Ke koloritu pražského letiště za komunismu patřilo vítání zahraničních...

Ke koloritu pražského letiště za komunismu patřilo vítání zahraničních delegací, nejvyšší sovětský představitel Michail Gorbačov přiletěl v dubnu 1987. | foto: Petr MatičkaČTK

Při vítání „papalášů“ se provoz na Ruzyni zastavil, dnes je několikanásobný

  • 19
Provoz na pražském ruzyňském letišti se za posledních třicet let změnil k nepoznání. Čím méně oproti dnešku si mohli cestu vzduchem dovolit „běžní smrtelníci“, tím větší pozornost se věnovala návštěvám státníků. A na letišti se kvůli nim zastavil provoz.

Státní návštěvy do Československa v osmdesátých letech pochopitelně mířily zejména ze zemí východního bloku.

Některé sice dorazily vlakem, jako tomu bylo například roku 1984 v případě severokorejského vůdce Kim Ir-sena, ale ostatní většinou přicestovali letecky na tehdejší Letiště Praha-Ruzyně.

A v Televizních novinách tehdejšího prvního programu se to neobešlo například bez předčítání dlouhých seznamů všech členů uvítacích delegací.

„Přivítali je generální tajemník ústředního výboru Komunistické strany Československa prezident republiky Gustáv Husák, předseda federální vlády Lubomír Štrougal a dále soudruzi Karel Hofman, Alois Indra, Milouš Jakeš, Antonín Kapek, Josef Kempný, Josef Korčák a tak dále.“

Zatímco zpravodajští redaktoři díky kopírování téměř stejných seznamů s delegacemi měli méně práce, na letišti se pracovníci mohli sedřít. Kvůli návštěvám se musel letový provoz zastavit na dvě hodiny, některé lety se proto odkláněly na jiná letiště, jiné se pozdržely. Frekvence návštěv přitom byla velmi častá.

„Tady se dveře netrhly, každou chvíli k nám někdo důležitý přiletěl a souvisely s tím samozřejmě i speciální kontroly. A jednu dobu se dokonce návštěvy na letišti vítaly speciálními salvami z kanonu,“ říká Lubomír Dudáček, někdejší generální ředitel České správy letišť.

„Přišli lidé z Veřejné bezpečnosti a museli jsme s nimi projet přistávací dráhu a vysílačkou jsme hlásili, jestli vše je, nebo není v pořádku,“ popisuje Dudáček, jak také přípravy před příletem zahraničních hostů probíhaly.

Dnešní podmínky se přitom podle něj nedají srovnávat, a i velmi významné státní návštěvy tak přistávají za běžného letového provozu. Také komunisté ale měli způsob opatření odstupňovaný.

„Pochopitelně se nestřílely salvy, když přiletěl jen nějaký ministr. Ty byly výsadou jen pro hlavy států,“ říká bývalý letištní ředitel.

Osudový rok 1968

K prvním velkým úkolům na Ruzyni pro Dudáčka patřilo v roce 1968 stěhování provozu ze starého letiště, na současné místo, kterému se dnes souhrnně říká Sever. Tehdy přitom byla jen odbavovací hala na místě Terminálu 1, Terminál 2 byl dokončen až v roce 2006.

Třetí terminál dnes slouží pro soukromé lety a čtvrtý je také na starém letišti pod správou ministerstva obrany. Jeho služby využívají například diplomaté a politici.

Zdeněk Fridrich za minulého režimu pilotoval letadlo s Gustavem Husákem i...

Zdeněk Fridrich za minulého režimu řídil letadlo s Gustávem Husákem i francouzským prezidentem Françoisem Mitterrandem a později byl známý jako pilot Václava Havla či zlatých hokejistů z Nagana.

S kým jste létal?
Byl jsem u letecké správy ministerstva vnitra. Od začátku jsme měli na starosti přepravu politiků.

Takže jste letěl třeba i s tehdejším prezidentem?
Gustáva Husáka jsem vezl jen jednou do Bratislavy. Létali s ním spíš služebně starší kolegové, ale například jsem byl v Alžíru s místopředsedou vlády Lubomírem Štrougalem a do Bratislavy jsem v rámci státní návštěvy převážel francouzského prezidenta Françoise Mitterranda. Tehdy totiž bylo ve zvyku, že na vnitrostátní lety využívali státníci domácí letadla. Jeho stroj nás na Slovensko doprovázel prázdný.

Které stroje jste využíval?
Začínal jsem na licenčně vyráběných iljušinech, které u nás měly označení Avia 14. Bylo to dvoumotorové vrtulové letadlo pro 40 cestujících.

 Jak dříve probíhal výcvik?
Býval často i v továrnách, já jsem dokonce byl v roce 1980 asi tři měsíce v Uljanovsku.

Jaké to tenkrát v Sovětském svazu bylo?
Dnešním pohledem strašné. Na jednu stranu měli takový ten velmocenský postoj, na druhou stranu nám nevěřili, že u nás do každé vesnice vede asfaltka.

A co školení?
Musím přiznat, že Tu-154 jsem tam poznal dokonale, do posledního šroubku, žádné další letadlo už jsem tak dobře neznal. U Američanů jsme se na boeingy učili už jen na počítačích a letadlo jsme viděli poprvé až po skončení kurzu. Podobné to bylo s letáním na tryskáčích Challenger. Rusům trenažéry nefungovaly, hned se proto nasedlo do letadel bez pasažérů.

Rok 1968 byl pro Dudáčka nabitý událostmi. Po stěhování letištního provozu odcestoval na dovolenou v Bulharsku. A zrovna v té době invazní letadla patřila k prvním, která otestovala nové přistávací dráhy.

„Letiště bylo dočasně pod sovětskou vojenskou správou a vojáci nejprve začali přistávat do běžného provozu, který byl nakonec přerušen,“ dodává s tím, že by nikdy nechtěl být v kůži svých kolegů.

„I po invazi jsem pořád patřil k technickému oddělení. A i když přišly například různé čistky, tak jsem zůstal v oddělení nestraníků. A byl určen pouze jeden komunista, aby nad námi měl dozor,“ vysvětluje bývalý ředitel z Ruzyně.

Doba listopadové revoluce byla podle Dudáčka méně turbulentní než invaze z roku 1968. „Změny přišly až v roce 1990, kdy bylo letiště vyčleněno z ČSA a to z ekonomických důvodů i kvůli rozdílnosti činností, kompetencí a odpovědnosti,“ dodává pamětník.

Po revoluci také se také začal pomalu měnit letový provoz – začal nabírat na intenzitě a také odstartovala výměna letadel. Roku 1989 ČSA létaly s ruskými Tupolevy Tu-134 a hlavně s Tu-154. Teprve roku 1992 se postupně začalo přecházet na airbusy a ruské stroje začaly ztrácet svou převahu.

„V té době jsem měl na starosti oddělení majetku letišť, a také u nás začaly vznikat první soukromé letecké společnosti. Létalo doslova vše, co bylo k dispozici,“ říká Dudáček.

Obři z oblaků

Ale i za komunismu bylo v Ruzyni na co koukat. Navzdory izolaci Československa ve východním bloku zavítal do Prahy například v roce 1986 z Británie nadzvukový Concorde.

A zajímavosti přilétly i z Východu – například dodnes největší nákladní letadlo světa Mrija se sovětským raketoplánem Buran. Ten na hřbetu obřího stroje do české metropole zavítal v červnu 1989 při cestě z Paříže.

Všechny tyto „atrakce“ přilákaly tisíce Pražanů, kteří se na obry přišly podívat. V té době se přitom ještě nemluvilo o spotterství, tedy fotografování letadel, i když možná už tehdy do Ruzyně předchůdci spotterů zavítali.

Spotteři na pražském letišti v současnosti vytipovali několik míst a personál vychází spottingu vstříc. Letiště jim vytvořilo vyhlídková a fotografická místa na navršených a zatravněných prostorech. Fotit letadla lidé mohou také z otvorů v oplocení nebo využít speciální fotoexkurze, které letiště pravidelně pořádá.