Kálí na památky, jejich trus hyzdí ulice, střechy či okenní parapety, šíří parazity – holubi ve velkoměstě opravdu nemají nejlepší pověst. Ovšem ani osud těchto opeřenců v případě odchytu není povzbudivý, jejich let končívá také likvidací. Novou variantu vzájemného soužití by rád prosadil žižkovský projekt obecního holubníku. Něco podobného již funguje například v Německu.
Okolo 80 tisíc holubů brázdí podle odhadů pražské nebe, zpravidla podle ornitologů dávají přednost čtvrtím se starší, víceblokovou a vyšší zástavbou. V oblibě mají Staré a Nové Město, Karlín, Žižkov, Smíchov, Vinohrady a další čtvrtě kolem centra metropole.
Holub představuje stvoření velmi adaptabilní, dokáže se přizpůsobit rozličnému životnímu prostředí. Původní hnízdění na skalních římsách či v dutinách stromů nahradil kolonizací budov. To znamená problémy. „Holuby lze zařadit mezi další škodlivé a epidemiologicky významné živočichy,“ uvádějí hygienici.
Odchyt a odstraňování holubů má řadu podob. Pro prevenci různé firmy nabízejí například ochranné pletivo anebo třeba bodce. Jenže ty mohou být nebezpečné také jiným druhům ptactva. Záchranná stanice pro volně žijící živočichy nedávno ošetřovala poštolku zraněnou o protiholubí trn. K deratizaci se užívají i razantnější prostředky.
„Myšlenka obecního holubníku se zrodila tehdy, když jsem se dozvěděl, že holubi jsou chytáni do klecí a poté plynováni. To mi přišlo nepřijatelné,“ popsal nápad na alternativní nakládání s těmito opeřenci Michal Ďuríček, předseda spolku Obecní holubník.
Dohled, ne likvidace
Ten by mohl podle názoru spolku vzniknout premiérově ve třetím pražském obvodě, třeba v parku na křižovatce mezi Jeseniovou a Želivského ulicí. Rozšířit by se pak mohl též do dalších městských částí. Samotná stavba není složitá, ani drahá. „S dřevěnou konstrukcí si poradí každý truhlář,“ uvádí holubáři.
„Ubytování“ holubů na jednom místě podle autorů výrazně pomůže k čistotě ulic či okenních říms a hlavně také regulaci ptačí populace. A to bez nasazování tvrdého, likvidačního přístupu.
Bobří trable ve Stromovce. Pražané k sousedům z divočiny nejsou lhostejní |
Hnízdění v jediném místě omezí jejich populaci jednoduše. „V holubníku jsou budníky, ve kterých holubi hnízdí. Dá se jim tam miska pod květináč, samice do ní snesou vajíčka a ta se jim vymění za umělá. Rozdíl mezi skutečným a později dodaným vejcem ptáci nepoznají,“ vysvětlují princip omezení počtů těchto opeřenců.
Obecní holubník pomůže jednodušeji udržovat také čistotu na ulicích a fasádách. Osazenstvo v této stavbě za rok nastřádá půl tuny trusu, který by jinak končil venku. Z budky je navíc snazší a lacinější jej odstraňovat a likvidovat než z asfaltu, betonu anebo střešních tašek. Ideální varianta obecního holubníku počítá také se zdravějším prostředím ve vzájemném soužití holubů a lidí. Umístění ptactva na jednom místě totiž usnadní podle autorů této myšlenky i nutné veterinární zásahy.
Holub si zvykne
Nalákat opeřence do nového příbytku nemusí být složité. „Holub je tak trochu jako domácí slepice. Tam, kde bude krmený, stráví 80 procent svého času,“ popisuje základní myšlenku projektu Michal Ďuríček. Holubník může osadit i 200 až 300 vrkajících nájemníků. Ti nejsou nároční na stravu. Holubi sežerou jakákoli semena, jsou vděční například za pšenici, zvlášť ti, kteří jsou zvyklí na rohlíky.
Také obsluha tohoto zařízení není složitá. „Třikrát týdně tam musí někdo jít uklidit, oškrábat poličky, doplnit jídlo a vodu, zkontrolovat holuby. Jednou za týden je třeba udělat větší úklid,“ vysvětlují holubáři.
Systém obecních holubníků v současnosti funguje v Německu. Například v Augsburgu, který má přibližně 300 tisíc obyvatel, funguje v současnosti 10 holubníků. Ty jsou domovem pro zhruba 2 500 holubů. Za rok odsud obsluha vyveze asi šest tun trusu, který prostě zlikvidují na skládce.
„S holuby takto žijeme přibližně sto let. Pojďme tento systém vyzkoušet, věříme, že to má smysl,“ zdůraznil Michal Ďuríček.
Host z daleka
Holubi podle ornitologů dorazili do našich končin zřejmě zdaleka. „Původní druh holub skalní je patrně turkestánsko-středomořským druhem,“ vysvětlují odborníci. Mláďata se líhnou za 17 až 18 dní od snesení vajec. Průměrná délka těla divokého holuba skalního dosahuje 33 centimetrů a hmotnost 300 gramů. U holuba domácího se značně liší tělesné proporce, hmotnost i vzhled.
Náleží podle odborníků také k vytrvalým letcům. „Zejména v období od října do března okolo 90 procent pražské populace holubů domácích vyletuje do okolní zemědělské krajiny, často až do vzdálenosti 50 kilometrů,“ uvedl ornitolog Jiří Havlín. Domestikace holuba skalního začala podle některých expertů již před šesti tisíci lety.
