Jaká je vaše původní profese?
Po maturitě a složení státní zkoušky z němčiny jsem si našla místo v bance. Ale nebylo to nic pro mě. Ani po letech jsem nevěděla, co má které oddělení na starosti a jak vlastně banka funguje. Když mě v roce 1996 oslovili rodiče, jestli bych nepřestoupila do jejich firmy na zrcadla, moc dlouho jsem se nerozmýšlela. Stala jsem se hlavním důstojníkem pro komunikaci se zahraničím, protože jsem uměla německy. Firma už tehdy vyvážela především do Německa.
Jste v pořadí šestá ve sklářské dynastii rodu Holejšovských.
Sklo bylo odmalička samozřejmou součástí mého života. Dědeček Emil byl celý život kuličem ve sklárně v Chlumu u Třeboně, ráda jsem ho pozorovala při broušení skleniček. Tatínek Pavel vystudoval na VŠCHT obor sklo a pracoval jako technolog ve sklárně Kavalier v Sázavě. Sázava byla moje dětství. Sklárna určovala život celého městečka a teplé oranžové světlo z pecí bylo večer viditelné i z okolních kopců. Všichni jsme si jako děti zkusili fouknout do sklářské píšťaly a svátek byl, když nám tátové přinesli z práce tříštivé skleněné slzičky.
Tříštivé slzičky? Co to bylo?
To se nechalo žhavé sklo kápnout do vody, kde prudce zchladlo ve tvaru kapky s dlouhým ocáskem tenkým jako vlas. V ocásku bylo velké pnutí, a když jste ho ulomili, kapka se rozprskla na tisíc kousíčků.
Vraťme se k vaší rodinné tradici. Kdy a jak to všechno začalo?
Bohužel jsem se o náš rodokmen začala zajímat až v dospělosti, když dědeček už nebyl. Během pátrání jsem zjistila, že můj praprapradědeček Johann Holejšovský se v roce 1799 narodil ve sklárně v Plachtíně a jeho syn Karl, vnuk Johann i pravnuk Emil, můj výše zmíněný dědeček, se narodili ve sklárně Hrádek. Všichni byli skláři.
Amirro založili v 90. letech 20. století vaši rodiče. Co je k tomu vedlo?
Ta myšlenka se zrodila na výstavě obrazů mojí maminky Zdeňky Holejšovské v německém Weidenu. Tam se rodiče potkali s majitelem továrny na zrcadla. Během rozhovoru našli spoustu zajímavých možností ke spolupráci, protože tehdy platilo, že cokoliv se vyrábí v Německu, může se stejně kvalitně, ale s mnohem nižšími náklady vyrábět i v Čechách.
Takže se po návratu hned vrhli na zrcadla?
Nejprve začali v Zelenči s několika kamarády s výrobou jednoduchých poliček z plochého skla. Postupně se výroba rozšiřovala, výkon zvyšoval a výrobní program se rozšířil o zrcadla. Vše vypadalo jednoduše a krásně, jenže německý partner, který měl neustálé potíže s cash flow, nakonec prohrál nerovný boj s bankami a zbankrotoval. V konkurzním řízení se pak zavřela voda i nad nezaplacenými pohledávkami mladé české firmy. To byla tvrdá lekce z reálného kapitalismu.
Lucie HronováNarozena 6. února 1972 v Ústí nad Labem. Po absolutoriu Gymnázia Zdeňka Nejedlého v Říčanech studovala Jazykovou školu v Praze. Ve společnosti Amirro působí od roku 1997, od roku 2016 je její jednatelkou. Je vdaná, má dvě děti. |
Jak se vám podařilo přežít?
Moje obchodním duchem nadaná maminka naštěstí budovala s pomocí mého staršího bratra fungující prodejní síť v Čechách. Rodiče pak v roce 1997 založili – už bez cizí účasti – firmu Amirro se stejným programem.
Máte dva výrobní závody, jeden v Čelákovicích a druhý v Uhlířských Janovicích. Náplň práce obou je stejná, nebo se liší?
Přestože v obou používáme stejné technologie, stejné brousicí nástroje a opracováváme stejné ploché sklo, velmi se liší. Čelákovickou výrobní halou „proteče“ denně cca 20 tun skla a zrcadel, janovickým závodem možná 500 kilogramů.
Jaký je váš sortiment?
V Čelákovicích vyrábíme skleněné a zrcadlové dílce pro nábytkářský průmysl, složité broušené nebo fazetované komponenty pro výrobce lustrů, hotová zrcadla do interiérů. V Uhlířských Janovicích je to především o malých a velmi přesných výrobcích. Obrábíme zde hrany skleněných pilníčků, kulatá sklíčka do průhledů různých strojů – vše s velkou přesností na pár desetin milimetru. Ale také třeba kapesní zrcátka.
Prý děláte i tzv. chytrá zrcadla, co to je?
Pojem chytrá zrcadla se vžil pro taková zrcadla, která vám kromě toho, že jste nejkrásnější na světě, prozradí třeba, kolik je hodin, přehrají hudbu nebo vám během ranní hygieny umožní poslechnout si nejnovější zprávy. A ano, i taková zrcadla vyrobit umíme.
A co atypická zrcadla na přání zákazníků?
To je ve firmě už dlouhá léta poněkud kontroverzní téma. Zakázková zrcadla vyrábíme, ale kdybyste tuto otázku položil mistrům ve výrobě, budou se tvářit dost kysele. Ono není snadné do rozplánované sériové výroby vtěsnat atypický výrobek. Ale uvědomujeme si, že právě zrcadlo je tím prvkem, který dodá nové koupelně konečný lesk, a pokud to jen trochu jde, snažíme se splnit zákazníkovy představy. I z obchodního hlediska je zakázková výroba velmi zajímavá.
Zásobujete zrcadly jenom Českou republiku, anebo je vyvážíte také do jiných zemí?
Přibližně 80 procent svých produktů vyvážíme na evropský trh. Hlavní cílovou destinací našich zrcadel je Německo, ale můžete se s nimi setkat i v Rakousku, Holandsku, Francii, Finsku, Řecku, Chorvatsku, ve Švýcarsku a na Slovensku.
Jak na vaši firmu dopadla omezení po 12. březnu?
Měla jsem obavy, protože naše produkty se prodávají v obchodech, které byly uzavřeny mezi prvními. A zrcadla nepatří ke zboží, které k životu bezpodmínečně potřebujeme. Naštěstí náš odbyt udržel na stabilní úrovni hlavně německý a holandský trh, kde omezení nejsou tak striktní. Jsem pyšná na naše zaměstnance, kteří přes nepohodlí způsobené hygienickými opatřeními a přes obavy z možné infekce všichni chodí do práce.
Využili jste nějakou formu pomoci od státu, třeba kurzarbeit?
Zatím jsme naštěstí žádnou nepotřebovali. Mám ale obavu, že úbytek zakázek nastane, až se projeví snížená kupní síla obyvatel, kteří byli karanténními předpisy zasaženi naplno a budou si muset utáhnout opasky. Je možné, že budeme potřebovat krýt záda bankovním úvěrem, protože někteří z našich odběratelů nás požádali o prodloužení splatnosti faktur, a jsem si jistá, že někteří si ji prodlouží i bez ptaní.
Vaši rodiče stojí spolu s vámi v čele společnosti. Kdo určuje směr, kterým se ubíráte?
Vizionářem a inovátorem je stále tatínek. Má schopnost nahlížet za zatáčku a nenechá nás usnout na vavřínech.
Půjdou vaše děti ve vašich stopách?
Netroufám si odhadnout, kam je život zavane. Starší syn má technický talent, pro který je ve výrobní firmě vždy velmi široké pole uplatnění. Ale letos skládá závěrečnou zkoušku jako umělecký kovář a spíš než sklo ho přitahuje ocel a kov. Mladšímu synovi je teprve 13 let. Ale už teď je jasné, že v něm dřímá obchodnický a finanční duch. Byla bych ráda, kdyby jednou firmu převzali, ale zároveň bych uvítala, kdyby nasbírali co nejvíce zkušeností v jiných firmách, oborech i zemích a obohatili jimi náš způsob práce. Ale rozhodnutí bude na nich.
