Celá akce začala naprosto typicky. „Budeme mít zpoždění, jsme v koloně,“ omlouvají se mi smskou z Technické správy komunikací, že přijedou na místo srazu pozdě. „Tak už abych se vrhnul do práce, aby ty kolony byly pryč,“ odpovídám jim.
Poté se scházíme na benzinové pumpě a plánujeme, s čím vším dělníkům pomůžu. Ti v první polovině července vyfrézovali vozovku do hloubky 10 centimetrů a teď pokládají nový povrch.
Ve vyloženě pracovním oděvu (rozumějte džíny a tričko) se spolu s ostatními přesouvám na úsek, kde pokládají první ze dvou vrstev nového povrchu. Z oněch 10 centimetrů má tato vrstva 6 centimetrů.
Ještě než se vůbec pustím do práce, zapíchávám do asfaltu měřící tyčku, abych zkontroloval, zda je tloušťka správná. Poté vstupuju na finišer. „Ukažte, pusťte mě k tomu,“ říkám muži u ovládacího panelu. „V pohodě, já jdu stejně do důchodu,“ nebrání se.
Finišer je stroj, který se využívá pro pokládku živičných povrchů. Vpředu má jakýsi koš, do kterého padá materiál. A to z nákladního vozidla, které finišer tlačí před sebou. Materiál se pak dostává rovnoměrně na vozovku a hladicí lišta zajišťuje, že povrch je rovný.
„Celkem monotónní práce,“ konstatuju. Obsluha finišeru má totiž na starost sledovat oranžový konec tyčky, který musí kopírovat okraj vozovky. Finišer se pohybuje opravdu pomalu, za minutu ujede přibližně dva až tři metry.
Problém nastává, jakmile je na vozovce kanál. Ten musí finišer objet. Předávám proto řízení zpět pracovníkovi před důchodem a vyskakuju na vozovku. Chytám se lopaty a začínám dohazovat prostor kolem poklopu. Ten se pak akorát udusá vibrační deskou.
Práce v neskutečném horku
A takhle pokračujeme dál a dál. Musím podotknout, že tu je pekelné vedro. Jak od slunce, tak od země. „Tento asfalt má při položení teplotu kolem 160 až 170 stupňů,“ říká mi mluvčí Technické správy komunikací Barbora Lišková.
Po položení musí spodní vrstva alespoň 24 hodin odpočívat. „Potom se používá speciální spojovací postřik, ten má také určitou dobu zrání, a poté se pokládá litý asfalt,“ popisuje Lišková.
A právě litý asfalt, neboli vrchní vrstvu, teď pokládají na jiném úseku. Tam se poté přesouváme. Silně nezávidím všem, kdo musí stát na stroji jedoucím nad nově vylitým asfaltem. „Si to zkuste, je tu snad 300 stupňů,“ volají na mě chlapi.
Ve skutečnosti je to trochu méně, litý asfalt má přibližně 230 stupňů. Ale do toho žár od slunce. Zkrátka vedro je tu neskutečné.
„Neházej to na jedno místo!“ křičí na mě zděšeně
Role mají chlapi jasně rozdělené. Jeden seškrábává asfalt ze železných tyčí, jiný zajišťuje návaznost na vedlejší vozovku, další hážou štěrk. Beru do ruky lopatu.
„Ale nesmíš to házet na jedno místo, musíš po celym!“ křičí na mě zděšeně. Jinak bych způsobil ve vozovce hrboly a to byste mi jako řidiči jistě nepoděkovali.
VIDEO: Reportér Smlsal přibral přes 50 kilo. Zkusil si žít v těle tlouštíka |
Jakmile dostanu radu, že mám lopatou házet jako hokejkou střílet góly, jde mi to hned lépe.
Zajímám se také o to, proč opravy obecně nejdou rychleji. Dozvídám se hned několik důvodů. Už jsem zmínil, že nově položené povrchy musí určitou dobu odpočívat. Dále firmy mají omezený počet strojů. Navíc když úřady po celém Česku chtějí, aby se nejvíc rekonstruovalo v létě, tak se stroje přesouvají různě ze stavby na stavbu, a ne všude jsou tedy pořád dostupné.
A stejně tak se přesouvají i lidé. Například u Jižní spojky se podařilo získat dostatečný počet pracujících i o víkendu, takže dělali také v sobotu a v neděli. Díky tomu, ale určitě také díky mé pomoci, se podařilo úsek opravit o tři dny dřív.
Nicméně až do konce prázdnin budou na Jižní spojce rekonstruovat povrchy v dalších částech tohoto hlavního tahu, takže kolony se akorát přesunou jinam. Každopádně bude-li zase potřeba, stačí mi jen zavolat, já jsem připraven přiskočit.
