Je to generační střet. Studenti, kteří se na pražských univerzitách připravují na kariéru lékaře, chtějí kromě odpovídajícím způsobem zaplacené práce i volný čas a rodinu. Starší lékaři naopak vidí tři dny práce v kuse jako normální a volný čas jako nutnou oběť položenou na oltář náročné profese. A mediky, kteří poměry ve zdravotnictví odmítají, mají za pohodlné.
Vyplývá to z nedávného průzkumu MF DNES mezi čtyřmi sty mediky. Ti si v dotaznících zhusta stěžují na to, že je lékaři – i kvůli nedostatku času – buď úplně ignorují, nebo je jen ponižují a odmítají jim předat své zkušenosti.
„Na praxích se mačkáme u topení a děláme tam vzduch,“ říkají studenti s tím, že po letech prosezených nad skripty je pro ně praxe první opravdová šance se něco o reálném lékařském životě dozvědět. Ovšem nejdřív se podle svých slov dozví o, slangově řečeno, „pásonetkách“.
„Z pohledu mnoha úctyhodných profesorů můj názor zní jako rozmazlené sobecké fňukání. Ale já si nemohu pomoci. Proč právě já bych měla chtít celovíkendové služby s pokračováním v pondělí? Copak není zřejmé to zvýšené riziko při únavě? Tomu nechci vystavovat ani sebe, ani své pacienty,“ poznamenává studentka šestého ročníku medicíny Lucie O.
A další se přidávají. Připomínají zákoník práce, který by podle jejich mínění měli lékaři dodržovat úplně stejně jako jiná zaměstnání. Zkušení lékaři však mají jiné mínění.
„Jedním z důvodů, proč u nás ani nikde na světě personál není a už nikdy nebude, jsou pochopitelná, ale naprosto scestná omezení. Dodržováním zákoníku práce ještě žádný kvalitní lékař nevyrostl,“ podotýká Julius Špičák, přednosta Kliniky hepatogastroenterologie v Transplantcentru Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM).
Podle něj musí lékař své kariéře v určité chvíli obětovat úplně vše. Strach mediků z chyb, které by únavou mohli udělat, nejen on označuje za nesmysl. Dřív byly mnohahodinové služby normou, tak proč by nemohly být dnes, říkají lékaři. „Muselo to jít a ještě nám za to ani neplatili. Nám to nevadilo, protože jsme se toho hrozně moc naučili,“ míní také jedna z pražských kapacit, která si nepřála uvést jméno.
Systém velevážených profesorů
Další věcí, na kterou si medici stěžují, je samotný přístup starších lékařů. „Nelíbí se mi systém ‚velevážených profesorů‘ a silná hierarchizace na pracovištích v ČR. Podle mě to brání otevřeným diskusím a lepšímu vzdělávání,“ kritizuje student, který se v dotazníku podepsal jen jako MT. „Ponižování ze strany starších lékařů a lékařek jsem také zažila mnohokrát jako student. Je to něco příšerného a velice únavného,“ dodává Lucie O.
Medici dokonce styl české medicíny nazývají anglickým termínem „education by humiliation“, v překladu učení ponížením. Erudovaní odborníci si podle nich navíc nechávají své zkušenosti pro sebe proto, aby si nevychovali konkurenci. To však rázně odmítá známý kardiochirurg a přednosta Kardiocentra IKEM Jan Pirk.
Průzkum mezi studentyStrukturovaný dotazník, který připravila redakce MF DNES, vyplnilo během tří dnů 426 studentů pražských lékařských fakult – požádali jsme je, aby uvedli pohlaví, ročník studia, zamýšlený medicínský obor a volitelně jméno či iniciály. Kromě dotazníku jsme mluvili individuálně s dalšími mediky v Praze. Všichni odpovídali na otázky typu: proč se rozhodli pro medicínu, čeho se ve své kariéře nejvíce obávají, na co se těší a jestli jsou spokojení s tím, jak česká veřejnost vnímá lékaře. |
„To by udělal jen špatný šéf. U nás se s námi medici myjí k operacím, chodí na vizity a vidí celé operace. Jeden kolega pro ně má navíc kroužek po pracovní době, kde se jim věnuje. A kluci vychovaní u nás dnes šéfují na Homolce, ve Všeobecné fakultní nemocnici a dalších,“ uvedl Pirk.
Špičák pak Česko srovnává se zahraničím, kam lékaři po promoci často míří a které je i snem mediků. „U nás je stále snaha někoho něco naučit, v západním světě je mnohem menší,“ podotkl.
A v tomto ohledu se českých kapacit zastává i gynekolog Štěpán Budka. „Není to proto, že by lékaři nechtěli předávat své zkušenosti. Tito velevážení profesoři jsou totiž tak přesvědčení o své jedinečnosti a neomylnosti, že se o svou kariéru nebojí. Ale personálu je tak málo a mediků tak moc, že to nemocnice neumějí ukočírovat,“ říká Budka.
Normu „pásonetek“ tak podle něj vtloukají do hlav mediků hlavně vedení nemocnic. Všechno ostatní však podle něj sedí. „Medici říkají pravdu. Sám jsem to zažil. Jedinou smysluplnou akcí lékařů byl protest Děkujeme, odcházíme. Ten měl potenciál ukázat státu, jak na tom zdravotnictví je,“ míní Budka.
Podle Špičáka je problém hlavně v tom, že by medici chtěli všechno zadarmo. „Když dvacet let sbíráte zkušenosti, pochopitelně si pak vybíráte, komu je předáte. Studenti musí být dobří a musí se snažit. Pro mě je potěšení učit člověka, který má zájem. Jenže medici jsou rok od roku slabší. A to řeknou všichni lékaři, jen ne na mikrofon,“ uzavírá.
