem zkusila, jaké to je vidět a slyšet jako mamka, nebyla jsem jí moc platná.
Alena Maříková
Sama si taková sluchátka také vyzkoušela. Na několik minut. Ale i ty jí stačily, aby byla nervózní. A aby pochopila, proč její matka někdy reaguje podrážděně bez zdánlivé příčiny.
Rukavice s parkinsonem
„Největší šok jsem zažila, když jsem si ve speciálních rukavicích ‚užívala‘ stařecký a pak hlavně Parkinsonův třes,“ vypráví Alena Maříková.
Z krabičky připojené k rukavicím protkaným jemnými drátky vycházely vzruchy do svalů ruky. Stařecký třas vnímala jen jako mravenčení a bez větších problémů vypila čaj a snědla i zeleninový vývar. Při parkinsonovi pobryndala sebe, lektorku i stůl. Dvě věty, které na závěr napsala, vypadaly jako záznam jejího EKG. „Vlastní zkušenost, jak se může cítit starý člověk, určitě zkvalitní práci každého profesionála,“ dodává ergoterapeutka Lucie Rybyšarová, která vede kurzy s gerontooblekem v benešovské nemocnici.
Nejbližší se uskuteční 20. října. Zúčastnit se mohou jak zdravotníci a sociální pracovníci, tak zájemci z řad veřejnosti. Součástí osmihodinového kurzu je kromě osobního prožitku také teoretická část s poznatky o zásadních změnách v seniorském věku.
