Text na pamětní desce osazené na nároží u gotické brány nechť je toho důkazem. "Zde dne 28. října 1918 večer kapitulovala branná moc Habsburské monarchie před československou revolucí," sděluje bronzové písmo lidem na chodníku.
"Ovšem již v dubnu byla v Obecním domě složena slavná přísaha národa, kterou přečetl Alois Jirásek, a za tři měsíce zde představitelé národa založili takzvaný národní výbor, který se připravoval na vznik samostatné republiky," vysvětlil ředitel Obecního domu Tomáš Vacek.
Historická pohlednice Reprezentačního domu (dnes Obecního domu) z roku 1914 (vlevo). Takto vypadala secesní stavba v roce 1934 (uprostřed). Současná podoba domu (vpravo).
O důležitosti secesní budovy, která pochopitelně patří mezi národní kulturní památky, hovoří i poslední věta na pamětní desce: "Národe československý, jenž putuješ kolem této budovy, zůstaň po vždy pamětliv své velké revoluce a svatých povinností ke své svobodě."
Tak dostal Obecní dům do svých prostor již od svého počátku politicky štiplavou přísadu. Tak štiplavou, že právě tuto bronzovou desku servali za protektorátu nacisté a ani komunistům se o pár let později řada pamětních desek nelíbila, takže je zakryli.
Ostatně národní hrdost a jakési vymezení se vůči jiným národům, hlavně tedy Němcům, tím je secesní památka doslova prosycena. Na začátku dvacátého století totiž z centra Prahy začala velice rychle mizet česká kultura a srdce metropole stále více bilo "spíše v rytmu německého marše nežli české lidovky".
Po zbourání kasáren u Prašné brány se tak vlastně naskytla šance, jak tuto germánskou hegemonii narušit. A podařilo se. Na místě, které je pro Čechy významné tím, že zde koncem 14. století král Václav IV. zřídil svoji rezidenci zvanou Králův dvůr, se začalo v roce 1905 se stavbou Obecního domu.
Návrhy zpracovali dva významní architekti své doby Antonín Balšánek a Osvald Polívka. Ovšem ne všem se jejich poněkud "načinčaný" styl zamlouval. "Nejprve byl přijímán s rozpaky a kritizován, neboť již v době svého vzniku byl některými architekty jeho sloh považován za formálně zastaralý," řekl Vacek.
Na výzdobě se podílela tehdejší umělecká elita
Na mimořádné umělecké výzdobě se podílela většina významných osobností té doby. Z malířů je nutno jmenovat Mikoláše Alše, Alfonse Muchu či Maxe Švabinského. Figury na fasádě i uvnitř zase nesou stopy sochařského dláta Josefa Mařatky, Josefa Václava Myslbeka, Ladislava Šalouna nebo Bohumila Kafky.
Takto vypadala křižovatka před Obecním domem v 70. letech minulého století. Vpravo stojí dům U Hybernů.
Ovšem za sto let historie Obecního domu se ukázalo, že opravdu namále měl až v první polovině 90. let minulého století. Tu dobu památka již mnoho let chátrala. Nové poměry využili zahraniční restauratéři, kteří jako nájemci neměli sebemenší zájem do budovy investovat a pouze se orientovali na zisk.
Navíc se k Prašné bráně stáhli dealeři drog a Obecní dům ve své "uvadající" kráse získal mezi Pražany opravdu nelichotivou nálepku místa, kterému je lepší se vyhnout.
Až rok 1994 přinesl změnu. Památka se dočkala péče restaurátorů a řemeslníků, aby za tři roky odhodila lešení a zjevila se snad i krásnější než v dobách svého vzniku. "Mnoho stavebních chyb jsme odstranili, povedlo se nám realizovat řadu detailů, na které v roce 1912 nebyly peníze," vzpomínal před lety na opravy tehdejší ředitel a nyní poslanec František Laudát.
