Kdy ses poprvé dostala do kontaktu s drogou?
V patnácti. Rozešla jsem se s přítelem a kamarádka mi nabídla, že si můžu dát čáru pervitinu, tak jsem to zkusila. Chtěla jsem si dát jen jednou, ale ujela jsem na tom a začala brát ve velkém. Stačil mi asi měsíc a byla jsem hotová. Drogu jsem pak už chtěla pořád. Od patnácti beru pravidelně.
Co ti drogy přinášely?
Cítila jsem se líp, neřešila jsem blbosti. Bylo mi všechno jedno. Neřešila jsem věci, které řešili ostatní. Dokázala jsem tři hodiny jen sedět a koukat do jednoho místa. Byla jsem ve svém vlastním světě, byla to úleva od reality. Ale už vím, že ačkoliv člověku přijde, že mu droga hrozně pomáhá, na druhou stranu mu hrozně škodí.
Jak konkrétně škodily tobě?
Nejhorší byly dojezdy, toxické psychózy, které máte, když si drogu nevezmete. Také jsem neměla žádnou sílu ani imunitu, byla jsem dost hubená, nejedla jsem třeba čtyři dny. I když jsem měla pocit hladu, jídlo jsem nemohla pozřít, nešlo to. Jenom jsem dost pila. Fetovala jsem čtyři dny, pak jsem dva dny prospala, pak zase odznova.
Měla jsi tehdy stabilní zázemí?
Od svých třinácti let jsem byla v různých výchovných ústavech, protože se mnou byly problémy - utíkala jsem z domu za přítelem, nechodila jsem do školy, pila moc alkoholu. Máma už moje chování nezvládala, tak mě kurátorka poslala do pěstounské péče k bratrovi. Od něj jsem ale utekla, chytili mě policisté a odvezli do Diagnostického ústavu do Olomouce. Tehdy jsem začala s pervitinem.
Byla jsi v té době v kontaktu s rodiči?
Byla, mámě jsem o sobě dávala vědět, že jsem v pohodě, že se o mě nemusí bát. S tátou v kontaktu nejsem.
Jak je možné, že v ústavu nepoznali, že jsi na drogách?
Po celou dobu dvou let, co jsem užívala, mi vycházely negativně testy na drogy. Dost často jsem utíkala, někdy jsem byla pryč i několik měsíců. Vždycky když jsem se pak vrátila, tak jsem byla čistá. Ono už se to totiž po třech dnech z moči nepozná a já si to hlídala.
Jak jsi tedy skončila v detoxikačním centru?
Nakonec mě přeci jen chytili na útěku. Viděla jsem, jak dopadli jiní feťáci, a rozhodla se, že se zkusím léčit. Sama jsem si pak v diagnostickém ústavu zažádala, že chci sem na detox. Jedna paní z ústavu mi žádost vyřídila, pak mě sem odvezli.
Máma do té doby nevěděla, že fetuješ?
Ne, předtím, než jsem sem nastoupila, jen věděla, že jsem měla pár extází, ale o pervitinu se dozvěděla, až když musela podepsat papíry kvůli souhlasu k nástupu do detoxikačního centra. Byla z toho špatná, ale chápe mě a pomáhá mi, věří mi.
V šestnácti popáté na detoxuPražanka Míša začala s pervitinem v patnácti. Dostala se k němu přes partu lidí, kteří jí nabídli, jestli to nechce zkusit. I Míša našla v drogách úlevu od reality. „Drogy mi zvýšily sebevědomí. Všechno kolem mě se zrychlilo, svět byl takový příznačný. Líbilo se mi, že můžu utéct do jiného světa. V realitě se mi nelíbilo,“ vypráví dívka s hezkým obličejem a kudrnatými tmavými vlasy. Problémy s malým sebevědomím prý měla například kvůli otci, který ji urážel, říkal jí, že je tlustá a hloupá. Další problém byl ve škole, kde si nerozuměla se spolužáky. „Všichni tam byli hrozně povrchní,“ říká. Míša byla ve výchovném ústavu v Počátcích, odkud utekla, když jela na návštěvu za matkou do Prahy. Matka se o ni bála, zavolala proto policisty, kteří ji vypátrali. „Odvezli mě na záchyt do Hodkoviček, kde jsem strávila rok. Pak jsem šla sem,“ popisuje Míša jednu ze situací, jak se do detoxikačního střediska dostala. Je to už ale její pátý pobyt tady, pořád začíná nanovo a vždycky se zatím k drogám vrátila. „Zatím neříkám, že chci přestat. Za pár měsíců nebo let bych se chtěla léčit, ale teď je podle mě ještě brzo,“ tvrdí. Uvažuje ale o tom, že zkusí terapeutickou komunitu. Nebo se vrátí do výchovného ústavu. „Chtěla bych dokončit školu. V Počátcích chodím na nástavbu na hotelovou školu, učím se na kuchařku,“ říká Míša. Na odchod z detoxikačního centra se prý těší. „Tady jsem odříznutá od světa, ale bojím se, že do toho zase spadnu,“ uzavírá. |
Po dvou letech jsi tedy delší dobu bez drog. Jak to zvládáš?
Já už jsem dřív byla delší dobu bez drog, ale brala jsem náhražku - tramal (lék určený k léčbě bolesti, který se řadí mezi opioidy, pozn. red.), vzala jsem si tři prášky a byla jsem v pohodě. Teď se to dá vydržet. Přes den máme program s terapeuty, hrajeme hry, povídáme si, o víkendu je tu ale nuda. A když se člověk nudí, tak začne myslet na drogy. Ale jinak to jde. Až na ty absťáky.
Jak ty se projevují?
Když vás chytne toxická psychóza, máte pocit, že vás někdo sleduje. Stojíte u okna a přes žaluzie vidíte šest policistů, máte pocit, že vás sledují. Nikdy jsem nic takového nezažila, byla jsem z toho hotová. Nevím, k čemu bych to přirovnala, je to hrozný pocit. V takové chvíli asi nejde nikomu pomoci. Beru prášky na spaní a snažím se spát. Chtíč ve vás už ale bude napořád.
Kde jsi sháněla peníze na drogy?
Buď jsem měla peníze od mámy, nebo z praxí, od kamarádů. Některé čáry jsem dostala zadarmo, protože někteří feťáci si pomáhají navzájem. Někdy jsme se skládali s ostatními. Drogy za tisíc korun nám ve třech lidech vydržely asi na půl dne.
Co bude dál?
Terapeutická komunita v Kyjově, nebo se vrátím do ústavu. Bude mi osmnáct let, chci udělat závěrečné zkoušky na škole, najít si práci a bydlet s mámou. Chtěla bych se stát ošetřovatelkou nebo sanitářkou. Vždycky jsem chtěla pomáhat lidem, už teď proto chodím pomáhat do domova pro seniory, mám z toho dobrý pocit.
Máš někoho, kdo tě podpoří, až budeš venku?
Moje máma, s tou mám dobrý vztah. Také mě podporují přátelé a přítel, který je starší než já a chce, abych s drogami přestala.
Myslíš, že kdyby ses měla od začátku o koho opřít, mohlo to všechno dopadnout jinak?
Asi ano. Na začátku ale právě byla jen ta kamarádka, která mi nabídla drogy...
