Architekt Pavel Hnilička se věnuje návrhy a realizací staveb a také urbanismu a...

Architekt Pavel Hnilička se věnuje návrhy a realizací staveb a také urbanismu a regulačním a územním plánům. | foto: Yan Renelt, MAFRA

V povolování staveb jsme pomalí jako Kongo, říká pražský architekt

  • 11
Hlavní město má v současné době problémy s nedostatkem volných bytů a části Pražanů vadí i to, že se v metropoli málo staví. Podle architekta Pavla Hniličky Praze chybí kvalitní soudobá architektura.

V nedávném průzkumu Sdružení pro architekturu a rozvoj vyšlo, že asi polovině oslovených Pražanů v hlavním městě chybí unikátní moderní stavby. Má podle vás Praha v moderní architektuře mezery?
Neřekl bych, že chybí přímo moderní architektura, ale určitě chybí kvalitní soudobá architektura. Obzvlášť v Praze, která je plná skvostů románské, gotické, barokní nebo renesanční architektury, jež je v mnoha ohledech na světové úrovni. V soudobé výstavbě ale na světové úrovni opravdu nejsme. Když sem přijede zahraniční host a člověk by mu rád ukázal, co se tady nového postavilo po revoluci, tak toho moc není. Obzvlášť pokud budeme Prahu srovnávat s městy jako je Berlín, Amsterodam, Curych, Mnichov nebo Vídeň. Tam člověk ví, kam zajít za zajímavými domy.

Moderních staveb se ale zároveň část společnosti obává. Třeba proto, že naruší historický ráz města.
Myslím, že je skutečně důležité mluvit o kvalitní architektuře. Architekt přináší určitou kvalitu nejen investorovi, ale i městu. Ovšem jen v případě, pokud tomu městu rozumí. Bohužel v současné době dochází k tomu, že se tvůrci orientují jen na samotný objekt stavby a zapomínají na okolí. To je velký neduh. V řadě vyspělých západních zemí často unikátní architektura doplňuje a zdůrazňuje kvalitu města.

Pavel Hnilička

Architekt Pavel Hnilička se věnuje návrhy a realizací staveb a také urbanismu a...
  • Narodil se v roce 1975 v Praze. Vystudoval Fakultu architektury ČVUT. V roce 2003 absolvoval postgraduální studium na ETH Zürich.
  • Od roku 2003 vede ateliér Pavel Hnilička Architekti. Zabývá se návrhy a realizací staveb a v posledních letech se intenzivně věnuje urbanismu a regulačním a územním plánům.
    Je autorem knihy Sídelní kaše – Otázky k suburbánní výstavbě rodinných domů. Od roku 2012 pracuje pro Útvar rozvoje hl. m. Prahy na Pražských stavebních předpisech jako vedoucí pracovní skupiny.
  • Od roku 2015 je 1. místopředsedou České komory architektů.

Můžete uvést nějaký příklad?
Krásnou ukázkou je třeba Hafen City v Hamburku, kde stavby vytváří kvalitní městský celek, a pak tam jsou některé opravdu výjimečné budovy jako třeba Elbphilharmonie. Ta skutečně přečnívá běžnou zástavbu. Ostatní stavby tvoří takový slušný standard a drží městskou strukturu a tím výjimečným domem je právě budova filharmonie. Podobně je to u filmového institutu v Amsterdamu, což je trochu divočina, ale je to významná kulturní instituce a kolem ní je spousta standardních dobrých domů. V Praze chybí dobrý, kvalitní standard běžné bytové i administrativní výstavby. Máme tady obrovské množství špatných kancelářských budov i domů, které jsou jako pěst na oko.

Takže je podle vás potřeba začít běžnou zástavbou a až pak se může postavit unikátní budova?
Jak architekti, tak investoři by si především měli uvědomit, jakou úlohu řeší. Pokud je to muzeum, divadlo, filharmonie, tak je to výjimečná zakázka s výrazným přístupem. Pokud to jsou ale bytové nebo kancelářské domy, tak ať neničí město a spíše ho spoluvytváří. Pokud je u bytového domu nejdůležitější, aby byl zcela jiný než ostatní, tak je to v důsledku strašná nuda. Problémem dnešní doby je právě ta snaha být jiný než ostatní, což ve výsledku znamená, že se nepoužije to, co je dobré. Osobně mám rád švýcarskou nebo holandskou architekturu, kde jsou schopni to dobré, zaběhnuté převzít, interpretovat to a stavět soudobě a kvalitně.

Jsou v Praze nějaké příklady kvalitní soudobé architektury?
Když jsem Prahou prováděl zahraniční architekty, tak jsem je vzal k Tančícímu domu od Franka Gehryho, který je zajímavý už jen tím, že je takovou ikonou. Jeho největší přínos je, že se lidé baví o architektuře. Pak jsem je bral do Langhansu od Ladislava Lábuse. Mám radost i z toho, co se povedlo v Dejvicích. Národní technická knihovna a fakulta architektury jsou velmi dobré domy. V Karlíně vzniklo také několik zajímavých staveb. Ale celkově je kvalitních příkladů málo.

Mluvil jste o velkém množství nekvalitních kancelářských budov. Jak jsou na tom velké rezidenční projekty?
To je právě ten problém. V této oblasti je to opravdu slabé. Když jsme pořádali Českou cenu za architekturu, tak dvě zahraniční porotkyně a architektky byly velmi překvapené, že u nás vznikají velmi kvalitní příklady rodinných domů, ale na druhou stranu máme podprůměrnou a nekvalitní výstavbu velkých bytových domů. Ve srovnání s ostatními zeměmi je to u nás slabé.

Napsal jste knihu s názvem Sídelní kaše, kde hovoříte o tom, že by se město nemělo rozšiřovat do krajiny a že se má stavět spíše uvnitř města. Při pohledu na aktuální developerské projekty ale většina z nich vzniká právě na okrajích Prahy.
Je to tak. Myslím si, že selhává vedení města, protože výstavbu je potřeba nějakým způsobem řídit. V současné době platí regulace stavebních uzávěr na takzvaných velkých rozvojových územích. To jsou velké plochy jako třeba bývalé nádraží Bubny, kde se nesmí stavět, dokud nevznikne nějaký plán. To byla možná dobrá myšlenka na začátku, ale teď je to problém. Je potřeba najít cestu, co s tím. A tady je nevyhnutelná role města, aby aktivně vstoupilo do plánovacího procesu. Nemělo by to být tak, že někdo přinese projekt a město se k němu vyjádří. Město si musí samo nadefinovat podmínky a být významným hráčem ve výstavbě.

Jak to funguje například v západních městech?
Dobrým příkladem je hlavní nádraží ve Vídni, kde na zhruba sto deseti hektarech vznikl velký městský projekt. Na pozemcích drah vyrostla během osmi let nová zástavba, park, pracovní místa, občanská vybavenost. Zásadní přitom bylo, že město spolu s dráhami a dalšími subjekty vytvořilo společnost, která výstavbu vedla, aby se to událo podle pravidel města. Město musí určit, jak má území vypadat, protože ve výsledku ho bude spravovat. I v případě zmiňovaného Hafen City bylo město prostřednictvím městské společnosti developerem území. Připravilo urbanistický plán, pravidla, určilo objemy domů, místa, kde mají být školy, kde má být náměstí, stromořadí. Pak si vymezilo uliční čáry, kde vzniknou stavební bloky. V Hamburku navíc na jednotlivé stavební bloky dělají samostatné soutěže. Celé to území pak drží jednotný městský urbanismus.

Když se podíváme třeba na příklad vznikající čtvrti Smíchov City, tak tam kroky, o kterých jste mluvil, udělal investor Sekyra Group. A Praha to jen schválila. Je to tak?
Ano. Protože soukromý developer v Praze vlastně přebírá roli města, které není schopné to plánovat samo. Je ale potřeba říci, že konkrétně u budoucí zástavby smíchovského brownfieldu jsou ty výsledky velmi přesvědčivé. Je to ukázka čtvrti, která je srovnatelná se západními vzory a jeden z nejlepších příkladů soudobého urbanismu u nás.

Většinu pražských brownfieldů už má ve vlastnictví nějaký soukromý investor. Může v Praze fungovat ten model, který jste zmiňoval v souvislosti s Vídní nebo Hamburkem?
Myslím si, že v nějaké formě to tak ještě být může. Stále tam je dopravní a technická infrastruktura, kterou řeší Praha. Musí to vznikat v úzké spolupráci, nelze vést zákopovou válku. Určitě to ale nebyl úplně šťastný krok. Město nebo stát nemá takové pozemky pouštět. Je lepší udělat společný podnik.

Developeři si stěžují na to, že kvůli pomalým povolovacím procesům nemohou výstavbou vyrovnávat poptávku po bytech. Je to skutečně problém?
Podle mého názoru jsou výhrady developerů oprávněné. Podívejte se třeba na žebříček rychlosti povolování výstavby od Světové banky. Ta v programu Doing business sleduje sto devadesát zemí, podle toho, jak snadné je v nich podnikat. V povolování staveb jsme na 127. místě mezi zeměmi jako je Kongo nebo Bangladéš.

Jak se to stalo?
Myslím si, že za tím byl u nás jakýsi strach. Aby se ve městě nestalo něco špatného, tak ať se raději nestane nic. Je za tím nastavení povolování staveb. Rozhodování se ze stavebního úřadu přesouvá na orgány státní správy. Když děláte obyčejný malý projekt, tak potřebujete kolem čtyřiceti razítek, které musíte mít předem, než jdete podat vlastní žádost o povolení. Každý úřad má navíc jiné místo, kam se odvolat. Lidé, kteří z nějakého důvodu nechtějí, aby jejich soused stavěl, mají díky tomu strašně moc možností, jak vést obstrukce. Když se tomu někdo věnuje profesionálně, tak má vějíř možností neskutečně pestrý. Stačí umět využívat lhůt v řízeních. Řada staveb se pak protahuje roky. To vede k tomu, že v Praze chybí byty. Bohužel, kdo je na tom bit, je střední a nižší třída.

Jak se díváte na dění okolo metra D? Po kritice, že na stanice nebyly architektonické soutěže, magistrát přislíbil soutěže výtvarné. Teď to ale vypadá tak, že Metroprojekt větší úpravy svých stanic nepřipustí a pokud k nějakým změnám dojde, budou spíš kosmetické. Budou se architekti do takové soutěže hlásit?
Myslím si, že by bylo dobře, kdyby společnost architekty do tvorby městského prostředí vtahovala. Pokud necháme veřejná prostranství čistě na dopravních inženýrech nebo technicích, tak budeme dostávat výsledky, které tomu odpovídají. Základ je ve spolupráci. Architekt samozřejmě nemůže sám navrhnout most nebo tunel pro metro. Je třeba, aby vznikaly týmy, kde jsou architekti zastoupení a mají nějaké slovo. Architekt dokáže pochopit, jak se může člověk cítit, jak vnímá místo chodec, nejen řidič. V západních městech architekty do debat berou. U nás se architektura vyčlenila jako něco, co nepotřebujeme. Postupně se to ale mění.