„Jejich další zpracování by bylo energeticky náročné. Sklo, ze kterého jsou vyrobeny lahve, demižony i jiné nádoby, vydrží vysoké teploty nad 100 stupňů Celsia a je bytelné,“ představuje projekt bratří Jiřího a Vojtěcha Braunerových a Anežky Bzirské jeho další členka, Vendula Pavlíčková. Všichni mají svou práci a sklu se věnují jen jako koníčku.
Se svou dílničkou, která vypadá jako z 19. století, vyrážejí na trhy a pořádají také workshopy. „Rádi se účastníme akcí, kde je celý proces výroby přístupný návštěvníkům. Při takových příležitostech vzniká prostor pro diskuzi o recyklaci, o využití vodíkové technologie,“ popsala Pavlíčková.
Co vás vedlo více: recyklace, nebo nápad, že použité sklo má stále svou kvalitu?
Upřímně, byl to výdělek. Nulové náklady a z nich stoprocentní zisk. Samozřejmě to tak není, ale vidina na začátku byla zpeněžit to, co se vyhazuje. Vymezuju se vůči konzumu a s tím vlastně recyklace souvisí. Žiju v Praze a ta mě k tomu v myšlenkách nutí ještě víc. Je to rychlé město, lidi nakupují a vyhazují. Pořád dokola a všechno, boty, sedačky, potraviny i jídlo, kterého si sami uvařili tolik, kolik chtěli. Z toho všeho jde pár věcí ještě využít. A SRNA je vyústěním, přidává použitým věcem hodnotu.
Logo se srnou se sklem se nemusí všem lidem líbit. Už vám to někdo vyčetl?
Logo je vyústěním názvu, vtipné je, že to lidi, kteří nás vidí poprvé, vůbec nechápou, že je to vlastně zkratka - sklo, recyklace, nápad, alchymie. Myslím si, že všichni přemýšlíme zjednodušeně, takže to, že by zákazníci vnímali jakýsi konflikt názvu s produktem, nehrozí.
Základními produkty jsou misky, skleničky, whiskovky a vázy. Dá se tato sestava ještě něčím obohatit, někam posunout?
Posouvat se dá všechno a neustále. Je velmi moderní dělat věci netradičně. Udělat něco z něčeho, z čeho se to normálně nedělá. Sklo je tradiční materiál, jeho výroba je téměř dokonalá, tu neposuneme, ale třeba půllitr na pivo z neprůhledného skla, to je posun. Strhává pozornost, je velmi oblíbený. Teď máme v plánu stojánek na kartáčky. Velký prstýnek, ve kterém kartáček drží pákou, kterou sám vytváří. Taky jsme přemýšleli nad funerálními produkty. Když se totiž podíváte na hřbitovy, plastová stínítka na svíčky v červené barvě se příčí i mé babičce, která je kupuje jen proto, že žádné jiné k dostání nejsou.
Jak to funguje prakticky? Obcházíte restaurace, nebo vybíráte popelnice, abyste použité sklo mohli znovu využít?
Jsme dohodnuti se dvěma třemi bary, kde pravidelně sklo odebíráme. Je netíží, že by sklo museli vyhazovat, a my máme materiál. Klidně přejdeme ulici jen proto, abychom se nenápadně koukli, co stojí za láhve vedle kontejneru. Ještě máme soudnost, ale bojím se, že o ni přijdeme. (smích)
Jaká technika je k úpravě lahví od kořalky zapotřebí?
Naše dílna je malinká. Nejvíc místa zabírají lahve, demižony a zavařovačky naskládané od země až ke stropu. A pak už stačí jen malá pukačka. To je stroj vlastní výroby, kterým sklo pukáme. Je to stará točna od gramofonu, na kterou se láhev postaví, a vedle je nádobka s vodou. Z ní vede hadička k trysce, ze které hoří zapálený vodík, který vznikl rozložením té vody z nádobky na kyslík a vodík pomocí malého generátoru.
Kde nakonec končí výrobky vaší dílny? Jak a kde je prodáváte, nebo nabízíte?
Teď máme velkou radost, protože na konci listopadu jedeme na prodejní výstavu do Bruselu. Takže zatím končí v Evropě. Děláme skleničky a lustry do restaurací a barů, dárky k narozeninám, či nápady, s nimiž nás na našich stránkách nebo na Facebooku osloví. Už se chystáme na Vánoce. Jak na vánoční trhy, ale vyrábíme i mísy pro klienty jedné větší firmy. Sem tam během roku jedeme na trhy nebo se účastníme různých workshopů. Ona totiž ta pukačka přitahuje pozornost.
Jaký je o ně zájem? Dá se tím vůbec uživit? A co lokality mimo Prahu, kde asi nejsou podobným nápadům lidé příliš uvyklí?
Velký byznys to není. Tisíce za týden si tím nevyděláme, ale to ani nechceme. Máme stálou práci a tohle je koníček. Zatím nás srnění, jak tomu našemu vyrábění říkáme, baví a nechceme se hnát za tím, že by nás mělo živit. Uvidíme, zda se z koníčku stane i práce.
Zájem je, pomalu roste. A nejen o výrobky. Kromě pukání skla i na zakázku pískujeme. Takže píšeme pískem pod tlakem milé vzkazy nebo nápisy na cokoliv do 40 centimetrů výšky. Mimo Prahu jedeme přes léto občas na festival a jednou jsme vyrazili i do Brna udělat nějakou větší zakázku rovnou s pukačkou. No a výrobky samozřejmě republikou putují za zákazníky. Kamkoliv si přejou.
Jaký vlastně mají lidé ze Srny vztah ke sklu a jaké s ním mají zkušenosti?
Sklo je krásný ušlechtilý materiál a jak říká Jiří Brauner, je to materiál, který má paměť. Na jednotlivých kusech je vidět epocha, kdy vznikalo, je vidět jeho stáří a opotřebovanost, ale zároveň trvanlivost. Šrámy neumyjete, skleničku nespálíte. My ty příběhy, které by skončily v popelnici, necháváme dál probíhat a žít.
Kdo všechno za Srnou vlastně stojí a co v ní má kdo na starost?
Jiří a Vojtěch Braunerovi, Anežka Bzirská a já, přičemž Jiří stojí za technologií a nápadem. Dokáže vymyslet cokoliv a nebojí se těch nových přístupů. Z vody vytvoří oheň za pár vteřin a jeho snem je šít z látky z pavoučího vlákna dámské spodní prádlo. Vojtěch je druhou půlkou, někdy druhou třetinou nebo třetí čtvrtinou. To záleží na tom, co se zrovna chystá. Oni dva jsou stálí a pak je tu Anežka, která dělá kreativní zázemí, no a já zařizuju to, co se dá, co je potřeba.
Jaký máte názor na podobné manufakturky? Znáte lidi z branže nebo potkáváte se s podobně zaměřenými nadšenci na trzích?
Praha je plná lidí, kteří se snaží vydělávat si svými koníčky a nechodit do klasické práce na osm a víc hodin denně. Takže se potkáváme na trzích s drobnými prodejci čehokoliv. Jednou jsme měli stánek vedle slečny, která prodávala háčkované berušky. To se pak tajně oba bratři sází, kolik toho za den prodá. Slyšeli jsme samozřejmě o lidech, kteří sklo řežou žhavým drátem, různě je nahřívají a ochlazují. Na to máme názor jasný: pukačka je pukačka.
