Líbí, nebo nelíbí. To jsou dva výrazy, které odborníci v souvislosti s architekturou neradi slyší. Nicméně pro "obyčejného" člověka, který chodí po ulicích a vnímá architekturu okolních staveb zcela laickým pohledem, je to téma otevřené, ba celkem oblíbené.
Která stavba je nejošklivější?Hlasujte v anketě iDNES.cz |
Laika nezajímá, zdali je budova dostatečně úsporná, že zbytečně nezatěžuje životní prostředí či že má skvěle vyřešené vnitřní dispozice. A nezabývá se ani tím, zdali případná kritika zhorší mezilidské i profesní vztahy s kolegy, tak jak to bývá u architektů.
Přesto se MF DNES s otázkou, jaká je nejošklivější novodobá stavba v Praze, na architekty obrátila. A výsledek? Ačkoliv někteří nechtěli svého adepta z různých důvodů uvést, většina jich zmínila "dort" nebo také "růžový pařez na Želivárně". Za těmito přezdívkami se skrývá bývalý hotel Don Giovanni u stanice metra Želivského.
"Bezpochyby je ukázkou urbanistické necitlivosti a jistého pseudopojetí soudobosti. Obzvláště pohled zdálky je ,lahůdka‘. Ale mluvím z pozice obyvatele, který tuto architekturu vidí dennodenně a k srdci mu rozhodně nepřirostla," říká například profesor architektury Petr Urlich.
"Stavby, které jsou nešetrné ke svému okolí, narušují panoráma města, urbanismus a které mě naštvou vždy, když se ocitnu v jejich blízkosti, jsou dvě -archiv na Chodově a hotel Don Giovanni. Tyto stavby jsou skutečně příšerné," nebere si servítky architekt Jakub Fišer.
"Příliš hnusu na jednom místě"
Podobně kritičtí jsou k budově připomínající laskominu třeba i architekt Zdeněk Lukeš nebo Petr Burian. "Neadekvátní měřítko poškozující horizont, mizerná proporce, vyprázdněný fasádní formalismus. Zkrátka příliš silná koncentrace hnusu na jednom místě," kroutí hlavou Burian a odhaduje, že zrovna na této stavbě z 90. let se lidé z oboru zřejmě shodnou.
Velkým favoritem na vedoucí příčky o titul nejošklivější pražská budova je pak podle oslovených odborníků i dům Dopravního podniku v ulici Na Bojišti. Svou mohutnou tmavou fasádou vystupuje nad střechami vinohradských domů viditelně nešetrně, až sobecky. Ne náhodou se i on dočkal přívlastku pařez. "V Praze by mi nechyběl dispečink DP ze 70. let. To je ta černá bedna v panoramatu města," tvrdí třeba Lukeš.
Na seznam pak architekti zařadili ještě další pražské budovy. Například ředitelství Sazky ve Vysočanech, panelák v centru Braníka či bývalý Palác kultury u stanice metra Vyšehrad. "Ten bych zboural hned. Ale jedno se mu upřít nedá. Je v něm velký sál, který pro své koncerty využila řada světových umělců. Dylan, Cohen a Waits. Ti by nikdy nepřijeli hrát třeba do sportovní haly," zamýšlí se architekt Jiří Hák.
Samostatnou kapitolou jsou pak budovy, jež se svou podobou zcela vymykají běžné vizáži soudobé architektury, chcete-li mainstreamu. Třeba žižkovský vysílač či Tančící dům. Jedni je obdivují, jiní znechuceně zavrhují. I to je však úděl architektury. Vzpomeňme na začátky Obecního domu, jenž byl v době vzniku roku 1912 vydatně kritizován.
"Běh času pomáhá a formuje vztah a názor na architekturu, třeba Valdštejnský palác, kvůli němuž se zbouralo pár domů, ale kdo si na ně vzpomene?" přidává další příklad architekt Jiří Trojan. Některé stavby se podle něj stanou hezkými a cennými jen díky tomu, že měly to štěstí a nerozpadly se, i když v době vzniku byly poněkud nekvalitní.
Architekt: režisér, ne producent
Na závěr je nutné zdůraznit jeden důležitý aspekt, který u odsouzení kvality domů navádí k opatrnosti. Peníze. Málokterý architekt staví domy za své.
"Pytel s penězi většinou třímá někdo vzadu a ten nakonec rozhoduje, co bude a co ne. Ale ve výsledku se obvykle nadává právě autorovi. Tento stav je obdobný třeba ve filmovém průmyslu, režisér poslouchá a tančí dle peněz a mnohdy nápadů, které dostane od producenta, ale když se film nepovede, nadává se nejvíc režisérovi," dodává Trojan.
