„Je to trochu jako detektivka o hledání rovnováhy mezi tím, co nejen dítě se závislostí, ale i jeho rodina zvládne změnit, a tím, co by ideálně bylo potřeba udělat,“ říká o práci týmu jediné středočeské specializované poradny zaměřené na děti a mladistvé závislé na drogách, ale třeba i vztazích, počítačích a mobilech, sebepoškozování nebo s poruchou příjmu potravy její vedoucí Michaela Štáfková.
Adiktologická dorostová ambulance sídlící v ulici Jana Palacha v Kladně půl roku od svého spuštění už pečuje o stovku dětí a rodičů, respektive čtyři desítky rodin.
Drtivou většinu dětí přivedly do ambulance maminky, ve třech případech i tátové. Od 15 let mohou přijít na kladenskou adiktologii i samy děti bez rodičů.
„To se nám ale za půl roku stalo jen jednou. Navíc to byla čtrnáctiletá dívka, která si sice uvědomovala, že má potíže s příjmem potravy, ale nechtěla, aby to věděli rodiče. Dali jsme jí základní rady a doporučili, aby se na nás obrátila za dva měsíce, až jí bude patnáct,“ vysvětluje Štáfková.
Dvě tváře Jana
V domku za Kladnem létají vzduchem židle, jeden ze synů rozbíjí dveře. Na adresu své bezradné matky posílají obě ratolesti ve vzteku znásobeném marihuanovým opojením, jemuž propadají už každodenně, ta nejsprostší slova.
Tak to v rodině devětatřicetileté Ivy vypadalo ještě před rokem. Dnes je situace rapidně lepší. V příjemné podkrovní místnosti vyzdobené v přímořském duchu sedí sympatický mladík v ušpiněných montérkách. Na první pohled působí jako optimistický pohodář.
„Utíkám rovnou z práce,“ omlouvá šmouhy na kalhotách osmnáctiletý Jan z Kladenska naproti sedící Michaele Štáfkové. Psychoterapeutka se ptá, zda už přemýšlel o oslavě 18. narozenin s kamarády.
Adiktologická dorostová ambulance Kladno (ADA)Mezi činnosti kladenské ambulance patří:
Do týmu ADA patří: Jaké závislosti dětí řeší ADA:
Kontakt na ADA: Kolik to stojí: |
„Nevím, zda je budu slavit. Věřím si, že bych si s kámošema, kteří kouří, nedal marjánku, ale přeci jen je to nějaké riziko,“ zpovídá se adiktoložce Jan. Tentýž Jan, který před rokem pěstoval se starším bratrem marihuanu, chodil za školu, nadával sprostě mámě a kradl jí peníze.
„Jan udělal za rok, co do ambulance chodí, velký posun. Vypadá zdravěji, dokáže plánovat, což pod vlivem marihuany nedokázal, chyběl mu náhled na důsledky svého chování. Zlepšila se komunikace v rodině a vztah k matce je obnovený,“ říká Michaela.
Čerstvě plnoletý Jan dnes již rok abstinuje a zatím je jedním z mála, kteří dokázali přestat bez recidivy, začátky této cesty však byly trnité. „Bylo to to nejtěžší, co jsem v životě musela udělat. Pošlete dítě, které milujete, do detoxikačního zařízení, to si připadáte jako nejhorší máma. Nakonec jsem si připomněla jednu maminku z terapie, která už není důsledná, a jejich situace se nemění již tři roky,“ vypráví Iva.
„Po přelomu tisíciletí jako by se u nás vytrácely rodičovské kompetence, tedy víra v to, že ‚já jsem rodič a mohu dětem něco předat‘. Stoupá počet rodin, které žijí v jednom ze dvou extrémů, to je můj postřeh. Prvním extrémem je, že rodič nechává dítěti naprostou svobodu, netrvá na pravidlech či řádu, který děti potřebují,“ vysvětluje Štáfková.
„Opakem je rodič, který vše jen řídí, kontroluje a nezvládá domluvu. Soustředí se jen na výkon dítěte, ale chybí zájem o to, co dítě prožívá. Ani jeden způsob není dobrý. Dítě pak ztratí víru v rodiče,“ dodává adiktoložka.
Nejvíce závislých na marihuaně
Janovi už je osmnáct let, a tak sice věkově do adiktologické ambulance pro mladistvé nepatří, přesto sem ještě dochází v rámci následné péče.
„Chodím rád. Je to uvolňující, člověk ze sebe odplivne problémy na zem a nechá je tam. To, že přestanu s kouřením marihuany, jsem se postupně rozhodl tady v ambulanci,“ vypráví Jan. Dnes nejenže abstinuje, ale i pracuje, dodělává si školu, má přítelkyni a plánuje, že se bude živit na stavbách dálnic.
Čtyřicet procent mladistvých se do specializované péče středočeské ambulance dostalo kvůli kouření marihuany, deset procent kvůli jiným drogám, například pervitinu, pětina kvůli alkoholu a třetina pro nelátkové závislosti, tedy třeba gamblerství, hry na počítačích nebo sociální sítě.
V posledních dvou měsících také enormně narostl počet rodičů, kteří přivedli dítě takříkajíc „přilepené“ na mobilu či tabletu. Michaela Štáfková proto rozšiřuje nyní svůj tým o dalšího psychologa-terapeuta a ráda by ustavila nový program specializovaný právě pro tyto děti.
„Máme tu třeba čtrnáctiletou introvertní dívčinu, která dennodenně hraje na počítači hry osm hodin,“ podotkla terapeutka. Na ambulanci v Kladně se zatím obrátily jen rodiny ze západní poloviny středních Čech.
„V každém městě je nějaká organizace pomáhající závislým lidem nebo rodinná poradna či psycholog. My jsme ale zatím jediní v kraji se specializací na děti. Zároveň pracujeme uceleně, tedy spolupracujeme jak s dětským psychiatrem v kladenské nemocnici, tedy napojujeme i zdravotní oblast, tak se sociálními pracovnicemi, neziskovými organizacemi i školami, což je klíčem k úspěchu,“ říká Michaela Štáfková.
O zkušenosti jejího týmu už projevili zájem v Ústeckém a Plzeňském kraji a v Ostravě, kde mají dorostovou adiktologii otevírat.
