Plán obrany republiky počítal s třemi záchytnými liniemi. První měla vést od severu, jednalo se o takzvanou Liběchovskou příčku. Na ni poté navazovala takzvaná Pražská čára. Linie opevněného předmostí Prahy měla končit u Slap.
Odtud obranné pásmo pokračovalo dál podél Vltavy směrem na jih. Druhou příčku generalita plánovala na Českomoravské vrchovině zhruba na trase Bouda – Ústí nad Orlicí – Litomyšl – Přibyslav – Horní Cerekev – Slavonice. Linií „poslední naděje“ mělo být postavení na moravsko - slovenském pomezí.
Na jejich stavbu přispívali i občané, ti méně zámožnější mohli přispět menšími částkami. I tak však tisíce z nich přidali po 20-25 korunách, což pro ně nebylo zanedbatelné. Ti bohatší si mohli zakoupit různé dluhopisy, kam dávali od 500 do deset tisíc korun.
„Vybudováno mělo být na Pražské čáře 840 pevností vzor 36 a 37, s jejich stavbou se začalo v roce 1936. Do zářijové mobilizace v roce 1938 se většinu z nich podařilo dokončit,“ uvedl historik Martin Nič, který provozuje v jednom z bunkrů u silnice z Berouna do Prahy pevnostní muzeum.
Starší a jednodušší z obou typů pevnůstek představuje vzor 36. V principu šlo o objekty s jednou místností určené pro vedení čelních, popřípadě kosých paleb.
Střílny byly tvarovány z betonu, uzavíraly je 30 mm pancéřovými deskami s pozorovacími průzory. Vchod do objektu se nacházel v týlové stěně
K jejich hlavní výzbroji náležel lehký kulomet LK 26 ráže 7,92 mm. Pokročilejším typem opevnění se stal model 37, svou přezdívku dostal podle zkratky Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP). Také ten měl několik variant.
Například verze D tvořila jednostranný objekt se střílnou pro boční palbu. Varianta A byla určen pro boční palby dvou kulometů ve střílnách, krytých z pohledu nepřítele charakteristickými uchy.
„Jedná se o nejrozšířenější typ a o základní prvek obranné linie lehkého opevnění,“ uvádějí historici
Betonová hráz
Metropoli Československa měl bránit řetěz pevnůstek ve tvaru podkovy, která se táhla ve vzdálenosti zhruba 30 kilometrů od metropole. A to od jihu u Vltavy s pokračováním přes Brdské hřebeny, řeku Berounku, husté lesy na Křivoklátsku a otevřeným terénem na Slánsku až k Dušníkům na pravém břehu Vltavy
Šlo o opevněno linii v délce 112 kilometrů. První ze dvou stavebních úseků, čítající 38 pevnůstek starého typu, stavaři v roce 1936 vybudovali na linii mezi Berounkou, Kladnem, Smečnem a Slaný. Pevnůstky byly zesilovány i různými záhozy, krylo je maskování a podobně.
Betonový krunýř Prahy měli obsadit vojáci z 5. a 28. pražského pěšího pluku spolu s příslušníky 38. pluku z Berouna.
„Pak však došlo ke změně. V souvislosti s anšlusem Rakouska byl berounský pluk přesunut do Jihlavy a to až na jeho III. Prapor,“ řekl Petr Nič.
Během zářijové mobilizace tak podle něj některé objekty obsazovaly příslušníci jednotek Stráže obrany státu, šlo například o pražské policisty. Po mnichovské kapitulaci na rozdíl od pohraničních pevností Pražská čára zůstala uvnitř II. republiky. Vojenský smysl však prakticky ztratila.
Devastované „řopíky“
Po okupaci a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava nacisté začali s ničením jednotlivých objektů. První odstřely začaly už v červnu 1939. Pevnosti, které přežily řádění sapérských družstev s náložemi ekrazitu, okupanti zalévali betonem.
Pevnosti pražské čáry ožily až po roce 1989, mnohé z nich nadšenci přeměnili a instalovali zde malá pevnostní muzea. „Je to záležitost stovek, či spíš tisíců hodin práce a samozřejmě také investic,“ komentoval to zmíněný Martin Nič.
