Většinou má s sebou dva čerty a anděla a za ta léta i spoustu zážitků. Jeden chlapeček si na ně počkal dokonce se sekyrou. „On byl zřejmě postrašený rodiči, že půjde do pekla, tak na nás vystartoval se sekyrou schovaný za tújemi. Jeden čert ho odrazil koštětem, druhý jej odzbrojil, a pak jsme ho předali rodičům. Samozřejmě, že nadílka proběhla bez nás,“ vzpomíná na nebezpečné okamžiky.
Před lety, když jezdívali do sídlišť, se je nějací dorostenci snažili vyprovokovat k šarvátce, a dokonce po nich stříleli světlice. Ale jednou se stalo i něco milého. „Zoufalá holčička jedné pěkné maminky, jak se bála a sápala se jí na tričko, tak jí odhalila do půlky hrudník. Čerti se mě pak další rok vyptávali, jestli půjdeme zase k tamté mamince,“ usmívá se Navrátil.
Vůbec mu nevadí, že spousta dětí odříkává stejné básničky. Říká, že z ordinace je zvyklý na všechno.
„Básničky se mění za ta léta, ale je pravda, že vždycky poznáme, co se učí děti ve školkách. Dřív dávaly i nějakou modlitbičku, kterou znaly od babiček. To se dnes už vůbec nevidí. Některé větší děti, které se učí na nějaký nástroj, tak nám to předvedou, máme takový minikoncert,“ řekl Navrátil. Občas dostanou milý dáreček - obrázek nebo figurku, kterou vyrobily ve školce.
V mikulášském se neordinuje
Upozorňuje, že v mikulášském nikdy neordinuje. „Jednou se stalo, že ještě než jsme prošli do obýváku, tak se ke mně přitočil otec a pravil, že chlapec má na noze nějakou vyrážku, a zda bych se mu na to po nadílce nemohl podívat, eventuelně jestli s sebou nemám recepty. Což jsem jako nebeská osoba samozřejmě odmítl, navíc to nebyl můj pacient,“ upozornil pediatr.
Před lety začínal jako čert. „To bylo ještě na gymnáziu a z čistě výdělečných důvodů, eventuelně jsme se trošku opili. Pak se nám všem narodily děti, takže jsme chodili po dětech svých a kamarádů. A protože já s dítky pořád pracuji, dokážu je umluvit, tak jsem se předělal na Mikuláše,“ vysvětluje Navrátil, kterého nikdy nepotkají malí pacienti v doktorském plášti.
Má totiž zásadu, že chce před nimi vypadat co nejvíc civilně. Jeho dress codem jsou džíny a triko. „Kdysi se stalo, že jedno dítko, které navštívilo pohotovost, plakalo, že nechce bílého doktora, ale toho svého modrého,“ poznamenal Navrátil.
Do bílého se oblékne jen na čerty. Zpočátku si půjčoval ornát od faráře. Teď už má svůj se zeleným přehozem. „Protože jsem pro ornát jezdil daleko, tak mi ho ušila máti. Nakonec jsem od toho pátera takový starší zachovalý koupil, ale všichni chtěli, abych nosil ten původní zelený,“ podotkl Navrátil.
V sobotu usedne s kamarády do dodávky. Pěšky by totiž nestihli splnit všechny objednávky. Vyrážejí před pátou a u posledních musí být po sedmé, pak už rodiče posílají děti spát. „Chodíme jen po těch, kteří jsou předem domluvení, myslíme si každý rok, že to ubude, protože děti odrůstají, ale ne. Míváme kolem dvaceti štací,“ vypočítává Navrátil. Od čeho však upustili, je popíjení panáků. To až po odvedené práci.
Mikulášem za bifteček
„Dát jich dvacet, tak to bych nemohl ani pozdravit. Chodíme za to, co nám lidé dají – peníze, lahev. Pak si za to posedíme v restauraci, koupíme třeba bifteček a podobně,“ řekl Navrátil. Do své role se snaží opravdu vžít. Například při příchodu pozdraví postaru: Pochválen buď pan Ježíš Kristus. „Dneska tak z dvaceti lidí umí odpovědět tak jeden dva,“ upozornil.
On sám se čertů nikdy nebál. Když mu bylo sedm let, přestěhovali se s rodinou do Benešova z Trhového Štěpánova. „To už jsem byl na strašení postarší, maminka na čerty vždycky zapomněla a snažila se ulovit někoho na ulici. Pak k nám přišel čert s hodinkami, který vypadal jako náš soused, takže mě bylo vše jasné,“ vzpomíná Navrátil.
„Nepamatuji se, že bych měl někdy strach. Museli jsme třeba klečet před Mikulášem a odmodlit Andělíčka, protože otec na to dbal. Pak k nám chodili za ségrou, která je o sedm let mladší. To my s bráchou jsme už běhali po městě,“ doplnil.
Podle něj rodiče většinou odhadnou strach svých dětí, a pokud se hodně bojí, tak vstoupí do bytu jen Mikuláš s andělem. Mají i knihu hříchů, do které rodiče mohou zaklapnout papírek s výtkami. Pak ale taky někdy bývá jiný problém.
„Stává se, že před námi stojí skoro pubescent, ale rodiče jsou takoví, že ještě letos by měl toho Mikuláše mít a ten mutující chudák s knírkem se tam klátí a má předříkávat básničku, což je nakonec trapas pro všechny kromě těch rodičů, kteří si to naplánovali,“ podotkl Navrátil.
Podle něj ubylo pochůzkových čertů, které mohou lidé odchytit na ulici. Co se nezměnilo, je složení nadílky. Většinou jde o pochutiny, ovšem množství je někdy přemrštěné a uložené v igelitkách. „Už to nejsou košíčky, ale někdy i v punčochách, které sem nešťastně dotáhl Santa Klaus,“ dodal Navrátil.
