Buquoyský palác francouzské ambasády navštívil před revolucí i Havel

V Buquoyském paláci sídlí diplomaté už od roku 1919 a jeho síně jsou zaplněné uměleckými díly, jež jsou spjata s českými a francouzskými dějinami. V jednom ze salonků se dokonce před sametovou revolucí setkal francouzský prezident s Václavem Havlem.

Když v prosinci roku 1988 navštívil Prahu francouzský prezident François Mitterrand, stal se nositelem hned několika prvenství. Byl totiž vůbec prvním francouzským prezidentem, který Československo navštívil od jeho vzniku. Navíc se stal prvním západním státníkem, který před rokem 1989 jednal s představiteli tuzemského disentu.

Kromě toho, že se setkal s prezidentem Gustávem Husákem, měl totiž Mitterrand na programu ještě snídani s Václavem Havlem a dalšími disidenty, během které se mluvilo třeba o lidských právech.

Schůzka francouzského prezidenta s disidenty se uskutečnila ve Velké jídelně Buquoyského paláce na Velkopřevorském náměstí, kde má Francie své velvyslanectví už od roku 1919.

„Na památku schůzky tady máme na stěně fotografii té události. Vedle Mitterranda tu sedí Václav Havel, Jiří Dienstbier nebo Petr Uhl,“ říká současný francouzský velvyslanec v Praze Roland Galharague a dodává, že jídelna má kouzlo především při slavnostních večeřích, kdy ji osvětlují jen svíčky.

Buquoyský palác, jeden z nejvýznamnějších příkladů pražského baroka, začal v roce 1667 stavět pražský arcibiskup Jan Bedřich hrabě z Valdštejna. Postupně se palác rozšiřoval, nynější název ale dostal po rodu Buquoyů ze severní Francie, který jej zakoupil v roce 1748. Po vzniku Československa si francouzský stát palác pronajal a v roce 1930 nakonec odkoupil i s nábytkem a obrazy. Šlechtický rod Buquoyů se totiž nepřihlásil k české národnosti a republiku opustil.

Návštěva na ambasádě

Seriál MF DNES přináší exkluzivní pohled do prostor ambasád v Praze, kam se běžně veřejnost nedostane. Každou středu a sobotu představí zákoutí jednoho z velvyslanectví i samotného velvyslance. Příští díl seriálu se bude věnovat italské ambasádě v Nerudově ulici.

Předchozí díly:

• Lobkovický palác skrývá tisíce německých vzpomínek
• Estonská ambasáda má dům s liškou, domovní symbol je opředen pověstmi

K původnímu nábytku postupně přibylo i několik kusů z francouzského státního mobiliáře nebo obrazy zapůjčené například ze zámku ve Versailles. Velká část umění na stěnách paláce se přitom pojí s francouzskou i českou historií.

Portrét v jednom ze salonů například zobrazuje generála Junota, vévodu z Abrantes, který bojoval v bitvě u Slavkova. Čestné schodiště, kterým na ambasádu přicházejí vzácné návštěvy, zase zdobí velká jezdecká busta filozofa Reného Descarta, který se údajně v touze po dobrodružství účastnil roku 1620 v řadách katolických vojsk bitvy na Bílé hoře.

Historických artefaktů je možné na půdě velvyslanectví nalézt mnoho. V salonu Karla X. pojmenovaném po francouzském králi z rodu Bourbonů, který v letech 1810 až 1816 pobýval v pražském exilu, visí na zdech dvě vzácné tapisérie použité při králově korunovaci.

Proč nemít rád Beatles

Hlavní vstup do ambasády je z Velkopřevorského náměstí, přímo naproti známé Lennonově zdi, na kterou je výhled i z mnoha oken sálů paláce. „Lennonovu zeď mám velmi rád, ale bývá to okolo ní často rušné, protože se sem chodí dívat spousta lidí. Kancelář mého tajemníka má okna právě na ni, takže si nejsem jistý, jestli má ještě stále rád Beatles,“ říká s nadsázkou velvyslanec.

Velké recepce nebo koncerty pořádá francouzská ambasáda v Hudebním salonu, který je největším v celém paláci. Z něho se také vstupuje na velkou terasu, která propojuje dvě křídla paláce a nabízí pohled na zahradu.

Tam se konají například akce pro veřejnost a během každoročního dne otevřených dveří je zahrada místem pro stánky s francouzskými delikatesami nebo vínem. „Je to moje oblíbené místo na ambasádě. Má krásnou atmosféru, můžete se tady posadit do stínu a zaměstnanci ambasády si sem někdy chodí třeba sníst oběd,“ popisuje Galharague.

Rozhovor s velvyslancem Rolandem Galharaguem

Na Praze obdivuje francouzský velvyslanec Roland Galharague především zahrady a parky a nejraději chodí na Kampu. „Od devadesátých let, kdy jsem tu byl poprvé, město prošlo velkou proměnou k lepšímu,“ říká.

Současný francouzský velvyslanec v Praze Roland Galharague. (23. 7. 2018)

V červenci se stali francouzští fotbalisté mistry světa ve fotbale. Sledoval jste v Praze finálový zápas?
Samozřejmě sledoval. Na první poločas jsem byl fandit v Riegrových sadech společně s chorvatskou velvyslankyní. Byla tam skvělá sportovní atmosféra, protože přišla skupinka chorvatských fanoušků a pak moře těch francouzských. Druhý poločas jsem pak sledoval ve Francouzském institutu ve Štěpánské ulici. Byl to opravdu moc zajímavý zápas.

Je podle vás Praha město, kam velvyslanci jezdí rádi pracovat?
Rozhodně. Praha je velmi příjemné město. Práce je tady zajímavá především pro velvyslance ze států Evropské unie. Francie i Česko jsou navíc historicky i kulturně velmi propojené země.

Co vás na Praze překvapilo, když jste se stal loni velvyslancem pro Českou republiku?
Znal jsem město z dřívějška. Pracovně jsem tu byl několikrát na počátku devadesátých let jako mladý diplomat. Teď mě ale velmi překvapilo, jak se Praha změnila. Bývalo to tmavé město s minimem obchodů, bez výloh, bez světel. Po ulicích nechodilo moc lidí a budovy byly spíše zanedbané. Nyní je Praha zcela jiným městem, je plná světel a života. Rozhodně to byla změna k lepšímu.

Máte v Praze nějaké oblíbené místo?
Mám jich několik. Především obdivuji pražské zahrady a parky. Jedno oblíbené místo mám kousek od ambasády. Když vyjdu zadním vchodem Buquoyského paláce přes Nosticovu ulici, jsem za pár okamžiků na Kampě, kde to mám moc rád. Výhoda je, že nemusím chodit přes rušné Velkopřevorské náměstí, kde člověk musí čelit stovkám turistů.

Kam chodíte, když se vám stýská po Francii?
Mně se nestýská. A kdyby ano, tak tu máte přímo na Petříně jednu takovou „Eiffelovu věž“.

Než jste začal pracovat v Praze, byl jste velvyslancem v Budapešti. Dají se tato dvě města nějak srovnávat?
Myslím si, že jsou zcela rozdílná. Samozřejmě je pojí nějaké historické podobnosti a také to, že oběma městy protéká řeka. Jinak se ale liší. Hlavní rozdíl je ten, že Praha byla poměrně málo poškozena během druhé světové války, takže je úžasné, jak se v ní mísí architektura jednotlivých historických období. V Budapešti to v takové míře nenajdete. I atmosféra je v obou městech jiná. V Praze máte mnoho různých čtvrtí, Budapešť je v podstatě jen Pešť na jedné straně a Budín na druhé.

Jak vám jde český jazyk?
(odpovídá česky) Nemluvím dost dobře, ale zkouším se učit.