Řemeslo po něm nemá kdo převzít. Houslař Vávra z Prahy bude poslední z rodu

Houslařští mistři rodu Vávrů vyrábí housle a violy přes sto třicet let. Zakladatel, Jan Baptista Vávra, se vyučil v Kutné Hoře u mistra Čermáka. Tomáš Vávra, jehož ateliér najdete v Lublaňské ulici v Praze, je již čtvrtou generací. Řemeslo ale nemá komu předat, syn má jiné zájmy a tak spíše opravuje a renovuje, ale na výrobu nezbývá čas.

Když se v Praze vydáte z náměstí I. P. Pavlova do ulice Lublaňská, po pár metrech na vás dýchnou staré časy. Houslařský ateliér, který je zde po stěhování z Bělehradské ulice od roku 1967, si zachoval vizáž a pomyslný retro nádech.

Za výlohou vidíte vyvěšené staré portréty a historii řemesla, housle, jejich části, ale i můžete i zahlédnout mistra houslaře při práci. Když vejdete dovnitř, ucítíte vůni dřeva, klihu, ale také spatříte řemeslo, které vymírá.

„Já jsem se vyučil u otce Karla (ročník 1935, pozn. red.), který tu občas i přes svůj věk bývá. Psal se rok 1983 a celou dobu jsem tady, v Lublaňské. Pamatuji si lepší časy. Dříve byl o housle mnohem větší zájem, nyní spíše opravuji, renovuji, chystám mistrovské smyčce,“ přibližuje historii a výrobu Tomáš Vávra.

„Čas na výrobu moc není, zákazníků, kteří ocení ruční mistrovské práce, je málo. Není to samozřejmě levné, ale to ani nejde při stovkách hodin práce,“ doplňuje houslař.

Výroba houslí podle jeho slov zabere zhruba dvě stě hodin času a to je základ. „Za ten čas máte bílé housle,“ vysvětluje. To znamená, že mistr vyrobí základ, který není nalakován. Lakují se desítky vrstev. Cena není nízká, začíná na sto padesáti tisících a konečný účet vychází zejména ze přání zákazníka.

Housle mě seznámily se špičkovými umělci i s panovníky, říká virtuos Svěcený

„Mohu housle vyrobit i ze dřeva, které kupoval můj děda v třicátých letech. To ale znamená dalších několik desítek tisíc korun navíc. Exkluzivní materiál si vyžaduje čas na schnutí, téměř sto let uskladnění v dobrých podmínkách se musí ocenit,“ říká.

Žíhaný javor pochází z balkánského poloostrova, rezonanční smrk ze Šumavy. Další materiály se nakupují například v Německu. „To je ale let, co jsem tam nakupoval,“ zmiňuje houslař.

Vávra prodává i starší housle, kterým věnuje spoustu práce a svého umu. „Ty stojí třeba patnáct, dvacet tisíc korun, jsou dobré, hrají a rozhodně jde o smysluplný hudební nástroj. Často mají i přes sto let, ale někteří lidé raději spoléhají na internet, koupí něco, čemu nerozumí, vypadá pěkně, ale nic nevydrží,“ zmiňuje a poukazuje především na housle z Asie.

Když houslař řekne „bílé housle,“ znamená to základ, na který se později nanáší desítky vrstev laku.

Ty základní se dají koupit i s obalem a smyčcem za několik tisíc korun. Jsou vyráběné tak, že jakákoliv oprava je téměř nemožná nebo nerentabilní. Nejdou rozlepit, dřevo pracuje, praská.

„Solidní smyčec stojí přes dva tisíce, dobré pouzdro od dvou tisíc. Čína něco jako housle prodá za tuto cenu se vším. Průmyslová výroba, užitek minimální, nejen, že to nemá tu duši, ale ani kvalitu. Viděl jsem už slušnější kousky, ale ty stojí přes dvacet tisíc a nevíte, jak to dřevo schlo, co během několika let udělá,“ vysvětluje.

Ve vězení se z nich stávají houslaři, nástroje rozdávají do „lidušek“

Lidé často podle Vávry šetří tam, kde nemají. Ukazuje to na fotografii zcela rozlámaných houslí. „Jejich cena byla opravdu vysoká, majitel ale koupil pouzdro, které je nijak nechránilo a hned se prohlo. Jsou zcela zničené, oprava nemá smysl, nikdy už tak hrát nebudou, byla by tam spousta podlepení. A přitom stačilo za pár tisíc koupit kvalitní pouzdro,“ povzdechl si nad fotografií.

Vydrží i stovky let

Setkal se i s tím, že řada uměleckých škol nakoupila housle pochybné kvality a on je poté musel servisovat. „Místo ušetření to u mě pak stálo třeba patnáct tisíc. Housle nejde vybírat jen zrakem, musíte to znát, umět, rozumět jim a nedat jen třeba na první libozvučné tóny. Kvalitní, či přímo špičkové housle mají ale i nevýhody,“ směje se a dodává, že tou je jejich dlouhá výdrž.

„Třeba i tři sta let, to je dobré pro zákazníka, jdou z generace na generaci. Ale výrobce za svůj um po předání pak dlouho zpravidla nevydělá, dobří houslisté si zvládnou i základní servis udělat,“ shrnuje podstatu kvalitní práce, která vydrží i generace. Známý houslový virtuos Jaroslav Svěcený, který je mimochodem zákazníkem ateliéru rodu Vávrů, například říkal, že nejstarší housle, na které hrál, byly z roku 1638.

Houslista Jaroslav Svěcený při focení pro Magazín DNES v roce 2019

Za svoji čtyřicetiletou praxi měl Vávra v ruce housle nejrůznějších značek a hodnot. „Samozřejmě i Stradivárky, ty měl Jarda Svěcený zapůjčené a já na nich dělal údržbu,“ přibližuje, jaké rarity a cennosti viděl a často jim i vdechl nový život. Jejich cena může být i v milionech euro, tedy desítkách milionů korun.

Řemeslo bez následovníka

I přes to, že má Vávra ve svém ateliéru před sebou spoustu práce, nemá následovníka a s ním, tedy čtvrtou generací houslařů to vše skončí.

„Vidíte toto masivní dláto? S ním při výrobě postupuji milimetr po milimetru. Je to náročné, ale musíte dělat. I přes to, že jsme tady desítky let, nejsme ve svém. Platíme nájem. Když byla pandemie, nikdo nám nepomohl, nikdo se neptal. Každý měsíc je jiný, někdy vyděláte, jindy se sotva držíte. Rozhodně nezbohatnete,“ ukázal na zákulisí řemesla.

Dláta a další nástroje, které se používají při výrobě houslí.

Jeho syn v řemeslu pokračovat nechce, má jiné zájmy a nikoho cizího si do ateliéru na učení nevezme. „Ztratíte své soukromí. Navíc tamhle byla kalkulačka, přišel solidně vypadající chlap, prohlédl si housle, já zatím opravoval. Odešel a pak vidím, byla pryč,“ ukazuje na stůl, kde měl dříve malou kalkulačku. Nyní ji nahradil větší, ale pachuť nedůvěry zůstala.

Housle stavím více než rok. Loučení s nimi je někdy těžké, říká houslařka

V České republice je několik desítek houslařů, jejich počet se neustále snižuje. Vinou na tom je nejen nezájem dalších generací pokračovat v řemeslu, příliv levných nástrojů z Asie, ale i omezená klientela. „Až jednou tady nebudu, ať si s tím dělají, co chtějí. Zatím ale budu dělat to, co umím. Se mnou to tady končí. Šlus. Šmytec,“ dodává s povzdechem mistr Vávra, který byl i na roční stáži ve Švédsku a je členem Kruhu umělců. V Praze patří k posledním houslařům.

Houslařský rod Vávrů

Jan Baptista Vávra (1870–1937)
Výuční list získal u houslaře Josefa Čermáka v Kutné Hoře. Pracoval v Praze na Smíchově. Na světové výstavě v Paříži získal zlatou medaili za kvartet. Vyučil svého syna Alfonse F. Vávru.

Alfons František Vávra (1901–1957)
Syn a žák J. B. Vávry. V roce 1920 začal samostatně pracovat v Banské Bystrici pod firmou svého otce. Tam s ním pracovali jeho dva bratranci Josef Vávra a Karel Vávra, který se tam i vyučil. Od roku 1925 působil v Praze. Vyučil svou dceru Ludmilu Vávrovou–Bouchalovou a svého syna A. F. Vávru.

Karel Vávra (1903–1973)
Houslařem se vyučil se svým bratrancem A. F. Vávrou v Banské Bystrici. Do roku 1932 pracoval u A. F. Vávry a v roce 1932 si zařídil vlastní atelier v Praze na Vinohradech v Korunní ulici. V roce 1950 se přestěhoval do Bělehradské ulice a nastoupil k němu do učení jeho syn Karel Vávra a Karel Šámal. Byl zakládajícím členem Kruhu umělců houslařů a členem výboru. Získal čestná uznání za práci a tón v Haagu 1949, v Praze 1954 a v Poznani 1962. Byl členem mezinárodní poroty houslařů v Liege a v Poznani. Postavil nástroje pro Jana Kubelíka, Vášu Příhodu a Josefa Suka.

Josef Vávra (1912–1998)
Vyučil se u svého strýce J. B. Vávry. Pracoval se svým bratrancem A. F. Vávrou až do roku 1945 v Praze. V roce 1945 se přestěhoval do Lubů u Chebu, kde stavěl samostatně mistrovské nástroje. Až do roku 1969 působil v závodě Cremona, jako mistr odborného výcviku. Byl zakládajícím členem Kruhu umělců houslařů. V roce 1954 v Praze získal první cenu za violu, v Poznani v roce 1957 první cenu za housle a v roce 1960 v Liege zlatou medaili. Byl členem Kruhu umělců houslařů.

Ludmila Vávrová Bouchalová (1931)
Vyučena u svého otce A. F. Vávry. U něho pracovala až do jeho smrti v roce 1957. Věnovala se stavbě mistrovských nástrojů i restaurátorské činnosti. Po dobu svého působení v oboru byla členem Kruhu umělců houslařů.

Alfons František Vávra (1936)
Vyučil se u svého otce A. F. Vávry. Se svou sestrou u něho pracoval až do jeho smrti. Stavěl mistrovské nástroje a věnoval se i restaurátorské činnosti. V roce 1968 emigroval do USA kde působí jako houslař dodnes.

Karel Vávra (1935) se synem Tomášem stále sdílí ateliér
V roce 1950 vstoupil do učení ke svému otci Karlu Vávrovi na Bělehradské ulici v Praze. Spolupracoval se svým otcem až do jeho smrti. V roce 1967 se přestěhovali do Lublaňské ulice. Staví mistrovské nástroje, věnuje se restaurování, spolupracuje s Českým muzeem hudby a je expertem státní sbírky hudebních nástrojů. Vyučil svého syna Tomáše Vávru, Jana Sokola a Vladimíra Váňu. V roce 1967 získal v Poznani dva diplomy a na mezinárodní houslařské soutěži první cenu a zlatou medaili za tón od italských houslařů. Je členem Kruhu umělců houslařů od jeho založení a od roku 1989 jeho předsedou.

Tomáš Vávra (1966)
V roce 1980 vstoupil do učení ke svému otci Karlu Vávrovi a v roce 1983 získal výuční list. Od té doby pracuje se svým otcem v Lublaňské ulici. Staví mistrovské nástroje ze dřeva svého dědečka Karla Vávry, které on zakoupil v třicátých letech minulého století. Provádí též restaurátorskou činnost smyčcových nástrojů a smyčců. V roce 1991 byl na roční stáži ve Švédsku u Vladimíra Váni. Je členem Kruhu umělců houslařů.