„Srdce na dlani“ patří mezi nemnoho venkovních uměleckých děl a objektů, která připomínají období socialismu, nejen v Milovicích, ale v celém kraji.
„Lze říci, že pro ochranu památek z druhé poloviny minulého století je už pět minut po dvanácté. Řada míst, kam přijedeme, je zničená nebo přestavěná. Tato architektura strašně rychle mizí,“ popisuje obecný stav Šárka Koukalová z Národního památkového ústavu (NPÚ), která se zaměřuje na 20. století a architekturu z období socialismu.
Poslední kulturní památka z poválečné doby byla v Česku vyhlášena v roce 2007, od té doby nic.
Boj o boleslavský kulturák
Památkáři ve Středočeském kraji například aktuálně bojují za to, aby byl kulturní památkou prohlášen Dům kultury v Mladé Boleslavi, vystavěný v 60. a 70. letech podle návrhu architekta Františka Řezáče. Kulturák je dodnes v mimořádně autentickém stavu, samo město ale o zachování takového skanzenu socialismu nestojí a chce jej modernizovat.
Spor mezi památkáři a Mladou Boleslaví rozhodne ministerstvo kultury. To však objektům z druhé poloviny minulého století zatím příliš nepřeje.
„Jejich ochrana se strašně těžko prosazuje. U ministerstva kultury obvykle mají velmi malou šanci. Společnost ještě nechápe hodnoty, které tehdy vznikaly, a je proti tomu i velký politický tlak. Odborníci a památkáři si vzácnost této architektury už ale začínají uvědomovat. Je potřeba z tohoto období něco zachovat,“ upozorňuje Koukalová.
Výjimkou je společenský dům v Příbrami, který se stal na návrh města kulturní památkou v roce 2006. „Je to typické dílo socialistického realismu z přelomu 50. až 60. let od architekta Václava Hilského. Vzniklo jako taková ideologická protiváha Svaté Hoře,“ uvádí Koukalová.
Bez zajímavosti není ani dnes veřejnosti nepřístupný Dům důstojníků, který v Milovicích stojí od 70. a 80. let. Už letos v něm začne vznikat víceúčelové kulturní zařízení s kinem, divadlem a muzeem.
Jeho vnitřní prostory skrývají pozoruhodnou výzdobu, kterou chce město zachovat. Týká se to zejména unikátní nástěnné mozaiky od národního umělce Radomíra Koláře, jež údajně čítá až 400 tisíc kamenů, a originálního osvětlení.
Mozaika na odpis
Hůře je na tom v Milovicích v úvodu článku zmíněná venkovní mozaika, která se nachází na soukromé budově připravené k demolici.
„Dům je ve velmi špatném stavu, je proto nejlepší jej zbourat a místo něj postavit novostavbu. Osobně nemám ambici mozaiku nějak zachovávat, protože by s tím pro mě byly spojené velké náklady, byl by to dost drahý koníček,“ vysvětluje majitel domu Filip Sklenář.
„Nechci ale vystupovat v roli ničitele památek, pokud by město nebo někdo jiný uznal, že ji chce zachránit, tak jsem ochoten to řešit.“
Město o tuto mozaiku, která má neznámého autora i rok vzniku, zatím zájem neprojevilo, sám starosta ale její záchranu zvažuje. Přece jen, je to unikátní doklad historie Milovic a hodit by se mohla například budoucímu milovickému muzeu.
„Necháme zpracovat znalecký posudek na to, kolik by stálo mozaiku přemístit na jiný objekt či do depozitáře,“ slibuje starosta Milan Pour. Už teď je mu ale jasné, že přesunutí mozaiky není nijak snadný úkol. Nalepena je cementem přímo na zeď, takže by se muselo odsekávat jedno sklíčko po druhém. „Přenést celou zeď nejde, je křivá a z jedné strany v tak špatném stavu, že by se nám rozpadla,“ uvádí Pour.
Podle Tomáše Wintera, ředitele Ústavu dějin umění Akademie věd ČR, jehož specializací je mimo jiné umění 20. století a jehož MF DNES požádala o hodnocení mozaiky, by bylo vhodné skleněné dílo zachovat.
„Vznikla v určitém kontextu, do nějž patří a který podle mě výmluvně dokumentuje. Podobných realizací již není mnoho, proto si myslím, že by určitě neměla zmizet,“ domnívá Winter.
Mozaiky překvapily památkáře
Pro památkáře jsou dvě milovické mozaiky překvapením, tak jako pro řadu milovických obyvatel, kteří se o jejich existenci teprve dozvídají.
„O těchto mozaikách jsem nevěděl, ale určitě se na ně pojedu podívat. Žádný podnět na jejich vyhlášení památkou jsme nikdy nedostali,“ říká památkář Ivan Minář, který má na starosti nymburský okres.
Označit mozaiky památkou je podle něj ale v podstatě nemožné.
„Kulturní památkou lze prohlásit pouze celé objekty, nikoliv jen jejich části, a pokud jde o domy, v nichž se milovické mozaiky nacházejí, jsou samy o sobě odporné,“ vysvětluje památkář Minář.
Přese všechny nezdary se architektura z 60. a 70. let 20. století pomalu dostává ze stínu. V NPÚ vloni vznikla pracovní skupina, která se na objekty z této doby zaměřuje a zahájila první podrobný výzkum poválečné architektury.
„To zajímavé postupně vkládáme do památkového katalogu. Součástí toho budou návrhy na prohlášení kulturní památkou těch nejvýznamnějších objektů. Tato architektura patří k nejohroženějším,“ uzavírá Koukalová.
