Pocházíte z Francie. Kde všude jste žila předtím, než jste se přestěhovala do Prahy?
Moji rodiče jsou původem z Alžírska. Já jsem se narodila na jihu Francie, kousek od španělských hranic. Docela dost jsem se stěhovala. Žila jsem v Toulouse, Lyonu i Marseille. Ve Francii jsem vystudovala žurnalistiku, díky čemuž jsem se pak dostala k práci v jednom magazínu.
Proč jste se tedy rozhodla odstěhovat ze země?
Začínala jsem mít pocit, že se ve Francii dusím. Už jsem tam prostě nechtěla bydlet. Hlavně kvůli atmosféře mezi lidmi. Přišlo mi, že je každý Francouz hrozně negativní. Lidé ve Francii jsou negativně naladění obecně, ale poslední dobou se to ještě zhoršilo.
To je zajímavé, že zmiňujete zrovna negativismus. Někteří lidé totiž takhle hodnotí českou povahu.
Věřte mi, v porovnání s Francouzi negativní nejste. Některým lidem to tak možná nepřijde, když přijedou do Francie, protože to jako turisté tolik nevnímají. Ale pro mě to bylo příliš. Velkým tématem jsou třeba peníze. Lidé mají pocit, že mají málo peněz, přitom minimální mzda ve Francii je patnáct set eur, což je podle mě dost. Teď je tu navíc problém s chováním lidí vůči muslimům. To je pro mě úplně nepochopitelné. Například v ulici, ve které jsem žila, se na mě můj nemuslimský soused začal dívat skrz prsty jen proto, že jsem muslimka. Jako kdybych byla nějaké zlo. Proto jsem se ve Francii necítila dobře. Moje rodina tam ale zůstala.
Takže jste se rozhodla odejít do jiné země. Proč jste si vybrala zrovna Českou republiku?
Hledala jsem práci v podstatě kdekoliv jinde a narazila jsem na volné místo u společnosti Air France tady v Praze. Přiznám se, že jsem z počátku Prahu vůbec neznala. O České republice jsem něco věděla, tatínek mi dokonce vyprávěl o tom, co se dělo v Československu, ale vůbec jsem nevěděla, co od Prahy očekávat. Teď už jsem tu tři roky a nedovedu si představit, že bych tady nebydlela.
Byl to velký rozdíl, když jste se přestěhovala z Francie do Prahy?
Ano. Hlavně kvůli úplně jiné atmosféře. Možná je to tím, že nemluvím česky, takže nedokážu zachytit nějaké negativní reakce nebo nadávky, ale mám pocit, že jsou tady lidé svobodnější. Že můžu dělat cokoliv, oblékat se jakkoliv a nikdo mě nebude soudit. Ve Francii se na vás pořád někdo nepříjemně dívá, třeba když máte zvláštní oblečení a podobně. V Praze jsem si začala připadat opravdu svobodná. Pražané se o takové věci podle mě nestarají.
Minority: Jak se jim žije v Praze?
|
Kde pracujete teď?
Po zaměstnání v Air France jsem chvíli pracovala pro jeden cestovní web. Potom jsme ještě s jedním kamarádem založili webové stránky, na kterých lidé nabízejí a hledají sdílené bydlení. Zatím působíme jen v Praze, ale chtěli bychom to rozšířit na celou střední Evropu.
Máte v Praze nějaké české přátele?
Mám tady dva velmi blízké kamarády, kteří jsou Češi z poloviny, a ještě dvě kamarádky Češky. Musím říct, že další specifikum Čechů je v tom, že si zpočátku více drží odstup. Nepustí si někoho hned tak k tělu. To je docela rozdíl oproti místu, kde jsem vyrůstala. Na jihu se všichni objímají a líbají na tvář. Tady je to jiné, ale chápu, že je to kulturní záležitost, tak se snažím adaptovat.
Zmiňovala jste, že nemluvíte česky. Je pro vás jazyková bariéra problém?
Naopak to mám v Praze dost jednoduché, protože snad každý tady mluví anglicky. Dokonce i ve večerkách nebo v potravinách. Chtěla bych se naučit česky, ale nemám tolik času. A tím, že každý dovede alespoň trochu komunikovat v angličtině, nemám takovou potřebu se jazyk rychle naučit. A pokaždé když mám nějaký problém, tak se najde někdo, kdo mi pomůže.
Setkala jste se i s nějakými negativními reakcemi? Třeba kvůli tomu, že jste muslimka?
V podstatě ne. Možná je to také tím, že pracuji v mezinárodním prostředí, které je více tolerantní. Jedna zkušenost mě napadá. Moje vedoucí, Češka, mi jednou vyprávěla o francouzském fotbalovém týmu a pronesla něco ve smyslu: Vždyť to nejsou Francouzi, ale Afričané. To se mě docela dotklo. Ale že by měl někdo problém s tím, že jsem muslimka, to se mi ještě nestalo. A to i přesto, že mě kolega jednou upozorňoval na nějaké protimuslimské demonstrace. Říkal, ať nechodím do centra, že mi tam budou nadávat.
Protimuslimské demonstrace zčásti souvisí s teroristickými útoky. Jak na vás současná situace působí? Bojíte se třeba, že se něco podobného jako v Paříži, Nice nebo Bruselu může stát i v Praze?
V Praze si připadám bezpečně. Ale problém je, že se v dnešní době může stát cokoliv kdekoliv. Ještě donedávna jsem si třeba nedokázala představit, že by se něco takového stalo ve Francii. A netýká se to jen muslimů. Islám navíc násilí vůbec neuznává. Pro mě lidé, kteří zabíjejí, nejsou muslimové. Korán říká, že člověk nemá právo zabíjet, protože není Bůh.
Jak vnímáte to, když se teroristé zaštiťují vaší vírou?
Je to hodně těžké. Cítím stud a vinu, i když bych se tak vůbec cítit neměla. Snažím se ty zprávy o násilí moc nesledovat, ale pokaždé když si něco přečtu, tak mám potřebu se omlouvat za něco, co vlastně není moje vina. Jsem úplně jiný člověk, tak proč bych se měla omlouvat za teroristy?
Sešli jsme se na náměstí Jiřího z Poděbrad. Ve středu tu čeští muslimové spolu s křesťany demonstrovali proti násilí. Zaregistrovala jste to?
O tom jsem nevěděla. Ale chápu to tak, že ti lidé cítí potřebu dokazovat, že s násilím nesouhlasí. Já si nemyslím, že by něco takového museli dělat. Proč by měli cítit vinu za něco, co nezpůsobili?
Setkáváte se v Praze i s jinými muslimy?
Moji spolupracovníci jsou například z Egypta a dalších muslimských zemí. Jsou trochu víc nábožensky založení než já, takže máme někdy docela divoké diskuse o islámu, protože ho každý vnímáme trochu jinak. Já pocházím z Francie, takže jsem si prošla jiným vzděláním, oni se třeba islám učili na škole. Máme rozdílné přístupy, ale vzájemně se respektujeme.
Lidé si islám někdy spojují s podřízeným postavením ženy. Jak to vnímáte vy?
Já si podřízeně v žádném případě nepřipadám. Spíše naopak. Jsem žena, mám sílu.
Souvisí s tím i to, že nenosíte žádnou pokrývku hlavy. Například hidžáb?
Určitě. A podepisuje se na tom hlavně způsob, jakým jsem byla vychována. Moje maminka je například opravdu zásadová muslimka. Modlí se pětkrát denně, ale šátek prostě nenosí. Vždycky mě učila, že víra je čistě osobní věc. Záleží na každém, jak si ji interpretuje. Když si člověk přečte Korán, měl by si na ty věci udělat vlastní názor. Takže když jsem si v Koránu přečetla pasáž, která říká, že Bůh řekl Prorokovi, aby schoval své ženy před zraky ostatních, řekla jsem si: Já nejsem Prorokova žena, tak proč bych se měla schovávat? Na druhou stranu to respektuji, a když přicestuji třeba do Íránu nebo Saúdské Arábie, kde šátky vyžadují, tak si ho vezmu.
Plánujete v Praze zůstat?
Zatím ano. Nikde jinde jsem se necítila tak dobře. Chvíli jsem přemýšlela o Polsku, ale v Praze je mi skvěle. Dokonce si dovedu představit i to, že bych tady vychovávala vlastní děti. Praha je pro to podle mě ideální město.
Čeští muslimové spolu s křesťany demonstrovali proti násilí:
10. srpna 2016 |
