U stolu spolu sedí Ukrajinka, Čech, Egypťan a Američan. Neřeší ani uprchlickou krizi, ani válku na Ukrajině. Všechny problémy světa jdou v neděli odpoledne stranou.
To se totiž v anglické kavárně Globe nedaleko Karlova náměstí scházejí lidé ze všech koutů světa, aby si u kávy procvičili jazyky, poznali nové lidi i jiné kultury. A někteří z nich tvrdí, že díky tomu se už naučili nový jazyk, zadarmo a bez gramatických drilů.
Fotogalerie |
„Chodím sem už půl roku a za tu dobu jsem se naučil mluvit anglicky,“ říká Jiří, který dochází pravidelně a vyučuje tu také češtinu. Vše začíná ve tři hodiny odpoledne. Každý nově příchozí nahlásí, jak se jmenuje, odkud pochází a jaký jazyk si chce procvičit.
Organizátor Vojtěch, který celou dobu hlídkuje u vstupu, jej poté nasměruje ke stolu, na kterém leží vlajka příslušného státu. Poté už si stačí sednout, seznámit se s ostatními, a konverzace může začít.
Ačkoliv přicházím už deset minut po třetí hodině, anglicky hovořící stůl je úplně zaplněn. Napočítám kolem něj asi dvacet lidí a jdu zkusit štěstí ke stolu s českou vlaječkou. Sem si po chvíli nesměle přisedá asi pětadvacetiletá Francouzka Cynthia. „Umím jenom trochu česky,“ vysvětluje na úvod.
V Česku žije od června, její tatínek odsud pochází. Pracuje v Libuši jako laborantka a momentálně provádí pokusy na myších. V Praze vystačí s angličtinou, ale když vyjede mimo hlavní město, například do Velkého Meziříčí, kde má chatu, má problém se dorozumět. „Tady ale v pořádku. Ale musím snažit,“ dodává svou češtinou s úsměvem.
Gramatika u německé vlajky
Zatímco u italského stolu vesele konverzuje trojice mladých lidí, na německé frontě to vypadá důležitěji. „Oni to berou dost zodpovědně, jsou asi jediný národ, který zde skutečně vytahuje kartičky s gramatikou a lidi se snaží učit,“ vysvětluje Jiří. Organizátor Vojtěch mezitím s úsměvem na tváři stále vítá nově příchozí, kterých je po čtvrté hodině asi osm desítek.
Kam za konverzací v cizím jazyce zdarma
|
Dříve tolik lidí nechodilo. „Tuto akci jsem založil před více než dvěma roky. Inspiroval jsem se v Berlíně, kde už podobný koncept existoval. Chtěl jsem, aby lidé, kteří si o víkendu chtějí zlepšit cizí jazyk, věděli, kam mají přijít,“ vypráví Vojtěch.
Z počátku chodil pouze on a pár jeho přátel, ale postupně se začali lidé přidávat a dnes už není výjimkou, že na každé setkání chodí přes sto účastníků.
Vojtěch tak u sebe pokaždé nosí objemný balík vlaječek národností, jejichž jazykem už se na setkání mluvilo. Kromě angličtiny, němčiny či francouzštiny se také často hovoří rusky, italsky a výjimkou není ani turečtina či severské jazyky.
Lidé jsou k sobě vstřícní, nikomu se neposmívají například proto, že si přisedne k někomu, jehož jazyk neovládá.
Proto se i já rozhodnu zapojit do konverzace s Polákem Lukášem, který v Praze bydlí i pracuje a česky už umí víceméně plynule. Já ho poučuji o české kinematografii, on mě na oplátku naučí několik polských slovíček. Lukáš je tu poprvé jako já, ale někteří návštěvníci se vracejí pravidelně každý týden.
„Asi zhruba polovinu lidí, kteří tu dnes jsou, tvoří ti, kdo chodí stále. Přijít sem může každý, jediným nepsaným pravidlem je dodržovat jazyk stolu, u kterého se sedí,“ říká Vojtěch.
Nebojte se, jsou tu krajani
Některým lidem může dělat problém přisednout si k cizím lidem a začít s nimi konverzovat. Pokud tyto zábrany nepomůže rozpustit uvolněná atmosféra, pak je dobrou strategií sednout si k ostatním Čechům.
„Chtěla jsem si přisednout k Angličanům, ale bylo plno a jiný cizí jazyk neumím. Tak jsem si sedla k Čechům. Po chvíli k nám začali chodit ‚zahraňáci‘. Bavilo mě učit je česky a ani mě nemrzelo, že jsem nedostala šanci si dnes procvičit angličtinu. Tak třeba příště,“ říká čtyřiadvacetiletá Veronika, která sem přišla poprvé a určitě se prý vrátí.
Akce má oficiálně končit v sedm hodin večer, kdy vyprší i rezervace. „Už jsme to tu ale protáhli až do noci,“ říká Jiří.
Komu by se také chtělo domů od skvělé party lidí a rodilých mluvčích, kteří jsou ochotni naučit vás jazyk zadarmo. Sama odcházím s dobrou náladou, a kdyby se mě někdo polsky zeptal, kudy na Václavák, tak už vím, co mám odpovědět.
