Nejčastější příčina, proč ženy vyhledají azylový dům, se nedá určit. „Ty situace jsou velmi rozmanité, ale jedno mají společné – jsou velmi složité, psychicky náročné a vždy spojené s nedostatkem finančních prostředků,“ nastiňuje situaci vedoucí azylového domu Centra sociálních služeb Lada Kellnerová.
Za každým příchodem podle ní stojí jiný důvod: ztráta práce, nemoc, rozpad vztahu, domácí násilí nebo prostý fakt, že samoživitelka s dětmi nedosáhne na nájem. Finance jsou však dle Kellnerové největší problém.
Na chvíli se zastavit
Azylové domy se tak stávají nejen střechou nad hlavou, ale i bezpečným místem, kde se ženy mohou na chvíli zastavit, vydechnout a nechat si pomoct.
„Ženy si zde mohou odpočinout, zorientovat se ve své situaci a s podporou sociálních pracovníků hledat cestu k samostatnému životu,“ doplňuje za Diakonii Praha vedoucí služby v azylovém domě Daniel Ornst.
Pobyt má ale jasně daný rámec. Podle zákona trvá zpravidla maximálně jeden rok a většina klientek tuto dobu skutečně využije. Během ní se snaží stabilizovat svůj život – najít práci, vyřešit dluhy, podat žádosti o bydlení. Ne vždy se to ale podaří hned.
Ošetřenka je klíč pro nemocné z ulice. A může je začít vracet zpět do života |
To byl i případ i klientky se dvěma dětmi, která před příchodem do azylového domu žila roky na ubytovně.
„Chtěla dětem zajistit bezpečí a klid,“ popisují pracovníci. V azylovém domě našla nejen zázemí, ale i motivaci ke změně. Postupně si našla práci, upravila rodinné vztahy a podala žádost o obecní byt. Po dvou letech se jí podařilo získat stabilní bydlení.
Azylové domy
|
Jiný příběh patří devětadvacetileté matce, která se rozhodla změnit svůj život během těhotenství. Přestala užívat návykové látky a s podporou azylového domu začala budovat nový začátek.
Docházela do poradny, pečovala o syna a postupně si zajistila práci i bydlení. Klíčová byla kombinace bezpečného prostředí a dlouhodobé podpory.
Právě „cesta ven“ bývá nejtěžší. Nedostatek peněz je jen jedna část problému. „I když má klientka dostatek prostředků na kauci nebo nájem, naráží na odmítnutí – kvůli dětem, kvůli tomu, že je samoživitelka, někdy i z rasových důvodů,“ upozorňuje Kellnerová.
Podobnou zkušenost potvrzuje i Diakonie: vysoké nájmy, kauce ve výši několika měsíčních plateb a požadavky na stabilní příjem tvoří bariéru, kterou mnoho žen nepřekoná.
Kapacity nestačí
Do toho vstupuje širší realita trhu s bydlením. Ceny nájmů rostou a s nimi i počet lidí, pro které je běžné bydlení nedostupné. Azylové domy tak čelí trvalému tlaku na kapacity. Podle údajů Českého statistického úřadu je v České republice samoživitelek a samoživitelů (tzv. neúplných rodin, pozn. red.) přes 224 tisíc. Jen například v Praze je to přes 27 tisíc.
„Na naše zařízení se obracejí ženy v bytové krizi několikrát do týdne a nejsme schopni všem vyhovět,“ říká Kellnerová. V Praze jsou kapacity dlouhodobě naplněné a zájem neklesá. „Když zavoláte do jakéhokoliv azylového domu v Praze, šance, že vás přijmou hned, je minimální. Kapacity jsou na tom opravdu špatně,“ říká Ornst.
Zároveň dodává, že momentální pořadník na pokoj je až 16 lidí. „Samozřejmě se snažíme situaci hodnotit a dát prioritu klientkám podle toho, v jaké jsou situaci, kolik mají dětí, jakou mají kolem sebe sociální síť, ale bohužel není v našich kapacitách vyhovět všem,“ dodává Ornst.
Jednou z klientek je i paní Anna se třemi dětmi. Sdílí s nimi jeden pokoj a snaží se najít práci, kterou by zvládla skloubit s péčí o rodinu.
„Jsme tady jako jedna rodina. Navzájem si pomáháme, podpoříme se i psychicky,“ říká. Právě tato neformální solidarita bývá často stejně důležitá jako samotná služba.
Azylové domy pomáhají s hledáním práce, hospodařením, řešením dluhů i podporou dětí ve škole. Někdy dokážou zprostředkovat i konkrétní pomoc – například příspěvek na kauci, který může rozhodnout o tom, zda rodina získá vlastní bydlení.
