Jak byste popsala současný přístup odpovědných orgánů k ochraně historicky cenných pražských budov?
Velmi často jako neodpovědný. Zapomínají, že památková péče je veřejným zájmem a pravidelně nad něj nadřazují soukromé zájmy. Památková rezervace nevznikla kvůli ochraně domů již zapsaných jako kulturní památky, ale kvůli těm jednotlivě nechráněným, které historické prostředí také vytvářejí.
Narážíte na demolici rohového domu na Václavském náměstí (psali jsme zde), o jehož zachování roky bojovala řada odborníků. Kde se stala chyba?
Byl navržený na památku, o jeho hodnotu se zasadilo třináct profesorů architektury a dějin umění, ale nebylo to nic platné. Památkový odbor magistrátu měl z roku 2010 posudek vypracovaný Zdeňkem Lukešem, že dům je průměrný a z toho vyvodil, že se může zbourat, i když s tím nesouhlasil Národní památkový ústav. Domem samotným se nezabývali, jen posouzením novostavby. Rozbor spláchli několika větami, kde citují právě tento posudek.
Z jakého důvodu si nevypracovali vlastní?
Je velmi příznačné, že rozhodují podle posudků, které dá do řízení investor, což je zcestné. Ten samozřejmě předloží to, co vyznívá v jeho prospěch. Výkonná instituce by si sama měla najít opravdu nezávislé odborníky. Ministerstvo k tomu sice má své komise, ale často se jejich výrokem neřídí, stejné je to na magistrátu.
Kateřina Bečková
|
Proč v tomto případě nezafungovaly ani nadřízené instance?
Památkový odbor ministerstva kultury původní závazné stanovisko připouštějící bourání opakovaně zrušil. Investor se však odvolal a ministr Besser mu dal za pravdu. Něco podobného se odehrálo i za ministrů Hanákové a Hermana. Vždy to vrátili s odůvodněním, že investor vložil do projektu prostředky v dobré víře.
Aby některé budovy mohly vyniknout, musí přeci existovat i jiné, obyčejné.
I domy, které jsou jakoby průměrné a obyčejné, tvoří historické prostředí památkové rezervace. Ve městě nemohou být samé solitéry typu Národního divadla či Staroměstské radnice, musí mezi nimi být i domy, kterých si ani nevšimnete, neutkví vám, ale přitom vytvářejí kompaktní celek. Takzvaný Kozákův dům navíc podle mě nebyl průměrný, nebyla to jen účelová přestavba, ale velmi pěkný dům s pozdně kubistickými prvky.
O co Praha s Kozákovým domem přijde?
Bude to narušení integrity památkové zóny. To, že zmizí, je větší narušení než to, že tam vznikne nový dům. Zvykneme si na něj, jako jsme si zvykli na jiné domy, ale tímto způsobem se nedá bagatelizovat, že se někde bourá historický dům. Praha má stále hodně hodnot a i když přijde o jednotlivost, celek je pořád mimořádně hodnotný. Jenže pořád ohlodáváme pečínku a časem zbude jen kost.
„Investor by se měl zajímat, co kupuje“
Co se stane, když tento trend bude pokračovat?
Trend směřuje spíš k lepší ochraně než k jejímu rozvolnění. Třeba ohlasy na budovu Transgasu a aktivizace příznivců brutalistní architektury je pro mě fenomenální. Totéž se týká Kozákova domu. Kdyby se tento dům stal obětním beránkem a případ aktivizoval veřejnost tak, že už by se podobný exces nemohl opakovat, je to vlastně dobře. Všechno zlé je k něčemu dobré.
Budova Transgasu má jít k zemi. Historikové chtějí brutalismus zachránit  |
Jenže moc nevypadá, že by úředníci hlasu lidí chtěli naslouchat.
Instituce státní památkové péče se podle mě odřízla od svých kořenů. Vznikla kdysi proto, aby chránila památky tak, jak si to přála společnost, a má proto vůči ní závazek, jenže v současnosti úředníci často rozhodují sami za sebe.
Rozruch byl v poslední době i kolem vily na Petřinách. Majitel kupoval nechráněný dům a památkový odbor magistrátu nemohl jinak než demolici povolit, protože nestojí v památkové rezervaci. Pak ale jeden ze zastupitelů navrhl památkovou ochranu. Je tohle správné?
Problém je v tom, že neexistuje něco jako presumpce hodnoty. Investor by se měl ještě před koupí zajímat a ptát památkářů, jestli dům nějakou má. Místo toho začne rychle projektovat a když se lidé o záměru dozvědí víc a začnou se bouřit proti demolici, následně zpravidla prohlašuje, že o hodnotě nevěděl nebo mu o ní nikdo neřekl. V tom je chyba systému a možná i morálky.
Neměla by se udělat nějaká důkladnější revize toho, co si zaslouží ochranu?
Existují takzvané územně analytické podklady, které město musí připravit ze zákona. Jedna kapitola obsahuje i výčet hodnotných staveb – mezi nimi je uveden například i Transgas. Když jsme však tohle zmínili v návrhu na prohlášení za památku, bylo nám řečeno, že podklady jsou nezávazné čili se o ně nedá opřít, když půjde na lámání chleba - třeba žalobu.
Vila na Petřinách už není památkou, rozhodnutí zrušil ministr Herman |
Jenže také nejde, aby pořád existovala nějaká komise či štáb, který by běhal po Praze a hodnotil jednotlivé domy. Názor na ně se také pořád vyvíjí.
Co kromě patřičné reflexe společenského tlaku by mohlo zvrátit nynější nepříznivý trend? Třeba dokument „Management plán ochrany světového kulturního dědictví“, který město zpracovalo (psali jsme zde)?
Nemůže. Z našeho pohledu je velmi dobře napsaný, ale není to koncepce památkové péče. Město tím chce pouze ukázat UNESCO, že je tady všechno v pořádku. Píšou, že vše klape, uvědomují si hodnoty i to, že se nemá bourat v památkové rezervaci. Zkrátka že je všechno vzorné a perfektní. Význam by měl, kdyby ho památkáři dodržovali, ale to by je někdo musel hlídat.
Dokument je tedy podle vás jedna věc a realita úplně jiná?
Přesně tak. Navíc předjímá Metropolitní plán, který ještě není vůbec projednaný. Je to jen nedopracovaný návrh, v němž se po celospolečenské diskuzi ještě možná leccos změní. Odkazují na výškovou regulaci a my přitom víme, že Metropolitní plán navrhuje výškové stavby i v ochranném pásmu památkové rezervace, které je stanovené právě proto, aby tam nevznikly.
Jak je to možné?
Metropolitní plán se na památkovou péči až tolik neohlíží. Zvlášť ne v komponování města z hlediska výškových úrovní. Na Pankráci je na jednom místě - v blízkosti projektu takzvaného „Véčka“ - navržena možnost stavět až do 160 metrů výšky, což ještě o třetinu přesahuje nejvyšší současné stavby
Mrakodrap V Tower má mít třicet pater a 104 metry a v jeho okolí mají vyrůst další výškové budovy (více zde).
Praha přitom má od UNESCO ultimátum, že nové stavby nesmí překročit 70 metrů. Organizace už teď žádá ministerstvo kultury o vysvětlení, jak se tohle mohlo stát.
Na Pankráci roste nejvyšší bytový dům, mrakodrapů v Praze přibude Třicetipodlažní, 104 metrů vysoký mrakodrap V Tower staví na pankrácké pláni PSJ Invest a lucemburská skupina Aceur Investment. |
Jaké je podle vás vysvětlení?
Metropolitní plán dělají architekti, nikoli památkáři. Chtějí, aby se v Praze stavělo, což jim samozřejmě nikdo neupírá, ale musí dojít k nějakému konsenzu. Dokument musí být ještě prověřen z mnoha hledisek, i z toho památkového, přesto už se na něj „management plán“ odkazuje.
Co přesně ministerstvo kultury nyní vysvětluje UNESCO?
Záměry dalších staveb na pankrácké hraně – přesněji projekt Rezidence park Kavčí hory, jehož investorem je Central Group. V území, kde se vůbec nepředpokládal vznik výškových staveb, je navrženo hned několik budov ve výšce 70 metrů. Znamenalo by to narušení panoramatického pohledu na město. Doplnění stavbami do 70 metrů UNESCO připouštělo jen v takzvaném Pentagonu, prostoru uvnitř ulic, které ohrazují současnou výškovou zástavbu Pankráce: bývalou budovu Českého rozhlasu a Motokovu, hotel Panorama a teď i „Véčko“.
Měli bychom se bát o členství v UNESCO, když budeme pokračovat tímto stylem?
Skoro ano, nemají rádi, když i po upozorněních město nedbá jejich doporučení. To se stalo před několika lety v Drážďanech, které vyškrtli kvůli novému mostu přes Labe. Ve Vídni před necelými dvaceti lety město dokonce zastavilo výškovou stavbu v blízkosti centra, na kterou už byla vydaná povolení, jen aby nepřišli o zápis na seznamu světového dědictví.
I nás mile rádi vyškrtnou, když si o to budeme koledovat. Je to naše věc, náš zájem, zda v seznamu chceme být, nebo ne. UNESCO si jen hlídá čistotu hodnot, pro které to město bylo zapsáno. A to jsou nejen historické stavby v autentické podobě, ale i scénická poloha Prahy, kterou mohou výškové budovy zcela rozrušit.
