Do Prahy jste se nastěhoval před sedmi lety. Dokážete dnes říci, jak se vlastně homosexuálům v metropoli žije?
Já myslím, že výborně. V podstatě jsem se za svůj pobyt tady nesetkal s žádným problémem ani s tím, že by někomu má orientace vadila.
Nemáte žádnou negativní zkušenost?
Když jsem se třeba s někým držel ve městě za ruku, tak byl maximálně pronesen nějaký vtípek, ale pak šel dotyčný dál. Praha je hrozně velké město. Spoustě lidí jsou tu věci tak trochu jedno. Neřeší je.
V Mostě, odkud pocházíte, tomu tak není?
Nevím. Už jsem s tím městem poměrně ztratil kontakt. Ale rozhodně platí to, že čím větší a anonymnější město je, tím je otevřenější, tolerantnější a možná i trochu lhostejnější k tomu, kdo je jaké orientace.
Minority: Jak se jim žije v Praze?V páteční pražské příloze Mladé fronty DNES se mohou čtenáři dočíst, jak se v metropoli žije menšinám. Regionální redaktoři zpovídají zástupce jednotlivých skupin a zjišťují, jaké výhody a nevýhody pro ně život v hlavním městě přináší a jak na jejich zástupce reagují ostatní Pražané. |
Je ale v metropoli něco, co vám vyloženě vadí? Nebo vás jako gaye nějak limituje?
Jediné, co mě napadá, že navzdory tomu, že je to velké město, naše komunita se mezi sebou dost zná. Je to i tím, že počty homosexuálů už tu tak vysoké nejsou.
Už? Myslíte, že jich v Praze ubývá?
Podle mě ano. Pokud tedy bereme v úvahu v Praze žijící, a ne ty s trvalým bydlištěm. Před pěti deseti lety se gayové a lesby z menších měst stahovali do Prahy, protože to tu pro ně bylo jednodušší.
Měli tu více možností?
Ano. A lidé se na ně nekoukali skrz prsty. Ale měst, kde tohle lidé přestávají řešit, je čím dál více. Společnost je v tomto ohledu stále liberálnější. Tím pádem už homosexuálové nemají takovou motivaci stěhovat se do metropole, aby tu mohli být více otevření. V jakýchkoliv jen trochu větších městech už je to dost podobné jako v Praze.
Říkáte, že to, že se gaykomunita mezi sebou dost zná, je trochu nevýhoda. Proč?
Je to trošku handicap, co se týče seznamování se. Často potkáváte expřítele vašich bývalých a bývalé jejich bývalých a je to dost propletené.
Takže je těžké se seznámit?
Je těžké se seznámit nějak přirozeně. Pro spoustu homosexuálů je mnohem jednodušší seznamovat se přes internet a přes mobilní aplikace. Protože přece jen vykročit z komfortní zóny a oslovit někoho na ulici není jednoduché. A dnes už existuje spousta aplikací a seznamek. Je nás méně, takže je jednodušší dát si rande naslepo. A vzhledem k tomu, že se lidé seznámí tímto stylem a nevědí o sobě nic, tak buď z toho vztahy nevznikají, nebo vznikají dost krátké, protože se seznámí, vyspí se spolu, zamilují se a pak teprve zjistí, že si nerozumí. Což jde v přirozeném prostředí poznat rychleji.
Mluvíte o seznamkách a o tom, jak se hodně gayů zná přes bývalé partnery. Je známo, že mezi gayi je vyšší výskyt viru HIV. Nebojíte se pak takového seznamování?
Bojím. A jsem na základě toho opatrný. Ale myslím, že tohle platí pro všechny bez rozdílu orientace. Je pravda, že mezi gayi je zvýšené riziko přenosu, ale k tomu prostě patří zvýšená opatrnost. Pokud se chce někdo s někým vyspat jednu noc, tak by měl být opatrný a používat ochranu bez ohledu na to, jestli je homosexuál, nebo ne.
Je nějaký rozdíl mezi tím, když trávíte čas s homosexuálními přáteli a když s heterosexuálními? Je třeba mezi dvěma partami takových lidí rozdíl v názorech?
Řekl bych, že obecně LGBT komunita (lesby, gayové, bisexuálové a transgender – narození v opačném pohlaví) má tendence být liberálnější než heterosexuálové. Jsou součástí menšiny, takže mají větší pochopení pro jiné menšiny. Když se teď řeší téma uprchlické krize, myslím, že mnohem méně odpůrců je mezi LGBT komunitou než mezi celou společností. Obzvláště homosexuálové, kteří si jako já prošli obdobím, kdy ještě nebylo tak úplně v pořádku být gayem.
Jak dlouho vlastně víte, že jste homosexuál?
Já jsem to zjišťoval kolem té rané puberty, ale nebyl jsem si jistý, co to vlastně cítím. V mém okolí nebyl nikdo takový, takže jsem to neměl s kým porovnávat. V té době nebyly ani možnosti se o tom více dozvědět na internetu. Takže jsem to neřešil a hrozně se divil, proč mi nevychází vztahy s holkami a proč mě to nenaplňuje. Ale každý to má úplně jinak.
Loni v únoru jste založil vlastní blog, kde píšete o životě fiktivního gaye Milana. Nyní připravujete knížku. Jak jste s ní daleko?
Jsem asi ve třech čtvrtinách. Vyjít má v listopadu.
Co v ní přesně bude?
To, co je na blogu, ale bude to rozšířené a upravené, aby to lépe sedělo do konceptu té knížky. Můžu si dovolit postavy více rozvést.
Takže to bude příběh o životě jednoho gaye z Prahy?
Budou to výběry z jeho deníkových záznamů od jeho 15 do 30 let.
Je to autobiografie?
Není. Víceméně nic z toho, co jsem i na blog napsal, nebylo podle pravdy, ale zároveň všechno bylo tou pravdou nějak inspirováno. Jsou v tom obsaženy různé historky moje, kamarádů, ale i heterosexuálních kamarádů. Mnohem víc než o životě gaye to je obecně o mezilidských vztazích.
Vnímáte nějaké rozdíly v tom, jak homosexuály vnímají různé generace?
Myslím, že pokud to vadí starší generaci, odvrátí zrak a jde dál. Mladí někdy prohodí vtípek a pak jdou taky dál. Ale logicky je s tím více sžitá mladá generace, která je v této věci více edukovaná. Ale nesetkal jsem se s útoky ani z jedné strany.
Před pár dny to bylo deset let od chvíle, kdy mohli Češi poprvé uzavřít registrované partnerství. Shodou okolností minulý týden také Ústavní soud rozhodl, že člověk v registrovaném partnerství může adoptovat děti. Co na to říkáte?
To je největší pokrok za deset let. Přišlo mi bizarní, že pokud do tohoto týdne byl někdo registrován, tedy před úřadem řekl, že je homosexuál, nesměl adoptovat dítě. Přitom pro neregistrovaného to problém nebyl. Proto i docházelo k tomu, že lidé registrované partnerství odkládali. Do budoucna by bylo skvělé, kdyby se uzákonilo i to, aby mohli registrovaní adoptovat dítě společně, tak jako manželé, ale to je otázka dalších let.
Co říkáte na názory některých lidí, že by homosexuální páry vychovávat děti neměly?
Tyhle názory tu byly, jsou a asi ještě dlouho budou. Nejsem odborník, abych věděl, jak moc to dítě může ovlivnit. Ale vzhledem k tomu, jaké jsou podmínky v dětských domovech, je adoptivní rodina, ať už je jakákoli, mnohem lepší. Navíc dítě může mnohem více rozhodit rozvod rodičů než to, že má dva tatínky nebo dvě maminky. A když děti dnes může adoptovat jednotlivec, což taky není tradiční úplná rodina, přijde mi, že tyhle názory spíše vycházejí ze strachu z neznámého, než že by byly něčím podložené.
