„Před dětmi na mě řvala, ať chcípnu, a vyhrožovala mi, že mě zabije,“ začíná vyprávět svůj příběh osmačtyřicetiletý Pavel z Prahy. „Začalo to poznámkami, že nic neumím a že jsem k ničemu, a postupně to eskalovalo. Když jsem přišel o práci, bylo to ještě horší. Ponižovala mě, zesměšňovala mě před dětmi a dávala mi najevo, že jsem k ničemu.“
Podobnou zkušenost má i pětatřicetiletý Marek. „Pomalu se to stupňovalo. Nejdřív to bylo ponižování při hádkách a vyvrcholilo to fyzickým napadením,“ říká. Jakkoliv se bránit ale podle něj nebylo jednoduché.
„Jakmile bych jí to vrátil, může se to obrátit proti mně. Zaplést se jako chlap do nějaké násilné situace je dost nebezpečné. Člověk ví, že by z toho mohl vyjít jako ten špatný,“ popisuje.
Nestojíš za nic! Domácí násilí přitvrzuje, hojně postihuje i děti |
Právě tato bezvýchodnost je podle odborníků jedním z důvodů, proč se muži v hádce mnohdy nebrání. „Muži – oběti často rezignují na možnost obrany ze strachu, že by partnerce ublížili, případně z obavy, že by byli sami obviněni z domácího násilí,“ říká Andrea Tomášková z pražské organizace Bílý kruh bezpečí.
Podle ní je problém i v tom, že násilí na mužích zůstává z velké části skryté. „Domníváme se, že existuje vysoká latence v této oblasti. Muži se často ostýchají požádat o pomoc nebo se komukoli svěřit. Mívají obavu, že jim nikdo neuvěří nebo že budou pro smích,“ tvrdí Tomášková.
Domácí násilí se sice vyskytuje napříč pohlavími i generacemi, oběti – muži jsou ale podle odborníků často opomíjeni. „Toto téma zůstává ve veřejném prostoru v podstatě ignorované, což zkresluje představu o domácím násilí jako takovém a vytváří prostor pro velkou latenci v této skupině obětí,“ upozorňuje Tomášková.
Oběti domácího násilí mají podobná poškození mozku jako sportovci, zjistila studie |
Přesná data o domácím násilí na mužích v Česku chybějí, protože statistiky často nerozlišují oběti podle pohlaví.
Dostupná data ale naznačují, že nejde o okrajový jev. Podle výzkumu agentury Ipsos pro iniciativu Pod svícnem má zkušenost s domácím násilím téměř 30 procent žen a 12 procent mužů. Odborníci zároveň upozorňují, že skutečný počet může být výrazně vyšší.
Podle pražské organizace ACORUS poskytující komplexní pomoc lidem s domácím násilím muži totiž pomoc vyhledávají jen zřídka. „Zůstává otázkou, jak velký podíl mužských obětí násilného chování ze strany partnerky zůstává neznámý,“ říká ředitelka organizace Vilma Janoušková.
„Pro muže je často těžší situaci pojmenovat jako násilné chování a vyhledat pomoc. Často čelí předsudkům a mají pocit, že selhali,“ dodává Janoušková.
To potvrzuje i Adéla Klingelová z Ligy otevřených mužů. „U mnoha mužů je přiznání zkušenosti s domácím násilím spojeno s výrazným studem, pocitem selhání a narušením vlastní identity,“ dodává.
Pokud jste měl/a pocit, že jste obětí domácího násilí, hlásil/a jste to?
Nechtějí přijít o děti
Roli podle jejích slov hraje i strach z odebrání dětí. „Násilná partnerka může vyhrožovat, že pokud muž kontaktuje policii, obviní z násilí jeho a on přijde o kontakt s dětmi,“ upozorňuje Janoušková.
„Jo, bál jsem se, že budu z násilí nakonec obviněný já a nakonec to skončí tím, že ještě nebudu vídat děti,“ potvrzuje Pavel.
Na organizace, které pomáhají lidem zažívajícím domácí násilí, se proto muži obracejí jen výjimečně.
„Na linku 116 006 Bílého kruhu bezpečí se muži obracejí obvykle až ve chvíli, kdy je situace velmi vážná nebo mají strach o děti, a často se ujišťují, jestli jsou naše služby opravdu pro muže,“ popisuje realitu Andrea Tomášková.
Třeba ACORUS v roce 2025 poskytla pomoc téměř 250 ženám, ale pouze sedmi mužům. Tato organizace se snaží téma otevírat i v oblasti prevence. V projektu „Do dospělosti bez násilí“ pracuje s mladými lidmi, kteří vyrůstali v násilném prostředí, a upozorňuje na riziko, že si tyto vzorce přenášejí do vlastních vztahů.
ACORUS na to nově upozorňuje také prostřednictvím videospotu zaměřeného na prevenci násilí v partnerských vztazích.
Postupná ztráta sebevědomí
Pavel dnes říká, že nejhorší nebyly samotné hádky, ale postupná ztráta sebevědomí a jistoty. „Dlouho jsem si říkal, že to není tak hrozné, že to zvládnu. Až později mi došlo, že to, co se děje, není normální.“
To, že řešení situace ze strany mužů nebývá impulzivní, potvrzuje i Klingelová. „Rozhodnutí situaci aktivně řešit obvykle nepřichází jako důsledek jediného incidentu, ale spíše jako vyústění dlouhodobého zatížení a stresu, strachu, bolesti,“ uzavírá.
