V posledních týdnech se v Praze znovu mluví o aktivitách hnutí Šinčchondži. Jde o výjimečný případ, nebo jsou podobné skupiny běžnou součástí české společnosti?
Podobné skupiny u nás působí dlouhodobě. Jen se o nich většinou začne mluvit až ve chvíli, kdy se objeví nějaká kauza. V minulosti to byla například kutnohorská sekta nebo kuřimský případ. Najednou vznikne dojem, že jde o nový fenomén, ale ve skutečnosti se podobná společenství objevují průběžně. Žijeme ve svobodné společnosti, takže mohou působit, dokud neporušují zákon. Veřejnost si jich ale většinou všimne až tehdy, když se kolem nich stane něco závažného.
Nejčastější chybou bývá snaha člověka okamžitě přesvědčit, že dělá něco špatně. Čím hůř se cítí doma, tím lépe se může cítit ve skupině.
