Bloky domů s malými byty, jejichž výhodou byl přijatelný nájem a kvalita, zaplnily tehdy skoro prázdnou plochu na konci pankrácké pláně v pražské Krči. Architekti sice nenaplnili sen o kolektivním bydlení budoucnosti, ale vzniklo zde jedno z prvních pražských sídlišť, kde se dodnes dobře žije.
Vyřazené vagony či porůznu stlučené a poskládané domky se v éře hospodářské krize ve 30. letech staly domovem stovek Pražanů v nouzových koloniích na Bohdalci, v Košířích, Michli, Libni a dalších lokalitách.
„Bědné poměry vládly třeba ve vysočanské kolonii ‚Indii‘. Ještě hůře na tom jsou ti, kdo obývají třeba chodby branické vápenky,“ popisoval bydlení Pražanů novinář a magistrátní úředník Ladislav Kukla.
Měsíční nájemné dvoupokojového bytu se tehdy pohybovalo mezi 200 a 400 korunami. Dělníci anebo nižší úředníci ale vydělávali jen 130 až 150 korun týdně a takový příbytek se pro ně stal těžko dostupnou metou.
Projekty jako Zelená liška měly nabídnout řešení bydlení v metropoli. Stavba proběhla v režii OPAS – Obecně prospěšné akciové společnosti pro stavbu domů s malými byty. Projekt se rodil na rýsovacích prknech renomovaných architektů, například Antonína Černého, tvůrce ceněného plánu bratislavského funkcionalistického obchodního centra.
„Pomocnou ruku nabídl i Bohumír Kozák. Zvítězil ve vypsané urbanistické a architektonické soutěži a podle jeho projektu byly postaveny bytové domy Za Zelenou liškou,“ uvedl Josef Kubeš z Klubu za starou Prahu.
Sídliště s tragickou minulostí
Skromné, ale oblíbené bydlení v blocích domů v zeleni vzniklo na „lišce“ do konce 30. let. „Obytná plocha činila 36 až 52 metrů čtverečních,“ uvedl historik Emanuel Poche. Některé byty měly jedinou místnost s umyvadlem, spacím koutem a splachovací záchod. Kvůli sociální situaci nájemníků ústřední topení nahradila kamna.
Sídliště na Zelené lišce proměnilo kout, který se stal součástí metropole v roce 1922.
V 18. století tady fungoval u staré budějovické silnice zájezdní hostinec se zelenou liškou na štítu, který dal lokalitě jméno. Na sklonku 19. století zde bylo 50 čísel popisných a 700 lidí.
V katastru existovalo jedno z nejméně přístupných míst v Praze, hřbitov vyvržených, vězňů pankrácké trestnice.
„Všichni ti bezejmenní tu teď odpočívají vedle sebe, tak jak je zavolala k přelíčení smrt, doživotní i desetiměsíční, staří zloději i oběti svého přesvědčení, mladiství provinilci i nepolepšitelní zločinci, loupežní vrahové vedle těch, kteří bez sebe rozčilením vytáhli nůž,“ popsal dnes zrušenou část hřbitova Egon Erwin Kisch.
Sídliště zalila krev během Pražského povstání 6. května 1945. Esesmani v Úsobské ulici zavraždili 51 lidí včetně dětí a těhotných žen. Zabijáci nebyli nikdy potrestáni.
