Ve svém stánku dennodenně téměř bez přestávky prodává vietnamskou kávu, čaj a především šťávu z čerstvě vymačkaných pomerančů, kvůli kterým vstává každý den brzy ráno. „Ve čtyři hodiny vyjíždím do skladu s ovocem, abych vybral ty nejlepší a nejšťavnatější pomeranče, aby byla šťáva co nejchutnější,“ uvádí prodejce.
V Sapě nejprve pracoval v prodejně s potravinami, ke svému stávajícímu zaměstnání se dostal až později. „Věděl jsem, že moje schopnosti a zdraví mi nedovolí dělat těžkou práci. Tohle povolání je pro mě časově i náročností vhodné.“
Svými nápoji je dnes v areálu proslulý. Především místní komunita má jeho kávu, kterou se snaží připravit tak, aby chutnala jako ve Vietnamu, velmi v oblibě. Pan Quyết nápoje svým zákazníkům i dováží. Denně prý na kole objede celé nákupní centrum minimálně sedmkrát. „Je to pro mě i takové cvičení, jsem pořád v pohybu,“ dodává s úsměvem téměř šedesátiletý prodejce.
„Těch vozíčků se šťávou, kávou, čajem je tady více, ale on už je známý tím svým úsměvem a že do toho dává opravdu srdce a lidem to chutná. Volají si ho a vrací se k němu,“ říká Nguyễn Mạnh Tùng, další podnikatel ze Sapy.
Podvod i jazyková bariéra
Dříve než se přestěhoval do Česka, pracoval pan Quyết ve Vietnamu jako zemědělec. V té době ho však trápila velká chudoba, takže když se mu podařilo našetřit trochu peněz, odletěl jako mnozí jeho krajané zkusit vydělat peníze do zahraničí. Nejprve si to namířil do Malajsie, kde pracoval pro firmu, ve které mu po třech letech skončila smlouva. S vydělanými penězi se vrátil zpátky do Vietnamu, odkud začal vyřizovat potřebnou administrativu pro pobyt v Česku.
Mikrosvět jménem Sapa. Návštěva Malého Vietnamu v Praze |
Tady se mu také zalíbilo a po dvouletém pobytu za ním přiletěla i jeho manželka. Přestože jeho první kroky vedly do Brna, kde se pokoušel rozjet vlastní restauraci, nakonec svou lokalitu po čase změnil. „Nerozuměl jsem dostatečně smlouvě a byl jsem podveden, takže vlastně ani k otevření nedošlo,“ postěžoval si obchodník.
Jazyková bariéra byla také hlavním důvodem, proč se nakonec pan Quyết rozhodl usadit v Praze. S neznalostí češtiny mu zde pomohla početná vietnamská komunita.
Patnáct let práce téměř bez volna
Přestože pan Quyết pracuje dvanáct až čtrnáct hodin denně, práce ho podle jeho slov naplňuje: „Je to vlastně taková služba. Je to jednoduchý a lehký způsob, jak pomoci místní komunitě,“ říká.
Za své působení v Sapě si od své profese téměř nestihl pořádně odpočinout: „Za tu dobu, co tu prodáváme, jsem neměl žádnou dovolenou do zahraničí, maximálně párkrát po České republice,“ líčí.
Jednou za pár let se alespoň snaží na pár dní navštívit své rodiče a děti ve Vietnamu. V České republice je tak jen se svou manželkou, který mu s byznysem pomáhá.
Hmaty a chvaty nestačily. Celníci v Sapě museli ženě nasadit pouta |
Otázka přišla i na to, zda si v takovém intenzivním soužití nelezou na nervy. „V rámci práce i manželství občas nějaká rozepře nastane, ale není to úplně tak, že bychom se pohádali, spíš si vyměňujeme názory,“ okomentoval obchodník.
Paní Phùng Thị Thành je s manželovým výběrem nového domova velmi spokojená. „Je tady klidněji, lépe se tady pracuje a i ta práce není tak těžká oproti Vietnamu, kde jsme musela v zemědělství tenkrát velmi tvrdě pracovat,“ srovnává.
Oba jsou rádi, že prací v Česku dokázali uživit sebe a na dálku finančně podporovat své dvě děti, které mohly díky jejich podpoře vystudovat vysoké školy. Na obě jsou nesmírně pyšní a rádi by, aby je jejich nejbližší v blízké době navštívili v Praze.
