Jen pár desítek lidí zatím vidělo po letech zprovozněné věžní hodiny na Svaté Hoře u Příbrami. Poslední mimořádná prohlídka hodinové věže a stroje v jejích útrobách se uskutečnila minulý týden.
„Svatohorské věžní hodiny jsou velmi přesné. Seřizuji je tak jednou za měsíc. Zpozdí se maximálně o pět šest sekund,“ chválil hodinový stroj restaurátor Jiří Češka, který ho před dvěma roky opět oživil.
Osmdesátikilové soustrojí je ve čtyřboké věži nad ambitem mezi Mníšeckou a Plzeňskou kaplí osazené už 42 let. Nahradilo předchozí hodiny, které vyřadil z provozu požár. Ten v dubnu 1978 zdevastoval poutní areál včetně hodinové věže. Původní hodiny přežily, ale dodnes čekají na opravu vystavené v návštěvnickém centru. Z něj vyráží vzhůru do věže i nepočetná skupinka vedená Jiřím Češkou. Nahoru může vzít maximálně 12 lidí. I to je někdy víc než dost vzhledem ke stísněnému prostoru uvnitř věže.
Hned první schody do podkroví svatohorského muzea prověří odhodlání účastníků prohlídky. Točité ocelové schodiště rozhodně není pro urostlejší jedince.
„To proto, že hodinář může mít maximálně sto kilo,“ žertuje restaurátor a rozsvěcuje světlo nad dřevěnou lávkou. Spojuje konec ocelového schodiště se vstupem do věže. Pod ní se vzdouvají zaoblené vrcholky kleneb ambitu. Nad ní se kříží dřevěné trámy krovu svatohorského muzea. Jiří Češka už stojí u prosklené vitríny vespodu věže a vysvětluje: „Je to skříň na závaží. Do hodin se nedostává spodem průvan, a proto se nezpožďují.“
O patro výš další vitrína chrání vlastní hodinový stroj. Vyrobili ho hodináři v OPS Vyškov v roce 1978 a pohánějí ho tři obří závaží vyplněné spoustou menších dělových koulí. „Podle všeho jsou od Švédů, když táhli českým královstvím za třicetileté války. Setkal jsem se s nimi již u několika hodinových strojů od stejného výrobce. Asi někde narazili na jejich větší množství,“ uvažuje Češka.
Aby nerušily zvonkohru
Věžní hodiny jsou vybavené čtvrťovým a hodinovým odbíjením, nyní ale mlčí. Jsou totiž odpojené od zvonů nahoře nad nimi, aby při odbíjení nerušily zvonkohru ze svatohorské zvonice. Hodinový stroj má minutový posun. Neustále jde, ale ručičky nahoře na ciferníku se pohnou jen každou minutu.
„Je to výhoda. Když venku kolem věže fouká, neovlivňuje vítr chod stroje,“ vysvětluje Jiří Češka. To už návštěvníci stojí o patro výš. Odměnou za výstup po strmém schodišti je jim výhled. Z okének ciferníků shlížejí dolů na staré město, vilky v zahradách, jižní vstup do mariánské baziliky i vrcholky Brd na obzoru.
Jiří Češka se o svatohorské věžní hodiny stará třetím rokem. Jejich zprovoznění mu zabralo zhruba měsíc, kdy den co den šplhal do věže. Celý stroj vyčistil, namazal a opravil vitrínu kolem něj, aby šla zavřít. Stejný model hodin teď restauruje pro připravované industriální centrum v Semilech.
„Jejich skříně nejsou zkonstruované ideálně. Mají snahu se kroutit. Proto jsem ji tady na Svaté Hoře zafixoval prknem k trámu,“ ukazuje restaurátor cestou dolů.
Zhasíná přitom diodová osvětlení hodin, která namontoval spolu se zrcátky, aby návštěvníci viděli do vnitřku stroje. Součástky do restaurovaných hodin si vyrábí sám. Nedají se totiž nikde objednat. Svatohorským věžním hodinám chybělo jen kolečko u závaží. „Pokud se o ně bude někdo průběžně starat, můžou vydržet dalších sto i sto padesát let,“ odhaduje Jiří Češka. Dvojnásobně dlouho už ukazují čas a datum barokní podlahové hodiny v Biskupském salonku ve Svaté Hoře.
Zhruba před třemi sty lety je vytvořil londýnský hodinář Godfrie Poy. Restaurátor jim zašlý a notně zdevastovaný vzhled vylepšil před devíti roky. Do rukou se mu tehdy dostalo polorozbité torzo.
Práce pro detektiva
„Občas si přijdu jako detektiv, když pátrám, jak mohla chybějící část vypadat,“ říká Češka.
K anglickým barokním hodinám vyrobil například natahovací kličku, spodní sokl či část intarzií. Podlahové i věžní hodiny jezdí na Svatou Horu dvakrát do roka přeřizovat při změně času. Na jaře a na podzim vznikají u všech hodin také největší nepřesnosti. Dochází k tomu kvůli větším teplotním výkyvům a změnám vlhkosti. „K seřízení slouží matice pod kyvadlem, kdy povolením či přitáhnutím chod hodin zpomalím nebo zrychlím,“ vysvětluje Jiří Češka.
Bez kyvadla a závaží je zatím stroj původních svatohorských věžních hodin. Začátkem 20. století je vyrobila firma Ludvíka Heinze. Přežily světové války, zestátnění poutního areálu i ničivý požár v roce 1978. „Jsou unikátní. Natahovaly se ještě ručně. Měly kolíčkový krok. A šly by opravit,“ dodává restaurátor u zhruba stopadesátikilového stroje v návštěvnickém centru Svaté Hory, kde nevšední prohlídka končí.
