Opravený kostel ve Velvarech otevřel, je unikátní barevnou výmalbou

Hřbitovní kostel sv. Jiří ve Velvarech představuje ojedinělou ukázku renesanční architektury severozápadní části středních Čech. Během posledních let se pod rukama restaurátorů a řemeslníků proměnil do podoby, ve které byl postaven před čtyřmi stoletími.

Církvi se už nehodil pro liturgické obřady, neměla navíc prostředky na jeho opravu, proto ho od ní v roce 2011 město odkoupilo za symbolickou jednu korunu. Rekonstrukce trvala dlouhých deset let a stála přibližně 20 milionů korun. Veřejnosti byl chrám opět zpřístupněn na začátku června v rámci akce Noc kostelů

Ačkoliv kostel stojí mimo památkovou zónu, podařilo se městu po převodu majetku uspět v dotačních programech ministerstva kultury na záchranu architektonického dědictví. V posledních letech se významným donátorem oprav stal také Středočeský kraj.

Tyto zdroje pokryly zhruba polovinu vynaložených nákladů na rekonstrukci. Kompletně tak už jsou opraveny krovy a střecha i fasáda včetně všech kamenných prvků.

„Téměř tři roky trvalo restaurování nádherných ornamentálních vitráží a stejnou dobu pak odkryv a oprava renesančních výmaleb z roku 1616. Ty byly objeveny už před sto lety. Naši předci je chtěli tenkrát odkrýt, ale nebyla pro to příznivá doba a chyběly jim peníze. Všechno pak ještě zkomplikovala válečná léta. Zůstaly proto zakryty a obnovit se je v původní kráse podařilo až nyní,“ říká velvarský starosta Radim Wolák.

Používali chirurgické skalpely

Renovace interiéru byl složitý proces. Původní výmalby totiž byly postupem let několikrát překryty. „Tyto tenké vrstvy bylo nutné odstranit. Byla to zdlouhavá práce, při níž jsme používali speciální kladívka i skalpely,“ popsal postup Jiří Mšek, jeden z restaurátorů, který se podílel také například na obnově synagogy v Rakovníku.

Historie chrámu

• Kostel sv. Jiří byl postaven v letech 1613 až 1616. Jeho architektura je jedinečným příkladem renesančního umění v tomto regionu. Financován byl z peněz velvarských bohatých měšťanů.
• Je dílem italského stavitele Santini Malvazioneho. Ten se ve městě podílel na mnoha stavbách.
• Temperamentní Santini byl roku 1619 potrestán za vstup s nabitou zbraní do velvarského obecního domu. Když v roce 1626 zemřel, zůstalo po něm hodně dluhů, hlavně za víno. Jeho náhrobek je v průčelí hřbitovního chrámu.
• Kostel je chráněnou památkou, stejně jako bývalý špitální hřbitov v jeho okolí. Pohřbeni tu jsou například otec a sestra skladatele Antonína Dvořáka či bývalý velvarský starosta a zakladatel prvního dobrovolného hasičského sboru v Čechách Karel Krohn.

Odkrytí původní výmalby znamenalo poměrně velké překvapení pro restaurátory i historiky. „Jejich barevnost totiž není pro kostely v tomto regionu právě typická. Podařilo se zrenovovat stropní fresky s vyobrazením sv. Jiří, městský znak, stejně jako znaky jednotlivých velvarských měšťanů, kteří se podíleli na stavbě tohoto svatostánku,“ poznamenal starosta.

Velvarský kostel býval v minulosti bohatě vyzdoben mobiliářem. Ten byl ale s postupnou devastací kostela ve druhé polovině minulého století částečně poškozen. V divokých devadesátých letech pak byl chrám několikrát vykraden a mnoho cenností se tehdy nenávratně ztratilo.

Poslední ránu mu dali filmaři. Vznikala tu jedna ze závěrečných scén snímku Tmavomodrý svět, v níž vězni šijí oděvy. Při tom byl zbývající mobiliář dost poničen.

„Vybavení je stále v majetku církve, která ho má uložený ve svých depozitářích. Zatím neúspěšně jednáme o jeho převodu do vlastnictví města a návratu do kostela. Nejvíce stojíme o části varhan, které údajně patří mezi desítku nejlepších v republice. V kostele po nich zbyla jen varhanní skříň s měchy,“ uvedl starosta Wolák.

Budou tu svatby i pohřby

Ačkoliv práce na kostele ještě úplně nekončí, zbývá opravit podlahy a omítky v sakristii, aby chrám začal opět žít.

„Už na začátku měsíce se tady po letech konala první svatba novomanželů z Velvar. Plánujeme i další akce. Budou tu výstavy, koncerty. Rádi bychom zde dělali také poslední rozloučení se zesnulými. Místo je vhodné také pro různé městské ceremonie nebo slavnostní vyřazování žáků základní školy,“ popsal plány Wolák.