Říkáte, že jste známá osoba, přiznám se, že jsem o vás až do „Pelhřimova“ neslyšela. Vyprávějte o sobě.
Jsem řezbář, houslař. Ovšem od 80. let 20. století jsem věděl, že uměním se nedá uživit, takže jsem celý život pracoval jinak a jinde. Deset let jako vedoucí provozu v divadle S. K. Neumanna, pak jsem dělal požárního technika, pak v uměleckém tisku, 17 let v recepcích, vždycky jsem si vydělal na chleba a na to, abych mohl tvořit.
Tvořit housle?
K těm jsem se dostal později. Ve třiceti letech jsem se zamiloval do řezby. První vyřezaný reliéf byl takový amatérský, druhý už lepší a třetí už vysoce profesionální. Většina byla nějak spojená s hudbou. Ale nikdo mi nevěřil, že jsem to dělal já.
Housle, které létají s vlastní letenkou. Mezi zavazadla nikdy, říká Ženatý |
Komu jste výtvory ukazoval?
Nejdřív kolegům. Říkali: „Nekecej prosím tě, to sis koupil a teď se tady tím vytahuješ!“ Byl jsem nešťastný jako šafářův dvoreček. Ale pokračoval jsem, a když jsem měl reliéfů šest, tak jsem vyrazil z Tachova, kde jsem tou dobou žil, do rodné Prahy.
Ukázat to doma?
Ne, jednomu profesorovi umění. Jako malý kluk jsem totiž rád zlobil jednoho pána. Měl jsem takovou kudličku a učil jsem se s ní házet do dřeva. On mě sledoval z okna, pak vyšel ven a povídá: „Pojď sem, víš, co to je za dřevo? To jsem objednal až z Brazílie. A představ si, že my z toho tady ve škole děláme sochy.“ Vzal mě dovnitř a ukázal mi své studenty a jak tvoří.
A tím to ve vás tehdy zapálil?
Vůbec ne. Opravdu jsem s tím začal, až když mi bylo těch třicet. Rozhodl jsem se, že půjdu právě za ním, aby mi to zhodnotil.
Vzpomněl si na vás po letech?
Já tam přišel a na dveřích parte. On mi před pár dny umřel.
A co jste dělal?
Bylo devět ráno, byl jsem ubrečený. Rozhodl jsem se projít Staroměstským náměstím, a že se budu toulat, než mi pojede vlak zpátky do Tachova. Jdu k radnici a tam jsem zavítal na výstavu. Zkrátím to, měl jsem štěstí, poznal jsem na ní jiného profesora umění.
To jste měl vážně štěstí...
Osud, když to chce, tak nemusíte nic dělat, ono to přijde samo.
A ten vám práci zhodnotil?
Považoval mě za studenta toho zemřelého profesora, když jsem zmínil, že jsem za ním měl namířeno ke zhodnocení. Mou práci ocenil a ptal se, jak dlouho se řezbářství věnuji. Odpověděl jsem, že půl roku. „Jeden kus?“ ptal se. Já na to, že ne, že všechny. A on se ptal, co jsem dělal předtím. Říkám, že nic, že jsem začal tímhle kusem, tenhle je druhý, třetí... A že jsem chtěl jen vědět, jakou to má úroveň, jestli má cenu pokračovat.
Posvětil vám to?
Zavedl mě ještě za svým přítelem, tam proběhlo stejné kolečko prvotní nedůvěry, ale pak řekli: „Hochu, jestli u toho vydržíš, tak za pět let z tebe bude nejlepší řezbář v Evropě.“
A vydržel jste...
A ne 5, ale rovnou 30 let! Aniž bych prodával.
Studenti ze sedmi zemí vyrábějí v chebské houslařské škole hudební nástroje |
Za těch třicet let jste nic neprodal ani jste nikde nevystavoval?
Samozřejmě jsem sem tam někomu něco udělal na zakázku. Když například vznikalo sídliště Dolní Měcholupy, oslovil mě kamarád architekt a požádal mě o reliéfy na výzdobu. Tak jsem je udělal a po revoluci je osadili. Ale podívat jsem se tam nikdy nebyl. Později jsem zašel do právě postaveného Discolandu, optat se, jestli by něco ode mě nechtěli.
Chtěli?
Zrovna tam byl Ivan Jonák, majitel. A řekl mi: „No, je to tu samý mramor, tak bychom to mohli zateplit.“ Měl jsem s sebou na ukázku dřevěný reliéf a on mi za něj dal na místě 50 tisíc. Ale tím to nekončilo.
Co si přál dál?
Povídal, že jsem úžasný řezbář a že má už dlouho jedno přání: „Čurající holku. Dám vám, kolik si řeknete.“ Nejdříve jsem to odmítnul, ale přemluvil mě. Přinesl jsem dřevěnou sochu a řekl: „Je jako víla, má zasněný oči... To já nechci. Z těch očí musí něco vyzařovat!“
Tak jste předělával oči?
Ne, řekl jsem, že to už opravdu neumím. A on na to: „To nevadí, vím, kdo to udělá.“ Ale sochu si vzal, zaplatil mi a pak tu to udělal někdo jiný.
Prozradíte, kolik jste si řekl?
Já jsem si zapřeháněl, řekl jsem 170 tisíc a on mi je dal.
Řemeslo po něm nemá kdo převzít. Houslař Vávra z Prahy bude poslední z rodu |
Vaše dřevěné plastiky má prý i iluzionista David Copperfield....
Pár věcí ode mě má. Kamarádova dcera s ním kdysi žila a on mu je vozil jako dárky. Dělal jsem tehdy židovskou tematiku, to se Copperfieldovi líbilo.
A jak došlo na housle?
Jednou přišla paní, že slyšela, že jsem moc šikovný řezbář, který dokáže udělat úplně všechno. Chtěla, abych vytvořil housle z jejího obrázku, že má jít o narozeninový dárek pro manžela houslistu.
To byly nějaké vyfantazírované?
Ano, kresbička neexistujícího nástroje. Jenže z nich sešlo, protože mi nedokázala popsat, jak mají vypadat z dalších stran. Řekl jsem, že na zkoušku tedy načrtnu deset návrhů, ať si vybere. Ale to odmítla, že už by šlo o můj návrh a ne její.
Tak vás aspoň přivedla na nápad?
Hned ne. Mně to nedalo a stejně jsem pro ni těch deset nákresů housliček udělal. Zavolal jsem jí, ať se přijde podívat, ale řekla: „Nepůjdu, ono by se mi to mohlo líbit.“
Co jste s nimi tedy dělal?
Já měl takový vztek, že jsem návrhy zahodil a vztekal se tři měsíce. Až pak si říkám, ty jsi nenormální, na něčem pracuješ měsíc a pak to zahodíš? Zkus aspoň jeden kus, jak to bude vypadat!
A stal se z vás houslař...
Chytlo mě to. Když jsem měl sedm kusů houslí, nechal jsem si je patentovat. To bylo asi v roce 1995.
České fanynky byly cudné, to Japonky běhaly za vlakem, líčí virtuos Hudeček |
Kdy jste vešel ve známost?
To díky mému kamarádovi Josefu Klímovi (televizní reportér, pozn. red.), kterému se housle tak líbily, že o nich natočil reportáž, kterou odvysílali sedmkrát. Týden nato mi volala australská televize.
Jak na vás přišla?
V londýnském hotelu viděli reportáž Pepy Klímy. Točili o vynálezech, které přesahovaly rámec 21. století a jeden díl byl i o mně.
Jak jste dokázal, aby housle vážně hrály?
Půl roku jsem se trápil se sháněním rezonančního dřeva, než mi došlo, že to řešit nemusím, když budou elektrofonické, dostaly pod kobylku snímač.
Co pro vás znamená úspěch v Pelhřimově?
Promo.
Budete dělat další housle?
Už asi ne. Nejsem na tom moc dobře zdravotně, fyzická práce je náročná. Radši bych celou kolekci prodal. Ale ne jednotlivě. Je to světová rarita, proč to rozdrobovat?
