Kdy jste se poprvé setkal s pojmem Kovohutě Příbram?
Asi jako každý kluk jsem miloval střelbu, takže přes diabolky. Více jsem o Kovohutích dlouhou dobu nevěděl. Podniku jsem se začal věnovat až jako externí spolupracovník, to už bylo nějaký čas před mým nástupem do společnosti.
Jak si proslulé diabolky stojí nyní?
Rozhodně nejsou jedničkou naší produkce. Myslím to s nadsázkou, protože jsme s diabolkami samozřejmě stále spojováni. Je to fenomén napříč generacemi a kdokoli otevře v garáži šuplík, najde krabičku, kde je ještě nápis „státní maloobchodní cena, národní podnik...“
Změnily se od té doby?
Diabolky se neustále vyvíjejí. Liší se třeba průbojností i tvarem, jsou diabolky kulaté, špičaté i placaté.
Dá se spočítat, kolik jich vyrobíte?
Na kusy těžko. Za loňský rok jsme nicméně vyrobili a prodali zhruba 59 tun střeliva. Diabolek a také broků.
Co je tedy naopak vaším hlavním sortimentem?
Jednoznačně výroba olova, ale současné Kovohutě se dělí na čtyři divize, z nichž jsou tři recyklační a jedna produktová. Vyrábíme olověné i bezolovnaté pájky, olověné stínění do nemocnic, závaží výtahů.
Která z divizí je největší?
Právě Recyklace olova, dělá nám tři čtvrtiny tržeb, ale téměř 94 procent zisku. Takže ten velký komín vedoucí od obří tavící pece je skutečné srdce firmy. Zpracováváme olověné odpady. Největší část tvoří vyřazené autobaterie.
Asi ji nehodíte rovnou do pece...
Samozřejmě ne. Putuje nejprve do skladu, pak ji rozeberou a zbaví elektrolytu. Následně baterku lidově řečeno rozkřápnou a teprve zbytek cestuje do tavicí pece. Přimícháním dalších příměsí po roztavení ve zhruba 1 100 stupňů vysokém žáru vyteče z jícnu pece surové olovo.
Je stále z čeho olovo dobývat?
Pravda, stačí mírná zima a baterky v autech tolik neodcházejí, takže teplé počasí se nám vlastně moc nelíbí.
Jak takové trable řešíte?
Hledáme další zdroje, vozí k nám baterie zahraniční společnosti a my jim zase vrátíme olovo. Tavíme i olověná potrubí ze starých domů. Vyleze z toho taková houska. A tyhle housky si pak odvezou kamiony, na první pohled vyjíždějí z brány poloprázdné. Je to tím, že olovo je hodně těžké a zaplní sotva dno návěsu. Malinká hranice olověných housek totiž váží tunu.
Kolik olova ročně opustí závod?
Loni jsme vyrobili sedmačtyřicet tisíc tun, to je historický rekord. Jedeme nepřetržitě na tři směny. Pokud zažehneme pec, tavíme rok i déle. Pak následuje údržba, pec se musí opravit, například nově vyzdít.
Kovohutě PříbramSpolečnost se specializuje na recyklaci olova, které získává zejména z vyřazených autobaterií. Z televizí, počítačů, ale také z hraček či holicích strojků v Kovohutích dobývají vzácné kovy |
Jak se daří dalším divizím?
Divize Drahé kovy vyrábí z odpadů hlavně zlato, stříbro, paladium a platinu. Výtěžnost je ovšem nižší, máme ale možnost dobývat z počítačových desek plasty, železo, měděné drtě. Navazuje divize Elektroodpad, která zpracovává mobily, televizory, tiskárny, holicí strojky ale i dětské hračky. Rovněž tužkové baterie. K tomu jsme ještě před třemi lety přičlenili společnost Recyklace Ekovuk, která zpracovává osvětlovací zařízení - zářivky, výbojky a osvětlení vůbec. Získáváme z nich sklo, železo, hliník a měď. Rtuť obsaženou v luminoforech zachycujeme na filtrech.
Co se děje s plastovými díly?
Využijeme naprosto všechno. Vámi zmiňované plasty předáváme zahraničním partnerům například do Rakouska či daleké Číny.
Daří se společnosti finančně?
Jsme spokojeni, obrat nám neustále stoupá. Za loňský rok vykážeme více než 2,3 miliardy korun tržeb a na letošek plánujeme 2,5 miliardy. To bychom považovali za takovou magickou hranici.
Máte vůbec nějakou konkurenci?
Ohledně recyklace olova u nás konkurenci nemáme, jsme výjimeční. Konkurence je v drahých kovech, elektroodpad ovládají převážně kolektivní systémy. A výrobky? Ty musíme neustále nabízet na veletrzích a budovat osobní kontakty.
Kam putují vaše produkty?
Olovo nejvíce vyvážíme do Německa a do Polska. Výrobky Kovohutí Příbram jsou pak v podstatě celosvětovou záležitostí. Dodáváme diabolky do Saúdské Arábie, speciální slitiny do Finska a před Vánoci jsme prodloužili kontrakt ve Francii.
Kovohutě Příbram bývaly synonymem znečištění, je to už minulost?
Řekl bych, že za posledních dvacet let jde o obrovský skok. V roce 1994 byly příbramské Kovohutě z hlediska toho, co podnik vypouštěl do vzduchu či do říčky Litavky doslova na zavření. Postupným dobudováním čističek a filtrace do komínů se stav zlepšil natolik, že jsme ekologickým podnikem.
Úplně „čisté“ to ale není, že...
Držíme se v normě a přísné limity plníme. Všechny zákonné poplatky za vypouštění znečišťujících látek do ovzduší i vod platíme. Nejde ale o vysoké částky, dohromady v řádu několika set tisíc Kč ročně. Také hradíme jako většina firem trochu kontroverzní náhrady imisních škod Státním lesům ČR. Tady se naštěstí řádově jedná o tisíce korun za rok.
Kontrolují vás často?
Kontroly ze strany ČIŽP, ale i Povodí, KÚ, SÚJB tu máme téměř neustále. Snažíme se předcházet nepříjemnostem, takže naši laboranti denně kontrolují, co vypouštíme např. do vodního toku. Domnívám se, že ten systém je nyní velmi kvalitní.
Mluvil jste o laborantech, máte tedy své vlastní?
Přímo celou laboratoř, která neslouží jen ke kontrole vypouštěných odpadních vod. Je schopná analyzovat vzorek všech kovů během výroby. Zjistí, jestli se postupuje správně, a nakonec prověří i hotové výrobky. K tomu jsme schopni nabízet služby i jiným společnostem. Když na to ovšem mají naši laboranti čas, protože hlavně v oblasti elektroodpadu nastupují zcela nové suroviny. V posledních pěti letech se třeba u počítačů složení materiálů neskutečně změnilo. Musíme přesně vědět, kolik pro nás důležitých surovin takové díly obsahují.
Pracujete s jedovatým olovem, je nebezpečné pro zaměstnance?
Převážná část našich pracovišť je riziková. V roce 2001 se dokonce norma přípustného olova v krvi změnila tak, že z povolených 700 mikrogramů na litr krve klesla na čtyři sta mikrogramů bez přechodného období. V tu chvíli by dvě třetiny zaměstnanců neprošly testy. Museli jsme přijít s mnohem větší ochranou. Jako firma jsme se nyní přihlásili k dobrovolnému programu snížení přípustného olova v krvi na 300 mikrogramů od ledna 2017.
Jak jste ji zajistili?
Pro hutníky v nejtěžším provozu jsme dříve používané respirátory nahradili přilbami s nucenou cirkulací automatickým vháněním vzduchu. Jedna vyšla na dvacet tisíc a pro začátek jsme jich potřebovali alespoň sto. Vybudovali jsme také takzvané hygienické body. Dříve hutníci běžně pili z lahví přímo u pece. Jeden z bodů je například u vstupu do jídelny, kde se zaměstnanec umyje a vezme si čistý plášť na pracovní oblečení. Po směně putuje do prádelny nejen plášť, ale celý hutníkův oděv. K tomu nám slouží zařízení, kterému říkáme lázně. Jsou tam sprchy i prádelna.
Sledujete nyní víc jejich zdraví?
Všichni pravidelně navštěvují závodní lékařku, to je povinné. Alespoň jednou ročně jim odebere krev. Když jsou hodnoty vysoko, musí se odběr opakovat každé tři měsíce. Pokud by se hodnoty nezlepšily, musí přejít na méně rizikové pracoviště. Výsledky máme v současnosti díky těm speciálním maskám dobré. Někteří lidé z provozu jsou dokonce pravidelnými dárci krve.
Vy ovšem máte ještě další zdravotní program...
Ano, každý týden k nám jezdí lékařka se sestrou z Kliniky pracovního lékařství z Prahy. Kromě odběrů s nimi probírá prevenci i životosprávu. Tahle systémová péče je jakýmsi bonusem. Momentálně je tak nějak navíc sledováno sedmdesát zaměstnanců. My je pak na základě výsledků odměníme třeba poukázkami na sport či do lékárny.
Kolika lidem dáváte práci?
V současné době máme 271 kmenových zaměstnanců, z toho je 196 dělníků a hutníků. Ovšem začátkem devadesátých let jich tu pracovalo kolem sedmi set. Pak vedení společnosti nabídlo některým zaměstnancům v rámci outsourcingu služeb osamostatnění. Týkalo se strážní služby, úklidu, praní prádla, stravování, skladu náhradních dílů, rehabilitace, zámečníků, elektrikářů, strojníků a údržby obecně.
Máte nouzi o „nováčky“?
O zkušené určitě, proto se u nás hodně objevují zaměstnanci ze stejných rodin. V současnosti navíc žádná škola ani učiliště pro hutníky neexistuje. Musíme si je vychovat sami, trvá to rok až dva než jsou schopní pracovat samostatně třeba u tavicí pece.
To je poměrně dlouhá doba...
Jistě, ale musí mít vazačské, jeřábnické a další zkoušky. Je nám proto líto každého zaměstnance, který by nás musel opustit. Takže pokud někdo neprojde zdravotními testy, snažíme se ho dočasně přeřadit jinam. Může třeba rozebírat televizory na třídičce, nebo dělat na čističce.
V huti asi navíc nemůže dělat každý, že?
Potřebujeme pochopitelně fyzicky zdatné lidi, v těžkých provozech jsou proto výhradně muži. Hádal jsem se kvůli tomu třeba i s ministry. Říkal jsem jim, ať se jdou podívat, jak vypadá šedesátiletý člověk po čtyřiceti letech práce v huti. Noví zaměstnanci musí mít chuť do práce a zapadnout do party.
Hlásí se vám noví lidé?
Zájem o nás je, celkově postrádáme technicky schopné lidi z hlediska vyučení či středních škol. Máme tu lidi, kteří dělali třeba v masně nebo v knihovně. Pokud chtějí pracovat, tak je to naučíme.
A vydělají si u vás dost?
Nebudu prozrazovat, kolik u nás lidé berou, ale určitě jsme nad regionálním průměrem. Záleží také na náročnosti práce, nejlépe jsou na tom samozřejmě lidé z přímého provozu.
Na co je ještě lákáte?
Existuje celá řada benefitů, kterými své lidi motivujeme. Máme zakotvený týden dovolené navíc, penzijní a důchodové připojištění, platíme dětem zaměstnanců lyžařské pobyty, děláme pravidelná roční setkání bývalých zaměstnanců, potkáváme se i při jejich výročích.
A jak je známo, udržujete také hutnickou tradici, že?
Ano, to je hlavně otázka Cechu hutníků, jehož jsem čestným členem. Historii řemesla soustřeďujeme v budově z roku 1786, průběžně tam doplňujeme muzeum. Jsou v něm historická hutnická zařízení jako pece a další exponáty, ale také různé přístroje denní potřeby, které u nás recyklujeme. Venkovní expozice představuje obří zařízení a stroje. Zvažujeme přenesení historické šachtové pece přímo do areálu muzea, mohla by stát poblíž venkovní expozice.
Běžně přístupné ale není...
Dáváme ho dohromady postupně a je skutečně k vidění pouze několikrát v roce. Nejvýznamnější jsou zářijový Běh Kovohutěmi a vždy v říjnu akce nazvaná Opět po roce. Na této společenské akci se tu pravidelně schází na 250 lidí, to zveme naše obchodní partnery. Pořádáme třeba hod mobilem na cíl, a my je pak zrecyklujeme. Mohou si vyrazit minci, vyzkoušet si lití olova a zastřílet si ze vzduchovky či „kuší ku ptáku“ dle hornicko-hutnických tradic.
Není škoda, že je muzeum poměrně málo využívané?
Může se to tak zdát, ale v budově máme i školicí středisko, které i pronajímáme externím zájemcům. V muzeu navíc stále doplňujeme exponáty a plánujeme ho v budoucnu využívat častěji.
Angažujete se i ve sportu...
Každé září pořádáme s námi podporovaným Atletickým oddílem Kovohutě už tradiční Běh Kovohutěmi. Podporujeme také kuželkářský a fotbalový oddíl TJ Kovohutě. A ještě k návštěvám veřejnosti, nebráníme se školním i jiným exkurzím, musíme ale hodně dbát na bezpečnost návštěvníků. Chodí sem totiž za plného provozu.
Co byste chtěl pro Kovohutě do budoucna, prostě, co ještě potřebují?
Je toho překvapivě dost. Prioritou je stabilizace, protože se na základě norem z Bruselu upravují technologické podmínky. A marná sláva, naše šachtová pec je sice dobrá, ale funguje už téměř dvacet let. Přemýšlíme o její úpravě. Potřebujeme prostě dále vylepšovat fabriku, abychom mohli dobře fungovat. Mimo jiné je třeba upravit vjezd do závodu, ten současný už frekvenci kamionů nestačí. A v neposlední řadě se musíme zbavit starých ekologických zátěží. Stále totiž likvidujeme následky několikasetleté hutní výroby.
