Váš denní program je opravdu nabitý. Škola v Hradci, práce v Praze a tréninky v Rakousku. Jak se tohle všechno dá stihnout?
Já bych asi nemohla jen tak sedět a čekat. Mám to takhle odmalička. Od čtyř let jsem dělala gymnastiku, na základní škole jsem už jezdila na závody. Všechno šlo dobře až do dvanácti, kdy jsem musela na operaci páteře. Doktoři mě "trochu víc řízli" a dopadlo to tak, že jsem na místo domů jela rovnou do rehabilitačního ústavu. Řekli mi, že už nikdy nebudu chodit. Ve dvanácti docela šok.
Co vám v prvních týdnech, měsících nejvíc pomohlo?
Na začátku bylo všechno těžké. Najednou nemůžete na procházku, nemůžete do lesa, nemůžete skoro nic. Až postupně si hledáte nějaký směr, jakým jít. Hodně mi pomohli rodiče, hlavně díky nim jsem se jakž takž vrátila k tomu, co mě bavilo.
Jaké byly reakce spolužáků?
Já jsem vlastně nešla do stejné školy, jako před operací. Rozhodla jsem se, že zkusím biskupské gymnázium. Nikdo tam neřešil, že jsem na vozejku. Možná je to tím, že tahle škola je hodně zaměřená na to, že vnímáte i jiné věci než sám sebe a tolerujete se navzájem. Vede vás k tomu, že je dobré dělat něco pro ostatní, kteří to potřebují. Párkrát do roka jsme pracovali jako dobrovolníci. Pár hodin, to zvládne přeci každý.
Co přesně jste na škole podnikla?
Každý rok jsme pomáhali na různých charitativních akcích. Když jsem byla v prváku tak jsme se spolužákem dělali výzkum o tom, zda u nás v Hradci Králové jsou školy pro handicapované studenty. Obvolali jsme jich skoro třicet, pět ředitelů nám tvrdilo, že u nich je všechno bezbariérové. Šli jsme se podívat, jak je to ve skutečnosti a rychle jsme zjistili, že realita je jiná, než říkají. Třeba jeden ředitel nám tvrdil, že má nájezd pro vozíčkáře. Byl to ale jen kus dřevotřísky, přehozený přes schody. Stěží jsem tam vyjela, ale on mi řekl, že to úplně stačí, protože ten jejich vozíčkář je hubený, tak to zvládne... Tohle mě štvalo, vždyť často stačí pár úprav a škola by mohla přijmout děti na vozíčku. Sepsali jsme jednoduchý manuál pro školy. A výsledek? Před rokem jsme tam volali, nic se nezměnilo.
Hvězdný bazar pomáhá vozíčkářůmVýtěžek z prodeje originálních dárků z Hvězdného bazaru je věnován občanskému sdružení Česká asociace paraplegiků - CZEPA, které pomáhá vozíčkářům po poškození míchy ke včasnému řešení jejich nepříznivé situace, motivuje k rychlé integraci a pomáhá v místě jejich bydliště. Sdružení vychází z přesvědčení, že člověk na vozíku může a má právo žít kvalitním a aktivním životem - v rodině, v zaměstnání, s volným časem vyplněným zájmy a koníčky, stejně jako všichni ostatní lidé bez handicapu. |
Kromě studia na vysoké škole teď máte i další aktivity. Co vám zabírá nejvíc času?
Určitě lyžování. Jezdím obří slalom na speciálně upravené lyži, říká se jí monoski. Jsem jediná v republice, tady žádná velká podpora tohoto sportu není. Snažím se to všechno stíhat, i když je to náročné časově i finančně, ale žene mě to dopředu. Každý den se dokopat, v sedm ráno jet nahoru a pak celý den trénovat, ale mě to prostě baví. Pořád je co zlepšovat. Teď jsem si ještě přibrala práci pro neziskovou organizaci. Jmenuje se Česká asociace paraplegiků – CZEPA.
Proč jste si vybrala právě tohle sdružení?
Líbí se mi, že představují vozíčkáře, kteří jsou aktivní. Není to takový ten styl: my jsme chudáci na vozejku, pomozte nám. To nemám ráda, nepůjdu přeci někam žebrat jen kvůli tomu, že nemůžu chodit. Ředitelka sdružení CZEPA Alena Jančíková dělá různé projekty, které představují život vozíčkářů. Během pár let zorganizovala několik výstav, charitativních aukcí a nedávno otevřela Hvězdný bazar, je to charitativní obchod v centru Prahy. Otevřeli jsme před týdnem, prodávám tam třikrát týdně.
Co přesně nabízí?
Alena tenhle obchod vymyslela se Sylvou Kollerovou, manželkou Davida Kollera. Už dva roky snily o tom, že vytvoří prostor, kde můžete něco originálního koupit a zároveň podpořit aktivity CZEPY. Máme u nás úžasné kousky, které nikde jinde neseženete. Třeba dres Petra Čecha, kytaru Davida Kollera nebo kabelku od Heleny Vondráčkové. Každá věc je originál, s podpisem konkrétní osobnosti. Teď máme sto šedesát kousků a přibývají stále další. Je vidět, že to celebrity zaujalo a že nás chtějí podpořit. A pro fanoušky je to skvělá možnost, jak získat něco výjimečného.
Projekt Think BigThink Big je celoevropský program skupiny Telefónica, který pomáhá na svět nápadům mladých lidí, kteří chtějí něco vytvořit nebo změnit ve svém okolí. Mladým lidé získají pro realizaci projektů nejen potřebou finanční podporu, ale i vzdělání a telekomunikační vybavení.  V ČR řídí program Think Big Nadace Telefónica a ročně tak podpoří přes 300 projektů. |
Bylo složité sehnat na takový projekt finance?
Hodně nám pomohl Karel Schwarzenberg, podporuje nás dlouhodobě, protože sám ví, jaké to je mít v rodině vozíčkáře. Jeho žena si poranila páteř. Velkou pomoc máme z Nadace Telefónica. Díky podpoře z programu Think Big jsme mohli vytvořit moc pěkný interiér. Je funkční pro nás vozíčkáře a zároveň je zábavný. Designér Honza Jiránek je taky vozíčkář a ví, co všechno potřebujeme. Pomáhala mu mladá architektka, Pavlína Sasínková. Oba se na tom dost vyřádili. Nejlepší je asi kladkostroj uprostřed obchodu. Oblečení visí u stropu na ramínkách. Jedním tahem ho spustíme k zemi. Je to snadné na ovládání a zároveň to lidi baví.
Proč myslíte, že je důležité vytvořit takový prostor?
Není to jen o tom, že výdělek půjde na provoz CZEPY, ale pomůže to i vozíčkářům, kteří si chtějí vyzkoušet tuhle práci. Hvězdný bazar totiž funguje jako tréninkové pracoviště pro čtyři vozíčkáře. Můžou u nás být půl roku, rok, získají praxi a hlavně si potvrdí, že to zvládnou, zvedne jim to sebevědomí. A to je potřeba, protože většina zaměstnavatelů má problém, když vidí, že jste vozíčkáři. Pokud práci seženete máte zase problém vy, protože se stěží dostanete do práce, pokud nemáte auto. Hodně se to zlepšuje díky projektu VozejkMap. Je to interaktivní mapa, kterou vytváří sami vozíčkáři. Kamkoliv jdeme, zaznamenáme údaje o tom, jestli je to místo bezbariérové. Úřad, kavárna nebo galerie. To funguje mnohem líp než nějaké oficiální mapy pro vozíčkáře, které vymyslí někdo na úřadě, kdo vůbec netuší, jak vlastně taková bariéra vypadá. Někdy stačí jen špatně postavený schod a nemáme šanci se dostat dovnitř.
Máte nějaký sen, který byste si chtěla splnit?
Už dávno vím, že k tanci a gymnastice se nikdy nevrátím. Tak se tím netrápím, spíš myslím na to, co se dá zvládnout. A zatím se nikdy nestalo, že bych si řekla: tohle nejde. Hodně mě baví japonština, učím se už čtyři roky. Snad se mi brzy podaří odjet do Japonska na stáž. Nechci být jen turista, láká mě to tam pořádně prozkoumat a porozumět té zemi. Určitě tam bude co objevovat.
 |
