„Výstava se dotýká současných témat a autoři si též pokládají otázku, jak je dnes vnímán kolonialismus a cestovatelské objevy s ním spojené,“ vysvětluje generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš.
Tedy třeba, jestli bylo správné si z Afriky přivézt černošskou dívenku jako živý výstavní exponát, posbírat tisíce etnografických předmětů, což se dnes může chápat jako přivlastňování cizí kultury, nebo vybíjet exotická zvířata jen proto, aby se vycpaná mohla stát v Praze nebo Vídni muzejními exponáty.
Nejen Emil Holub. Slavní čeští cestovatelé objevovali Tibet nebo Amazonii |
Příběh cestovatelské legendy návštěvníkům odvypráví více než 300 sbírkových předmětů, zlomek z tisíců exponátů, které Holub z Afriky přivezl.
V rámci čtyř dějových linek výstavy kurátoři neřeší jen otázky 21. století, ale připomenou i to, že jeho obrovskou popularitu využívají umělecké i reklamní projekty, od skupiny Tři sestry po Divadlo Járy Cimrmana.
Kolonizátor Emil Holub. Jak to bylo
Češi vždy romanticky snili o exotických zemích a dalekých mořích. Tou nejexotičtější zemí, kterou v dobách monarchie mohli „kolonizovat“, byla Bosna. Úspěšnější to nebylo ani v dobách první republiky, přes snahu o to, aby Československo po 1. světové válce získalo nějakou kolonii, třeba nevelké německé Togo v západní Africe. Československé legie, vracející se ze Sibiře, u afrických břehů nepřistály a čeští učitelé vyrazili vzdělávat místo Afričanů Rusíny na Podkarpatskou Rus.
Jedním z těch, který od čtení knih o dalekých krajích přistoupil k činu, byl právě Emil Holub. „Jméno cestovatele Holuba je všeobecně známé, ale myslím si, že o něm samotném toho většina lidí ví jen velmi málo. Vnímáme ho spíše jako literární či filmovou postavu než skutečného člověka,“ říká Michal Lukeš.
„Cílem naší výstavy je představit veřejnosti osobnost Emila Holuba na základě historických faktů, zbavenou legend a mýtů,“ dodává.
Holub v Africe žil, pracoval a cestoval v 70. a 80. letech 19. století. Během svého jedenáctiletého bádání na jihu kontinentu nashromáždil desetitisíce předmětů, prováděl pozorování zahrnující oblasti přírodovědy a etnografie, lovil zvěř, zkoumal etnika, se kterými se na svých cestách setkal.
Vycpaný dvounohý exponát
Jednadvacáté století přináší ale i jiné pohledy na Holuba. Nová výstava v Náprstkově muzeu záměrně otevírá otázku, jestli byl Holub kolonizátor. „Není jednoznačná odpověď, snažíme se ukázat, že Holubův přístup k původním obyvatelům byl trochu problematický. Projevilo se to v řadě událostí,“ uvedl autor výstavy Tomáš Werner pro Českou televizi.
Holub třeba přivezl do Prahy mladou bečuánskou dívku Bellu a podle Wernera ji zneužíval jako živý etnografický exponát na svých výstavách.
Bella se naučila česky i německy, v Čechách si zvykla. Přesto ji Holub v šestnácti letech vrátil do jižní Afriky. Odtud po Holubově odjezdu utekla a její další osudy jsou neznámé.
O statečné Růženě a pobavených kanibalech. Jak cestovaly ženy v minulosti |
Na Holubovu obhajobu lze uvést, že nebyl jediný, přivážet exotické domorodce tehdy bylo běžné. Cestovatel Alberto Vojtěch Fryč přivezl do Prahy na počátku 20. století z Jižní Ameriky indiána Čerwuiše. Chtěl prý pomoci najít lék na chorobu sužující jeho kmen. Čerwuiš překřtěný Pražany na Červíčka měl pak po návratu problémy přizpůsobit se zpětně domorodému způsobu života.
Podle muzejníků může být dnešní optikou problematické i to, že do Prahy Holub posílal zvířata. Ty bylo nejdříve nutné zabít, protože do Evropy se neposílala živá, ale jen jako kůže, které se pak ve Vídni nebo v Praze vycpávaly.
Osudy přivážených domorodců připomínají i jiná muzea. Už v roce 2011 byla ve Vídni výstava věnovaná Afričanu Angelu Solimanovi, jenž působil ve službách Lobkowiczů a pak Liechtensteinů. Byl vychovatelem knížecích dětí a ani to, že byl křesťanem, nezabránilo, aby nebyl po smrti vystaven v přírodovědném kabinetu muzea jako vycpaný polonahý „divoch“ z Afriky.
Emil Holub měl jednu z největších sbírek známek v Rakousko-Uhersku |
