Úspěšný odchov gigantických sladkovodních želv znesnadňuje velmi tvrdá skořápka, ve které jsou mláďata kladena, a také vnitrodruhová agresivita. Mnoho zoologických zahrad proto od chovu postupně upustilo. Pražští chovatelé ale své snahy nevzdali.
„Kdo, když ne my? Toto jsem si při chovu orlicií pomyslel dvakrát. Poprvé v roce 2002, když mi bylo řečeno, že tyto vrtošivé želví obry prakticky nelze chovat. Podruhé na konci minulého desetiletí, když nebylo jisté, zdali se tento druh vůbec v evropských zoo udrží. V obou případech se naše úsilí vyplatilo,“ uvedl kurátor plazů v zoo Petr Velenský.
Úspěch slaví pražská zoo díky nové inkubační technice. „Po téměř čtvrt století dlouhém snažení jsme konečně rozlouskli záhadu extrémně silné vaječné skořápky,“ řekl Velenský. Chovatelé umístili vajíčka do směsi vermikulitu a rašeliny. Rašelina sehrála klíčovou roli, když svou kyselostí nahlodávala skořápku po celou dobu stodenní inkubace.
První jedince orlicií bornejských získala zoo v roce 2001 ze zabavené zásilky želv v Hongkongu, která mířila na asijské potravinové trhy. Z pěti druhů želv, které tehdy z konfiskátu do Prahy dorazily, šlo o nejtajemnější, nejobtížněji chovatelnou a současně nejmohutnější želvu.
Kdo v Plzni odložil exotického velemloka? I po čtyřech měsících je to záhada |
„Orlicie bornejské byly největším oříškem. Želvy byly frustrované, potlučené, s neoperovatelnými háky v krku a my jsme neměli žádné potřebné podklady k jejich chovu. Vzájemná agresivita se potvrdila záhy, jednomu samci jsme pro bleskurychlý útok na připuštěnou samici říkali Vrahoun. Nutno dodat, že samici jsme zachránili,“ uvedl Velenský.
O způsobu života orlicií bornejských ve volné přírodě se toho dodnes ví velmi málo. Žijí skrytě v Malajsii a Indonésii. Zdržují se v hlubokých jezerech a řekách primárních pralesů. Kvůli jejich ničení, lovu pro maso i sběru vajec se populace orlicií za poslední tři generace zmenšily až o 80 procent.
