Ředitel zařízení Matěj Lipský se plácnutím ruky zdraví s usměvavou vozíčkářkou Jiřinkou. Z druhé strany se k němu bouřlivě hlásí Ondra, bubeník zdejší kapely Kabrňáci. "Muziku mám rád a nejraději Olympik. A taky dědečka pana ředitele," referuje Ondra. No bodejť ne.
Slavného herce Lubomíra Lipského tady znají a milují snad všichni. "Děda s námi totiž spolupracuje. Namluvil například úvod k písničce na cédéčku naši kapely Kabrňáci. A natočili jsme spolu videoklip," vysvětluje vnuk zdejší oblibu Lubomíra Lipského.
Matěj Lipský (38)
|
Když předloni vyhrál konkurz na ředitele, znal skoro všechny klienty jménem, zato zdaleka ne každého zaměstnance. "Pobavilo mě, když mně pak klienti chodili radit, kdo jaký je a koho mám vyhodit," usmívá se mladý ředitel, který v Tloskově léta působil jako muzikoterapeut.
Bubnování zlepší motoriku
V dětství sice v divadle pár rolí odehrál, časem se ale vyhranil jiným směrem. Vystudoval psychologii a speciální pedagogiku, nakonec ho co by aktivního hudebníka oslovila muzikoterapie.
"V Česku tento obor donedávna nebylo kde studovat, takže jsem měl dvě cesty - buď se mu budu učit v zahraničí, nebo vytvořím vzdělání u nás sám. S ohledem na rodinu jsem zvolil druhou cestu," popisuje Matěj Lipský, spoluautor učebnice Základy muzikoterapie.
V oboru, který v sobě podle něj skrývá velké možnosti, si vytvořil vlastní postupy. Není to tak, že hudba může něco vyléčit. Její využití musí být vždy podřízeno terapeutickému záměru. Buď rehabilitaci, nebo psychoterapii.
"Naši klienti mají třeba postižení rukou, kolikrát se nemohou ani najíst. My jim tu ruku pomocí hry na bubny rozhýbáme, takže časem dokážou chytit lžíci a nabrat jídlo. Nebo si třeba vyčistit zuby. Vylepší to jejich celkové sebepojetí. Pomocí psychoterapie zase můžeme pracovat třeba s agresivitou, kterou si - zjednodušeně řečeno - klient může prožít a vybít na velikých bubnech," vysvětluje osmatřicetiletý Matěj Lipský.
Páry mohou žít spolu
Drží trend velmi otevřeného zařízení, který tři desítky let uplatňoval jeho předchůdce Antonín Dušek. Režim odpovídá skutečnému životu. Návštěvy sem mohou kdykoliv, veškeré programy pro klienty jsou dobrovolné. Na koncerty přicházejí obyvatelé vsi.
A když se dva klienti zamilují, umožní jim být spolu. "Pracujeme i se sexualitou postižených, tím nemyslíme pouze sexuální soužití, ale především plnohodnotné naplnění mužské a ženské role. Vysvětlujeme jim rizika a poskytujeme jim podporu," vysvětluje ředitel.
V Tloskově se neřeší, jestli je někdo autista, na vozíku, nebo nevidomý. Jako šestatřicetiletá Míša a osmatřicetiletý Radek. Oba nevidomí, spolu bydlí skoro dva roky. Jiskra mezi nimi přeskočila v kapele Kabrňáci. "Já tam zpívám a taky ráda pracuji v textilní dílně, Radek zase hraje na klávesy a baví ho keramika," referuje hovornější Míša.
Keramickou dílnu v centru vede už dvacet let Helena Zavadilová. "Po mateřské jsem v okolí marně hledala zaměstnání. Nikdy předtím jsem keramickou dílny neviděla ani z rychlíku, ale když mi tu práci nabídli, kývla jsem," líčí žena. Dnes by neměnila.
Desku nahrával i starosta
Domov pro lidi se zdravotním postižením je koncipován na způsob rodin, kde obývák a kuchyň obklopuje několik většinou dvoulůžkových a jednolůžkových pokojů. Platí, že čím větší postižení, tím kvalifikovanější musí být personál. Asi pětinu klientů se daří zaměstnat na běžném trhu práce. Roznášejí noviny, pomáhají v kuchyni nebo na farmě. Ve skleníku si pěstují zeleninu. A pak je tu ještě farma se zvířaty.
Sociální pracovnice Martina Synovcová přivádí k rampě čtrnáctiletou klisnu Ladu, aby na ni mohl každý snadno nasednout. "Chováme také třeba králíky a morčata. Klienti nám s ošetřováním zvířat pomáhají," říká žena.
Centrum sociálních služeb v Tloskově
|
Zařízení je největším zaměstnavatelem v okolí a symbióza s obcí funguje k oboustranné spokojenosti. "Starosta Neveklova, pod který Tloskov patří, je také muzikant. Dokonce nám nahrával desku," libuje si Matěj Lipský.
Lubomír Lipský svého vnuka chválí. Dokonce odsouhlasil projekt internetového rádia, který teď v centru s klienty připravují.
"Mám vyzkoušené, že když mi děda nějakou aktivitu posvětí, vždycky to vyjde. Vždycky mu říkám různé nápady a když něco označí za blbinu, jdu od toho. O internetovém rádiu ale prohlásil, že je to vynikající nápad," podotýká mladý ředitel už na zahradě vinohradské vily, kde rozvětvená rodina Lipských bydlí.
Být sám sebou
Matěj nesouhlasí s vžitou představou, že rozumově handicapovaní lidé zvládnou jen manuální práci. Plánuje, že už brzy začnou s podporou zaměstnanců sami vysílat. Na web se umístí přehrávače a hudbu budou prokládat rozhovory se známými lidmi. Už pro ně vymýšlejí otázky.
Je nasnadě, kdo bude první oslovenou celebritou. Lubomír Lipský ve svých jednadevadesáti ještě hraje a hned ve třech divadlech. Také on má blízko k hudbě. V mládí hrával na saxofon, klavír a pozoun, jak ostatně předvedl v seriálu Tři chlapy v chalupě. A udivuje ještě jinak. "Na mobilu píšu esemesky a moji tři vnuci mě učí i s internetem. Ale musí postupně, protože hlava už není, co bývala," usmívá se herecká legenda.
Jeho vnuk trošku lituje, že dědečka nevtáhl do svých hudebních projektů víc a dříve. Na vysoké škole si nepomyslel, že bude jednou pracovat právě s mentálně postiženými. Dnes zaujatě líčí, jak ho tito lidé na oplátku obohacují.
"Učí nás být sami sebou, protože si na nic nehrají. Nestylizují se. Naši klienti jsou přirození a jak říká můj kolega, uzdravují svět kolem sebe," dodává Matěj Lipský.
