Nalézá se v zadní části pražského hřbitova, která ukrývá desítky šachet. Do nich se od 40. let minulého století pohřbívalo. Mezi lidmi beze jména, preparáty z piteven, předčasně narozenými dětmi nebo zbytky těl z lékařských fakult totalitní režim pohřbíval i oběti politické perzekuce.
Historici, politici i pozůstalí už desítky let hledají řešení, jak s tímto místem citlivě naložit, jestli mrtvé nechat spát a prostor, který je národní kulturní památkou, jen citlivě upravit, nebo jestli exhumovat ostatky, identifikovat je a důstojně pohřbít. „Máme ambici během jara předložit vládě materiál ke schválení. Jeho součástí bude kromě popisu stávající situace také návrh na další kroky a řešení,“ popisuje vedoucí Úřadu vlády Jana Kotalíková.
Ta předsedá Komisi pro řešení otázky masových hrobů na Ďáblickém hřbitově. Jsou v ní zastoupeni historici, archiváři, vojáci, ale i představitelé institucí, jako je Správa pražských hřbitovů, nebo aktivisté, kteří usilují o důstojné pohřbení obětí komunismu.
Poprvé se díky práci této komise podle Kotalíkové podařilo získat nové informace a dohledat některé nevyjasněné okolnosti kolem hřbitova. „Je tu šance, že konečně bude tato historická křivda napravena,“ dodává Kotalíková.
Šance identifikovat oběti
Díky archivním materiálům a dalším zdrojům je možné s velkou přesností lokalizovat polohu ostatků některých osobností. Komisi se podařilo postupně identifikovat jak čísla šachet, tak jména desítek obětí. Na základě výzkumu historiků a archivářů byla vybrána šachta, kde je největší šance najít konkrétní oběti totalitního režimu.
Hledání v Ďáblicích pokračuje. Ostatky hrdinů druhého odboje zatím nenašli |
„Pilotním projektem bude šachta číslo 14, ve které se nám díky intenzivní archivní práci a historickému výzkumu podařilo identifikovat tři osobnosti, které se v období 50. let staly oběťmi politické perzekuce,“ vysvětluje Kotalíková. Jedná se o Karla Sabelu, Miloslava Jebavého a Viléma Sok-Siegera.
Všichni tři byli důstojníky armády a členy odbojové skupiny Praha–Žatec, která plánovala státní převrat při příležitosti prvního výročí komunistického puče v únoru 1949. V červnu 1949 byli za trestné činy velezrady a vyzvědačství v politickém procesu odsouzeni k trestu smrti a 18. června popraveni na Pankráci. Jejich těla skončila v šachtě.
Hledání mrtvých
Rodiny obětí komunistického režimu padesát let hledaly ostatky svých blízkých. Pokud měli štěstí, doputovali pozůstalí až na Ďáblický hřbitov. Zaměstnanec hřbitova je tehdy většinou odkázal do zarostlého kouta u severní zdi hřbitova, kde komunistický režim pohřbíval tento typ lidí, a přidal varování, aby se tam moc nezdržovali.
V archivech se dochovalo množství dopisů příbuzných po popravených. Ti často ani nevěděli, kde těla nebo popel jejich blízkých leží, a prosí komunistické orgány o informace. Všechny jejich prosby jsou zamítnuty
„Základním předpisem komunistických represivních orgánů bylo nevydávat a pohřbívat do hromadných neoznačených hrobů,“ vysvětluje historik Petr Blažek.
Výzkum nepotvrdil domněnku, že by v Ďáblicích měli být pohřbeni i českoslovenští vojáci a členové protinacistického odboje, kteří zemřeli v důsledku represí po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Uloženo tu bylo až 20 tisíc osob
Na Ďáblickém hřbitově na periferii Prahy vzniklo od poloviny 40. let do roku 1961 na sedm desítek šachtových hrobů – tedy jam o délce pět metrů, šířce dva metry a hloubce minimálně dva metry.
Do každé se vešly desítky beden či rakví naskládaných v několika vrstvách nad sebou. Celkově tu byly uloženy tisíce lidských ostatků, možná až 20 tisíc osob.
Nejde o první pokus najít mezi tisíci mrtvými některou z obětí totality. Před deseti lety se podařilo z jednoho z ďáblických hrobů exhumovat ostatky umučeného faráře Josefa Toufara. Naopak pokus nalézt ostatky Zdeny Mašínové byl neúspěšný. Na místě označeném rodinou se její kosti nenašly.
