O jejím nápadu psala i světová média jako New York Times či BBC. Svůj barbershop Barberette nedávno přijela otevřít i do Prahy. „Jde o člověka, ne o genderovou vyváženost,“ říká Klára Váňová.
Kariéru kadeřnice ve vlastním barbershopu jste začínala v Londýně. Co vás přimělo se přemístit do Prahy?
Ano, začínala. To kadeřnictví je tam pořád moje a jezdím tam jednou za dva měsíce. Dvě moje kadeřnice to tam obstarávají samy. Já jsem se rozhodla jít do Prahy proto, že po patnácti letech v Londýně se mi už stýskalo. Říkala jsem si, že je teď Praha připravená na něco nového. Řekla jsem si, že to zkusím, otevřu to a zkusím rozjet tak organicky jako v Londýně.
V Česku se právě barbershopy před pár lety celkem rozmohly, o to víc v Praze. Čím se snažíte zaujmout oproti jiným podobným salonům? A funguje ta myšlenka, že do barbershopu mohou i ženy?
Já tady nejsem pro konkurenci. Přijela jsem do Prahy s myšlenkou, která je ta samá jako v Londýně. Základní rozdíl je, že my stříháme kohokoli, kdo přijde a ceny jsou stanovené jednotné pro muže i ženy. V tom se lišíme od standardních kadeřnictví, kde jsou ty ceny rozdělené. Základem bylo to, že já jsem měla problém najít někoho, kdo dobře stříhá, jak v Londýně, tak tady. Chtěla jsem lidem nabídnout další alternativu. Ta myšlenka je hodně osobní a zákazníci to oceňují. Neříkám, že barbershop „jen pro muže“ je dobrý nebo špatný. V tom se liším já, protože jsem holka, mám krátký vlasy a štvalo mě, že jsem neměla kam jít.
Zájem od zákazníků v Londýně tedy máte, je o takovou službu zájem i v hlavním městě?
Je obrovský, i tady v Praze. Krátký vlasy jsou teď v módě a není lehký ostříhat krátký vlasy dobře. Já jsem tady, abych zákazníkům splnila jejich přání. Vidím texturu vlasů a podle toho udělám účes, aby, pokud je to žena, to bylo pro ni ženské a přitom stále krátké.
Jaké je složení klientely v Barberette? Chodí více ženy, nebo muži? V Česku je to přece jen stále spíše ta mužská záležitost.
Když jsem otevřela v Praze Barberette, tak jsem myslela, že sem ženy budou chodit hodně. Začali sem chodit ale spíš muži, protože znali tu myšlenku barbershopu. Teď je to tak půl na půl. V Londýně ale chodí spíš z 80 procent ženy a z 20 procent muži. Mně je to ale v podstatě jedno, protože chci, aby si tady našel každý to, co chce.
Jak dlouho se vůbec stříhání věnujete?
Začínala jsem v Londýně před skoro deseti lety. Vyučila jsem se, když mi bylo třicet let, ale myslela jsem si, že už je na to dost pozdě. Změnilo mi to život a když se opravdu chce, tak to jde. Měla jsem dřív práci v kanceláři na plný úvazek a večer jsem chodila do školy a o víkendu do salonu, kde jsem měla praxi. Věnovala jsem tomu dva roky života a od začátku jsem do té kadeřničiny šla s tím, že to chci dělat jinak.
V té době jste se rozhodla, že založíte svůj vlastní kadeřnický salon Barberette?
Ještě na škole jsem potkala MK (přední londýnský holič, pozn. red.), který dělá různý show. Já jsem s ním rok zůstala a on mě vyučil. Potom jsem začala pracovat v salonu, kde jsem si pronajala křeslo už s tou mojí myšlenkou, to bylo v roce 2012. Objevovala jsem se různě v hospodách a klubech, aby se ta myšlenka rozjela. Potom jsem měla tolik zákazníků, že jsem přibrala kadeřnice Mako a Rose, které teď pracují v Barberette v Londýně.
V provozování barbershopu to jde tedy dobře? Čím to, že jste tak úspěšná?
Asi tím, že do toho dáváme tu lásku. Pro nás je zákazník ten nejdůležitější člověk a ten přijde, když to děláte dobře. Je zajímavé, že v Praze i Londýně jsou ti zákazníci úplně stejně naladění. Je jedno, jakého jsou pohlaví.
Dá se říct, že je vaše holičství založené na genderové vyváženosti, tedy rovnoprávnosti žen a mužů?
Všichni si myslí, že je naše holičství politicky korektní a genderově vyvážené. Většinou muži říkali, že se snažím gendrifikovat Husitskou a snažím se právě o politickou korektnost. Já se ale snažím o spravedlnost. Když chce někdo krátký vlasy, tak mu jen nabízím prostor pro to, aby je měl. Jde o toho člověka a ne, že je teď genderová vyváženost cool.
Přicházejí k vám i zákazníci, které jste získala v Londýně a jedou navštívit Českou republiku?
Kupodivu chodí. Už tady bylo dvanáct lidí, což je dobrý. Když pak jedu do Londýna, tak na mě i někteří lidi počkají. Někteří ti zákazníci jsou totiž se mnou od té doby, co jsem začala stříhat ve škole. V Londýně děláme i zákaznické party nebo loterii o ceny, které věnují zákazníci. Ten výtěžek potom jde na charitu a je to moc hezké. Spolupracujeme i s kosmetickou firmou Lush, u které jsme dělali takzvané Pop Ups akce a jejich produkty jsem používala už v Londýně. Vyhovuje nám i zákazníkům a když přijede zákazník z Anglie, tak řekne, že to tady voní úplně stejně, a to je právě díky té kosmetice.
Jak dlouho se v kadeřnictví zákazníci zdrží? Je to stříhání na pár minut, nebo je potřeba počítat s delším časem?
Nejkratší je půl hodina, která je určená pro ty, kteří chodí pravidelně a chtějí mít stále upravené vlasy. Standardní stříhání je 45 minut a pokud chce někdo nový účes, chce upravit i vousy nebo zde chce strávit prostě víc času, tak tady stráví hodinu a čtvrt.
Říká se, že barbeři si se zákazníky tvoří zvláštní vztah a mnohdy o nich ví více, než někdo z rodiny. Je to taky psychologická práce?
Určitě, je to tak. Když vám projde pod rukama tolik vlasů a lidí, tak si vybudujete takový cit. Vždycky říkám, že je jedno, kdo člověk je a co dělá, protože vidíte jen tu hlavu nad plachetkou. V Londýně dbáme i na to, aby se páry, které se rozejdou a chodí se k nám stříhat, nikdy v Barberette nepotkali. Když nám to řeknou, tak zařídíme, aby k takovým situacím nedocházelo.
Řešila jste někdy od zákazníků i netradiční požadavky? Něco, co není úplně konvenční.
Stříhám třeba paruky, což jsem nikdy nedělávala. Mám pána, který se rád převléká jako žena, tak si donese paruku, kterou mu ostříhám. Objevila nás i slečna z velice ortodoxní židovské skupiny z Londýna. Slečna tají svoji homosexualitu a u nás má to útočiště a může být tím, čím je. Taky jí stříháme paruky a i její vlasy. Taky k nám chodí matka, židovka, která má 12 dětí, ona si sundá paruku, já jí ostříhám vlasy a ona si ji pak rychle nandá, přitom tam nemůže být přítomný žádný kluk. Měli jsme tam i holku, která si osmnáct let nestříhala vlasy, protože jí to rodiče zakazovali. Ostříhali jsme ji na kluka, protože to chtěla. Potom říkala, že jsme jí změnili život. Takže nekonvenční pro mě neexistuje.
Ve spoustě barbershopů vidím červeno-bílou tyč, někdy kombinovanou i s modrou. Ta se v mnoha případech točí (na fotce v galerii). Máte ji v kadeřnictví i vy, co má představovat?
Jmenuje se to barber pole a je to symbol holičů. Holiči byli dříve lazebníci a dokonce i pouštěli žilou - nařízli žíly břitvou nebo dávali na ruku pijavice. Dokonce i trhali zuby. Ta červená a bílá znamená krev a obvaz. V Čechách máme podobný symbol, akorát jsou to dvě měděné mističky.
