„Mám medailí jak generál,“ vtipkoval Daniel Vepřek z malé osady Skrýšov. Před více než měsícem zachránil řidiče, který sjel autem do rybníka u Bystřice na Benešovsku. Za tento hrdinský čin dostal už dvě ocenění, pro třetí si ve středu přijel do budovy Policie ČR v Benešově. Stal se totiž letošním Gentlemanem silnic.
Daniel Vepřek miluje práci se dřevem, živí se jako řezbář. Jenže za poslední měsíc musel dláto často odložit a vyprávět, co se odehrálo na břehu rybníka. „Mediální zájem mě hodně překvapil. Myslím, že by to udělal každý,“ míní Vepřek.
Před čtrnácti dny si odnesl ocenění od krajského ředitelství policie a od Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje, který tuto medaili jen zřídka rozdává neprofesionálním záchranářům.
„Na jedné straně mě to těší, jsem rád, že si toho někdo všiml, ale že budu nosit medaile, to mě nenapadlo. Na druhé straně se nad tím usmívám. Myslím, že mé přirozené jednání v životě vyústilo v ocenění,“ míní.
Sám se považuje za klidného člověka a není to poprvé, co zachránil lidský život. „Abych se vyhnul vojně, šel jsem pracovat do dolů na Kladně. Jednou spadl na kluka kámen a zavalil mu ruce, stříkala z něj krev, a tak jsem mu to zaškrtil. Tehdy mi záchranáři vynadali, ale kamarád říkal, že kdybych to neudělal, do dvaceti minut vykrvácí,“ vypráví Vepřek.
Podruhé odkopl od troleje kolegu, kterého zasáhl elektrický proud. Sám při tom spadl na koleje.
Záchranná akceDaniel Vepřek se letos 17. února vracel od kamaráda. Chtěl jet i jinou cestou, ale viděl v rybníku u Bystřice reflektory. Zastavil na hrázi a vrhnul se do studené vody k autu na boku. Vyšplhal po něm, uviděl jen boty trčící z vody. „Neměl jsem dobrý pocit. Vytáhl jsem pánovi hlavu z vody, sáhl na něj, ale nedýchal. Něco mi říkalo, že ho nemůžu ponořit zpátky,“ vzpomíná. Dvě dívky zavolaly záchranáře a hasiče. „Poplácával jsem ho a najednou se nadechl. Při tom jsem pořád držel otevřené dveře, protože kdyby se auto potopilo, tak abych měl kudy uniknout,“ vysvětlil. Když se k vraku dostali hasiči, odjel. Doma vše vyprávěl, jenže si uvědomil, že by si policisté mohli myslet, že nehodu zavinil a ujel, proto se přihlásil. |
Jestli se někdy setká s člověkem, kterého z rybníka zachránil, netuší. „Je to pán, kterému je asi padesát. Dva dny po nehodě mě kontaktoval jeho bratr, že je na přístrojích. Mrzelo by mě, kdyby tak zůstal, ale nakonec je prý v pořádku. Pokud mě bude chtít vidět, rád s ním pohovořím,“ řekl Vepřek.
Je už třetí generací v rodině, která se věnuje řezbářství. Vystudoval střední umělecko-průmyslovou školu v Praze. Říká, že už tehdy pohlížel na lidské obličeje skrze řemeslo. Viděl, jak by tváře opracoval dlátem.
„Děda studoval stejnou školu jako já, jen v roce 1920. Jsem rád, že jsem se dostal na školu a měl možnost se rozvinout. Viděl jsem u spolužáků, kteří byli dětmi malířů, sochařů, že mají zázemí, které jsem já doma neměl, ale vytvořil jsem ho svým dětem,“ podotkl Vepřek. Jeho tři potomci se věnují architektuře, sochařství i řezbářství.
Přestože vyrobil už stovky kusů nábytku i uměleckých předmětů, nic mu prý nezůstalo. „Co vyrobím, tak jde pryč. Není to jako s obrazem, kde majitel garantuje, že ho půjčí na výstavu. Nejvíc mě ale mrzí, že nemám sochu syna, kterou jsem vyřezával, když mu bylo asi sedm,“ přiznává Vepřek.
Tehdy ji půjčil na prodejní výstavu svých děl. „Jeden člověk mě oslovil, abych tvořil, a on že to bude prodávat. Socha syna byl jediný předmět, který jsem mu neprodal, byl pro mě cenný, ale sochu ukradli,“ lituje.
15. března 2018 |
Ani z dob studií nic nevlastní. Když totiž něco vyrobil, škola to někomu věnovala. „Už v prváku přijel třeba ministr kultury nebo školství, a když jsem se vrátil po víkendu, můj výrobek tu nebyl. Nebo jsem dělal prořezávanou mísu a tu má švédská ministryně školství z roku 1983. Mou maturitní práci, což byla kopie gotické skříňky, si vzal bývalý ředitel. Když si na konci roku brali spolužáci své výrobky domů, já neměl nic,“ vyjmenoval Vepřek.
Nyní vyrábí především nábytek, dveře, ale třeba i mlýnské kolo. „To jsem dělal asi před šesti lety zhruba rok pro Klokočkův mlýn. Majitel, který v něm má hotel, chtěl na místo, kde bývalo asi devítimetrové kolo, dekoraci. Nakonec jsem vyrobil čtyřmetrové kolo, které jsme v kuse převáželi,“ podotkl Vepřek.
Dodal, že by ho víc bavilo pracovat umělecky. „Nevím, jestli je to otázka odvahy, nebo určitého pocitu odpovědnosti, který mám k lidem, ale do toho se nevrhám. Dcera sochařka se věnovala figuře, tak jsem se na její dílo s rozkoší koukal,“ poznamenal Vepřek.
Bydlí v bývalé hospodě
Pochází z Prahy a do Skrýšova na Benešovsku se s rodinou přestěhoval před patnácti lety. Tehdy v osadě objevili zchátralý dům - původně hospodu. Postupně ho začali opravovat. Získali prostor pro dílnu a ateliér pro manželku výtvarnici a keramičku. A také pro setkávání lidí a další aktivity. Založili tehdy dokonce občanské sdružení Skrýše.
„Zaměřili jsme se na pomoc lidem, kteří mají psychické potíže, různé závislosti. Bydleli s námi i tři klienti najednou. Bylo to velmi náročné, po pěti letech jsme byli totálně vyčerpaní,“ přiblížil Vepřek s tím, že ještě pořádají workshopy či dětské tábory pro své kamarády.
V usedlosti i farmaří. Pěstují zeleninu, starají se o zvířata, mají vlastní mléko a sýry. „Vždy to ve mně bylo. Někdy v patnácti jsem byl na brigádě, a když jsme nakládali len, ostatní se chtěli zašít, ale mě jedna paní pochválila, že jsem kluk do statku. Ostatní se mi smáli, ale mě to bavilo,“ usmívá se Vepřek.
18. února 2018 |
