Vesnice na perifériích Prahy se na sídliště začaly proměňovat v šedesátých letech, kdy se ve městě začínal projevovat nedostatek bytů. Původní zástavba se tak buď dostávala do sevření panelových domů, anebo mizela úplně. „Vidět je to třeba na Litochlebském náměstí, které původně skutečně bylo návsí obce Litochleby. Dnes z něj už je jenom velký kruhový objezd,“ popisuje historička architektury z Institutu plánování a rozvoje Martina Koukalová.
Právě sídliště Jižní město byl jeden z nejrozsáhlejších projektů, jaký v Praze vznikal. S trochou nadsázky totiž na okraji metropole měla vyrůst druhá Olomouc. Bydlet tady mělo až 80 tisíc lidí. „Cílem bylo vybudovat skutečné město, kde budou lidé moci jak bydlet, tak i pracovat,“ přibližuje Koukalová.
Jižně od sídliště mělo dokonce vyrůst Jižní město II, kde měli obyvatelé sídliště pracovat. Zejména kvůli nezájmu podniků z tohoto plánu ale sešlo a dostavěná část Jižního města II je opět bytová zástavba.
„Narozdíl od původního sídliště už to novější není pojaté tak velkoryse. Zatímco na Jižním městě I jsou velké domy a rozsáhlé plochy mezi nimi, Jižní město II je kompaktnější a menší,“ říká Koukalová.
Zkrocená Vltava
Výrazně se ale neměnily jen periferie. Změny se v uplynulých dvou staletích odehrávaly i v samotném centru metropole. „Až do konce devatenáctého století tekla Prahou Vltava vlastně neregulovaně. Její tok byl mnohem rozehranější než dnes a navíc sloužila jako hlavní dopravní tepna,“ popisuje Koukalová.
Podél jejich břehů totiž stálo velké množství různých manufaktur a řeka sloužila spíše průmyslu. Až spolu s regulací toku získalo město velmi cenné parcely, na kterých se začaly budovat významné veřejné stavby jako třeba Národní divadlo, Rudolfinum nebo Právnická fakulta.
Na náplavce finišuje rekonstrukce kobek, město hledá provozovatele |
„Praha na jednu stranu získala velmi kvalitní veřejné prostory v podobě náplavek, ale přišla o řadu ostrovů a přirozených meandrů, kam se řeka může v případě povodní rozlévat,“ připomíná Koukalová.
Změnit by se to ale mělo na území bývalého rohanského ostrova. Na dvacet hektarů de facto nevyužitého území by se mělo proměnit v novou rezidenční čtvrť a park. „Postupně by se tak lokalita měla proměnit v říční nivu, která v případě povodní bude sloužit jako rozlivová plocha,“ vysvětluje urbanistka Institutu plánování a rozvoje Jitka Jeřábková. Vzniknout by tam mělo i nové říční rameno.
Dvousetletá mapa na 25metrové projekci
Všechny tyto proměny si v CAMPU můžete prohlédnout na obří 25 metrů široké projekční stěně. „Návštěvníci si můžou najít svojí vlastní ulici a podívat se, jak se v průběhu dvou století proměnila,“ přibližuje ředitel CAMPU Štěpán Bärtl.
Nejstarší mapou, se kterou současnost můžete srovnat, je plán města z roku 1816. „Na výstavě spolupracoval náš archiv a datové oddělení. Všechny plány a snímky jsme vlastně měli, ale šlo o jejich přizpůsobení k projekci,“ popisuje Bärtl.
Výstava by podle něj měla návštěvníky přimět taky k úvaze o budoucnosti města. Zejména pak k zamyšlení se nad růstem města. „Měli bychom se spíš rozpínat do krajiny, anebo se naučit využívat prostor, který uvnitř města máme?“ uzavírá Bärtl.
