Pochod už několik let organizuje Milena Městecká z Mladé Boleslavi.
"Účast letos potvrdilo šestnáct lidí, nejstarší je moje pětasedmdesátiletá maminka, ale to je opravdu odvážlivec. Celou trasu projdu sama, lidé se ke mně přidávají na jeden nebo více dní, rekord jsou čtyři dny," popisuje Městecká.
"Na poslední úsek z Vlčí Hory do Nového Boru se k nám ale vždy spontánně přidávají další pamětníci a někdo přijede na přivítání v cíli v Novém Boru u Lidické lípy 22. května, ve stejný den, kdy sem došly lidické ženy v roce 1945," dodává.
Většina účastníků je z Kladenska. "Letos se přidali i členové jedné lidické rodiny a jejich kamarádka. Ti nepatří k pamětníkům ani přeživším, ale mají k tragédii úzký vztah, stejně jako já," podotkla organizátorka pochodu.
MAPA: Jak šly lidické ženy z Ravensbrücku
Impulz k pořádání pochodu dala jedna z lidických žen, Anna Kohlíčková-Nešporová. Po válce se rozhodla, že o svých zážitcích bude veřejně vyprávět, aby se na ně nezapomínalo. Nebylo to úplně běžné, mnohé ženy vzpomínky uzavřely i před svými nejbližšími.
Na pochodu smrti likvidovali svědky svých zvěrstev
Miloslavu a Annu Hroníkovy, Annu a Marii Kohlíčkovy, Marii Zelenkovou a další vyhnali na konci druhé světové války Němci z Ravensbrücku na takzvaný pochod smrti.
"Aby mohli na cestě ještě co nejvíce svědků svých zločinů zlikvidovat. Stejně tak byla na pochod smrti hnána i skupina přeživších lidických žen a mezi nimi i moje tehdy pětadvacetiletá maminka," popisuje Antonín Nešpor z Lidic, syn Anny Kohlíčkové-Nešporové.
Byla to těžká cesta. Během ní se tři jiné lidické ženy ztratily neznámo kam. Ve dnech, kdy válka končila, zemřely v pochodech smrti na severu Německa tisíce lidí.
"V jedné chvíli se pochod dostal při přecházení fronty do velké kanonády a za nastalého zmatku se mamince a čtyřem jejím kamarádkám podařilo utéci a dát se na cestu domů," vypráví Nešpor.
Jak šly lidické ženy z Ravensbrücku27. dubna 1945 Na pochod smrti z koncentračního tábora Ravensbrück na severu Německa vyhánějí stráže SS každé dvě hodiny další a další skupiny vězněných žen. Na konci každého transportu čítajícího 2 000 vězeňkyň jdou zametači a zastřelí každého, kdo se opozdí či nemůže dál. Tak vypadá transport smrti. Pozdě v noci uléhá jedna ze skupin k odpočinku v lese u Wesenbergu. Zde ji zastihne nálet. Ve zmatku se podaří únik pěti lidickým ženám – Marii Kohlíčkové, její snaše Anně Kohlíčkové, Marii Zelenkové, Anně Hroníkové a její dceři Miloslavě Hroníkové. Rozhodnou se vydat pěšky domů. 22. května 1945 Po více než 450 kilometrech docházejí lidické ženy do Boru, kde se jich ujmou vojáci 46. pluku pod velením podplukovníka Sekáče a majora Holase. Vojáci pláčou, když se dozvědí, že ženy jsou z Lidic – poskytnou jim pomoc a vypraví je na cestu domů, tedy lépe řečeno tam, kde bývaly jejich vypálené domovy. Cesty návratu lidických žen z Ravensbrücku byly různé, ne všechny jsou zmapovány. I další z nich unikly z transportu smrti a vracely se jinými cestami. Návrat největší skupiny je popsán v knize lidické ženy Jaroslavy Skleničkové "Jako chlapce by mě zastřelili..." |
Potkávaly mnoho mužů propuštěných z německé armády, vojenských zajatců i vězňů z koncentračních táborů. Nebyla to bezpečná procházka. Lidické ženy neměly tušení, kam jdou. Mířily podle rad místních, stranou velkých měst, lesem, polními cestami. Berlín obešly, protože je jiná skupinka varovala, že by je mohli odchytit na odklízení trosek města.
Blížil se domov. A rozčarování
S odmítnutím se setkaly často. "V jedné vesnici jim odmítla dát selka jídlo. Museli zasáhnout ruští vojáci," pokračuje ve vzpomínkách matky Nešpor. V další vesnici na ženy vyběhla skupina mladíků z Hittlerjugend a házela kameny.
Miloslavu, dvě Anny a dvě Marie odchytla v Novém Boru, kousek za hranicemi předválečného Československa, zdejší stráž. Vypravila je vlakem do Prahy a pak autobusem do Buštěhradu. Blížil se domov. A velké rozčarování.
Ženy stále netušily, že Lidice nacisté srovnali se zemí, že jejich domovy už neexistují. Řidič autobusu je z Prahy vzal zadarmo, ale zastavil jim až u Buštěhradu, aby na Lidice neviděly. Tam si je převzali příbuzní a přátelé.
Anny Kohlíčkové se ujala paní Kubrová s tím, že se půjdou do Lidic podívat až druhý den. "Stále to oddalovali, neměli odvahu jim to říci. Druhý den nasedli do auta a vyjeli ke kapličce u Salvátora, odkud už bylo vidět do údolí. Maminka říkala, že stále vyhlížela věž kostela a střechy domů a najednou dostala ránu. Neviděla vůbec nic, cesta končila a bylo pole. Byl to obrovský šok, na který nebyla připravená. Jen holá pláň," říká Nešpor.
"Poté jí paní Kubrová vše vyprávěla a vzala ji k hrobu lidických mužů, který byl označen vlajkou a malým věnečkem. V té době se ještě nevědělo, že maminčiny příbuzné zastřelili jinde, v Kobylisích, takže věřila, že tam jsou pochováni. Chodila prý stále dokola, nemohla se zastavit a nemohla to pochopit.
Kohlíčková přišla o dcerku Věnušku i další příbuzné. Ze třinácti přežili jen dva. "Ty hrozné pocity, které měla u hrobu lidických mužů maminka, pociťovaly všechny lidické ženy obdobně."
