Zmínil jste potřebu změny…
Se ženou jsme si postavili dům na druhé straně Brd, protože nás to táhlo do přírody. Bohužel se nám to úplně nepovedlo, byli jsme hodně zatížení hypotékou, a tak jsme se před čtyřmi lety rozhodli přesunout do Mníšku pod Brdy.
Proč zrovna Mníšek?
Když jsem ještě dělal truhlařinu, pracoval jsem u reklamního podniku v nedaleké Řitce. Hodně jsme na Mníšek jezdili, také mi byl blízký vzhledem k mé lásce ke koním, protože z nedaleké Stříbrné Lhoty vyjel první jezdec českého Pony Expressu. V té době už jsem měl pocit, že mě sem boží ruka jakoby dává. Cítil jsem jakési poslání jít do Mníšku. Oslovila mě rovněž kázání místního pana faráře, pátera Jana Dlouhého, byla krásná a mně doslova šitá na míru. A tak jsem časem do města přivedl celou rodinu.
Z přírody do města…
Ano, z někdejšího domu jsme se přesunuli do dvou bytů řadového paneláku. Posléze jsme je vyměnili za větší, ale manželka náhle těžce onemocněla. Zemřela loni na jaře a já zůstal s dcerou a jejími dětmi. Našla si ale nového partnera a následně se vdala. Léto jsem si nechal na rozvahu, ovšem cítil jsem, že podzim pro mě bude zlomový. Připravoval jsem se na rozhodnutí, kterou cestou se dál vydám.
Nabízelo se více možností?
Trochu zjednodušeně a s nadsázkou řečeno šlo o to, jestli budu běhat za holkama, nebo půjdu duchovní cestou. Kam se vydat, mi ukázal Ježíš Kristus. Když jsem cítil, že se něco děje, tak jsem mu svůj život odevzdal. Křesťané vědí, o čem mluvím, ale aby bylo jasno, při rozjímání jsem se odevzdal v tom smyslu, že půjdu cestou, kterou mi Ježíš určí. To odevzdání jsem zopakoval.
Můžete to přiblížit laikovi?
Když se člověk takto rozhodne, začne více vnímat dění kolem sebe i ostatní lidi. Jednoduše se vše otevře. Bůh totiž působí na každého člověka, ale ne každý jej vyslyší. Byl to velmi důležitý moment, můj život se tím začal měnit.
A jakým směrem?
V létě za mnou dorazil na návštěvu můj přítel a tehdejší zpovědník z Olomouce. U oběda mi řekl: povím ti jednu pohádku od kardinála Špidlíka. A vyprávěl mi příběh o rytíři Jiřím, který vyjede proti drakovi, všude jej hledá. Navštěvuje různá místa, až se usídlí v lese. Jednou ho tam ale okradou, on toho člověka zabije a cosi se v něm zlomí. Zjistí, že zlo, jež chtěl zabít, sídlí v něm samém. Pustil proto koně do lesa, odložil meč a stal se poustevníkem.
Kdo je Jiří Strejc
|
To vás přesvědčilo?
Okamžitě jsem si řekl, aha, tak to bude ona cesta, kterou mi Pán zjevuje. Zkusit život v ústraní, osamění, nehýřit. Šlo o duchovní zlom a začal jsem se připravovat na jiný život. Měl jsem vybraná dvě místa, kam bych se mohl uchýlit, až opustím byt. Před adventem se mi dostal do ruky časopis s inzerátem, že město hledá brigádníka pro dozor na Skalce. Asi za tři dny jsem se rozhodl, že tam zavolám. Samo od sebe z mých úst vyšlo: „Neměli byste zájem, abych tam byl stále a žil jako poustevník?“ Šel jsem na pohovor, navštívil jsem i pana faráře, který to přivítal. Domluvili jsme se, že budu vypomáhat při správě areálu a v poustevně budu mít zázemí.
Stal jste se poustevníkem ze dne na den?
To poslání ke mně přišlo ještě předtím, než jsem přišel na Skalku. Má duchovní formace začala dříve. V podstatě jsem už byl duší poustevník, ale žil jsem v paneláku. Chodil jsem na Skalku pěšky, trávil jsem tu třeba Štědrý večer. Seděl jsem před poustevnou v rozjímání, poslouchal jsem půlnoční zvony. Byl to krásný zážitek.
Jak vypadá váš běžný den?
Vstávám kolem páté hodiny. Mám ranní, polední, večerní a noční modlitby. Nejsem v řádu ani knězem, takže používám svá slova, svoje myšlenky. Někdy použiji něco v duchu evangelia. Ale ve všem, co dělám od rána do večera, se snažím být ve spojení s Bohem. Když je teplo, rád se modlím v přírodě. A samozřejmě pomáhám v areálu. Pokud někdo chce, tak jej provedu. Spíše doplňuji informace, které jsou na poutačích. Někdo nerad čte, tak si to ode mne nechá vyprávět.
Co v současnosti znamená být poustevníkem?
Není to úplně běžná věc, i když poustevníci jsou hodně třeba v Německu. U nás jsou také, ale jde většinou o řeholní bratry, kteří potřebují rozjímat, něco promyslet. Odcházejí proto do ústraní, „na poušť“, stejně jako Ježíš byl čtyřicet dní na poušti, odtud slovo poustevník. Důležité je odevzdání se Kristu a skrze něho Bohu. To je to poslání, které člověk přijímá, a modlitbami a rozjímáním se vyvíjí jeho další duchovní cesta. Takže to není nějaký bezdomovec žijící někde pod pařezem. Jsme ale v 21. století, takže je to těžší, i ten pařez by nejspíše někomu patřil...
V čem je to dnes ještě jiné?
Oproti třeba 13. století přináší moderní doba spoustu změn, od jídla až po techniku. Například i kněží využívají počítače. Poustevník samozřejmě může žít asketicky, pít jen vodu, nejíst maso…
A jak to máte vy?
Já jsem zvolil postupnější cestu, protože čekám ještě další duchovní vývoj. Důležité je, že pokud poustevník není nikde organizován, musí být soběstačný. Takže jsem si nechal živnost s koňmi a k tomu mám nějaký příjem za výpomoc se správcováním. Normálně odevzdávám daně a platím si zdravotní i sociální pojištění. Dokonce mám mobil a auto. To je teď, uvidím, co bude dál. Dal jsem si pro sebe roční lhůtu, Bůh má dost času. Vše, co je z boží vůle a krásné, se rodí pomalu. Můžu se samozřejmě rozhodnout dřív, protože mé osamění mi už nyní dává nějaké signály.
Přepadá vás někdy strach?
Vnímám to velmi duchovně, tohle místo je opravdu Bohu zaslíbené. Samota tu proto není tak tíživá. Nikdy jsem nebyl nijak statečný, přestože jsem třeba pracoval s koňmi, kteří mě chtěli zabít. Ale jakákoli bázeň se duchovním životem mění spíše k tomu, že se nebojím lidské zloby či nemoci. Více se obávám svých chyb, hříchů, abych neupadl na své cestě nějak hluboko. Pokušení je na duchovní cestě stále dost. Jsou totiž síly, které se člověka stále snaží svést.
Nicméně jste přesvědčený, že jste na správné cestě…
Jsem, ale všechno je v božích rukou. Jak jsem říkal, svůj život jsem odevzdal. Odevzdávám ho denně v modlitbách. Jako každý křesťan přijímám svátosti, chodím na mše do Mníšku a do Kytína.
Jak přijala poustevnictví vaše rodina?
Velmi dobře, třeba moje dcera byla v té době v přípravě na křest, pro který se sama rozhodla. Samozřejmě kamarádi, s nimiž jsem jezdil na koni, trampové, jsou z toho trošku rozpačití. Chápu, známí mě vídali v terénním autě, kovbojském klobouku, a teď tu najednou chodím v poustevnickém oděvu.
Mimochodem, to je vaše dílo?
Navrhl jsem si jej a nechal ušít. Chodím v něm v areálu, po lese. Snažil jsem se, aby nepřipomínal řádový hábit. Jde o kutnu s kapucí, kterou si mohu přepásat zástěrou, když pracuji. A přepásal jsem ji provazem, nechtěl jsem použít nějaký konfekční opasek. Každopádně žádný předpis, co má mít poustevník na sobě, neexistuje.
Co tomu říkají návštěvníci?
Nechtěl bych se dostat do role nějaké atrakce, ale lidé to berou velice pozitivně. Poznají, že jsem věřící, že jsem křesťan. A i když dojde k nějakému nedorozumění, například když se mladí lidé rozhodnou zde posedět a popíjet, mnohem lépe se vyjednává, než kdybych přišel v čepici a v maskáčích. Mimochodem je to tu někdy dost divoké, například po silvestrovské noci jsme tu s vnuky nasbírali šest pytlů odpadků. Je ale mnohem víc lidí, kteří si sem chodí odpočinout, zamyslet se.
Ale trochu atrakcí jste, že…
Ano, uvědomil jsem si to ihned, jakmile se se mnou chtěli lidé fotit. Nejprve jsem se tomu snažil vyhýbat, ale vzal jsem to za své. Patřím sem, jsem za to rád, tak jim tu radost nechci zkazit. Návštěvníci se mnou zapřádají hovory, jsou velice duchovní a povzbuzují mne. I díky tomu mi přicházejí další podněty. Například přicházejí mladí lidé, kteří hledají cestu, zda založit rodinu či se vydat na duchovní cestu.
Takže si vás doslova považují…
Občas mi dokonce dají nějaké drobné, našel jsem třeba na dveřích poustevny pověšený pytlík s klobásou. A jedna malá holčička mi věnovala buchtu. Byla se tu podívat s maminkou a pak celá udýchaná přiběhla z parkoviště, aby mi ji přinesla. Jsou to krásné zážitky, okamžiky, kdy si říkám, že lidem moje přítomnost dělá radost a mé poslání má smysl.
